Moje postel- můj hrad! Toto heslo vystihuje přesně moji potřebu. Moje postel je prostě MOJE postel, co je na tom k nepochopení?
Ale cpou se do ní všichni! Přes den ji ještě jakž takž uchráním, ale jak se setmí, stává se moje postel rejdištěm nekalých živlů...
Největší úsilí mého života jsem vynaložila na to, abych moje dvě feny udržela v uctivé vzdálenosti. Obě dostaly skvostné pelechy, jen se na ně srdce smálo, když jsem je kupovala. (Peněženka se nesmála ani zbla.) Přesto obě celoživotně touží po tom, ulehnout ke mně. Ideálně přilehnout, ale v zásadě se tam mohou rozvalovat i beze mne! Jsou tak strašlivě vytrvalé, až je to nechutné.
Poslouchají za dveřmi ložnice, a číhají, až mi zpravidelní dech. Pak si obratně otevřou, něco jako 'klika cvakla, dvéře letí', a nenápadně se přiblíží až ku samému loži. Je mimořádně dlouhé a široké, na to si já potrpím, vejdou se tam pohodlně tři dospělé osoby! To si jistě myslí ve svých kožešinou potažených hlavách i obě vlčí dámy, takže nechápou moje odmítání. Ale já jsem taky vytrvalá. "Rozmery! Megan! Místo!!!" syčím i z bezvědomí, sotvaže položí packu na okraj prostěradla, a ony se pokaždé uraženě odeberou na své pelechy.
Postel nedám! Budiž mi výstrahou můj otec, který jednou podlehl. Na chatě byla zima, zdálo se mu, že na psích peleších (u kamen) byla mezmála námraza, chuděrky malé...I pozval feny k sobě do postele. Do noh! Jedině do noh! Ráno jsme našla otce zkrouceného v nohách a na posteli byly rozkošnicky natažené obě vlky! Mordy na polštáři, přikryté do půl těla! Otec byl prakticky vystydlý. "Nejdřív byly v nohách," líčil nám popuzeně. "Pak chtěly do podkolení, tak jsem si podepřel kolena a ony vlezly pod. Nic moc pohodlí, ale to ještě ušlo, navíc hřály. Pak jsem ucítil puch, a to mě probudilo: Meggy ležela na polštáři a dýchala mi do ksichtu! Chtěl jsem se teda otočit, ale tam mi dýchla do ksichtu Réza! Když jsem chtěl taky kousek peřiny, jak vrčely, mrchy! A nedaly se skopnout dolů!" Od té doby čelil každodenním scénám a požadavkům ze strany psic, dokud si nevmontoval do dveří svého pokoje zámek...
Psice tedy mají u mě celkem jasno. Téměř bez pauzy po nich ale překvapivě převzala štafetu naše Nanda. Čas od času mě překvapí svou noční návštěvou v mé posteli. Tu nevyháním, neboť tuším, že nepřichází jen tak. Zlý sen, pocit osamělosti? Nanda ke mně smí vždycky. Byla bych ale radši, kdyby se ke mně nastěhovala sama. Ale Nanda myslí i na svoje kamarády. Pravidelně s sebou bere zejména plyšovou koňskou hlavu (životní velikosti) na tyči, opatřené na konci kolečkem. Dá se na ní bezvadně jezdit, ale v posteli hrozně tlačí! Ten umělohmotný dinosaurus taky, a metrová panna- chodička jakbysmet! Tyto všechny mám tedy pod peřinou. Nanynka se ke mně přitulí, šoupne mi svoji voňavou hlavičku pod bradu, a spokojeně pokračuje ve spánku. Na kvalitě mého spánku to nepřidá, ale nedá se nic dělat. Přítel sice brble, protože většinou vyfasuje Nandiny nožičky, a Nanda ve spaní pochoduje, ale ne moc; sám má máslo na hlavě: když přijedou jeho kluci, vyrobíme přistýlku a spějí tam taky! A jak si to pochvalujou! Koneckonců- když chceme před spaním společně sledovat nějaký film, přilehne si k nám i můj dospělý syn!
A já zmateně zírám na svoji postel a na propletené spící klubko na ní, a říkám si, že až ta moje obří postel praskne, a ona určitě jednou praskne, to je jasné, že si koupím klasické jednolůžko, kam se mimo mne nikdo nevejde!
Ale pak vidím, jak se všichni blaženě tváří, a to si pak umiňuju, že ta nová postel bude ještě větší, prostornější a pevnější...
