„Takže s ním normálně vy...al,“ pokrčil rameny Franta, soused na patře. Mluvil o svém bratrovi, který k němu přijel na návštěvu z malé vsi v západních Čechách. No, na návštěvu, spíš se přijel něco jako vybrečet bráchovi na rameni, lépe řečeno vyřvat ze vzteku, což jsme nepřeslechli, pochopitelně.
I proto se nám Fanda svěřil s příběhem svého bratra Jirky.
Jiří Kronrád několik let podnikal v autodopravě. Ne že by se topil v penězích, ale celkem slušně tím uživil rodinu a ještě ho to bavilo. Pak onemocněl, několik měsíců byl nejdřív v nemocnici, pak doma na doléčení. Svou firmu pochopitelně uzavřel, a vzhledem k tomu, že ve vedlejší vsi podobnou, ne-li přímo stejnou, začal provozovat soused se svými syny, nemělo smysl ji znovu oživovat, to pochopil velmi brzy.
Začal tedy hledat práci. Hledal intenzívně, samozřejmě počítal s dojížděním, jeho nároky postupně klesaly, takže nakonec byl ochoten vzít opravdu všechno. Doslova. Úspory ubývaly, situace - všestranně napjatá - se vyhrocovala. Jak už to tak někdy bývá, v hodině dvanácté přišla spása. Měla podobu majitele autoopravny v městečku, vzdáleném ani ne slabá hodinka cesty! Jiří, vyučený automechanik, se pro jeho nabídku přímo nadchnul. Zase pookřál, tím spíš, že budoucí šéf s ním kdysi pár let chodil do stejné školy; bude pracovat v kamarádově firmě!
První sprcha přišla hned první den. Šéf- kamarád mu tak trochu opožděně oznámil, že se nejedná o klasický pracovní poměr, o kterém byla řeč původně, ale pouze o dohodu o provedení práce. Jiří se sice zarazil, ale Jarda mu to vysvětlil tak důvěryhodně a logicky, že nakonec souhlasil. „Sepíšeme to spolu později, teď se pojď podívat do dílny, představím tě klukům,“ vzal ho Jarouš kolem ramen, a vyvedl ho z kanceláře. Jiří se převlékl a pustil se do práce. To bylo něco! Po takové době zase mezi lidmi, dělat, co umí a co ho baví, panečku, nakonec jsem měl tedy kliku! Celý zářil radostí!
Odpoledne se stavil v kanceláři. „Ty, Jaroušku, jak tedy s tou smlouvou, co říkáš, máš teď na mě chvilku?“ zahlaholil už ve dveřích. Jaroslav si dooblékal sako. „Ty, Jiříku, já teď budu muset uhánět, zítra tu nejsem, domluvíme se po víkendu, jo!“ Protáhl se kolem znejistělého Jirky, skočil do svého zelenkavě stříbřitého Superbu, a odfrčel.
Jirka měl po náladě. Tehdy poprvé mu blesklo, že něco není v pořádku. Nicméně červíka pochybností ze své mysli skoro násilím zahnal, a samozřejmě odpracoval i pátek, a nastoupil i v pondělí, ač se Jaroslav neukázal. Vzal si dovolenou, z vážných rodinných důvodů, vzkázal po své účetní a sekretářce, Jiřímu navíc také prosbu, ať v klidu pracuje dál, hned jak dorazí, počítá tak příští pondělí, sfouknou spolu ty papíry a vše bude OK.
Jiří silně zneklidněl. Jeho žena samozřejmě nepřehlédla, jak je manžel schlíplý, a celkem hladce z něj vytáhla vše, co jí původně nechtěl ani říct. Na rozdíl od něj prosazovala, aby Jiří už do dílny nechodil, alespoň do doby, než se to nějak uspokojivě vyvrbí. Jirka stále odmítal myšlenku, že ho bývalý spolužák oklamal. Nezaplacené účty ho v tom ostatně podporovaly dostatečně výmluvně.
Odpracoval tedy další týden. Šéf se vrátil. Bodře a s uznáním ohodnotil Jirkovu práci. „Dneska mám poradu v Hradci, ale zítra to tu bude připravený!“ ujistil ho. S Jiřím se všechno zatočilo. „Jarouši, ale zítra fakt, jo! Jinak mi dej, co jsem si vydělal, a já půjdu jinam.“ Pronesl rozhodně. „Věř mi trochu, čoveče!“ zahalekal Jarda již opět z okénka svého vozu. To bylo naposledy, co s ním Jiří osobně mluvil.
Následovalo množství telefonátů, kterými Jiří naléhal, Jaroslav se vytáčel. Vždy volal nevhod: porada, jízda autem, zubař,...Pak došlo na to, že mu rovnou přestal telefon brát docela. Jiří mu několikrát zkusil volat z jiných telefonů, které mu sice Jaroslav vzal, ale vzápětí položil, když zjistil, o koho se jedná. Sekretářka mu na rovinu vpálila, že nezmůže lautr nic: vždyť vlastně dělal na černo! Trestný čin, pane Kronráde, víme?! Zůstal na ni hledět jako omráčený.
Nyní Jirka Kronrád dochází na pracák. Šance, že by našel jakékoli místo, je mizivá. Rovnala by se zázraku a Jiří už na zázraky nevěří. Nevěří ani na kamarádství. Přemýšlí, co bude dělat. Jedno ví určitě: nechce a ani nemůže mávnout nad tím rukou. Nechce mávnout rukou nad sedmidenním, poctivě odpracovaným výdělkem, který, alespoň podle původní ústní dohody, není nijak zanedbatelný. Popravdě řečeno – Kronrádova rodina na něj už čeká, co si budeme povídat! Nechce ze sebe nechat udělat vola!
Nemá peníze a vlastně ani povahu na právníka. Nemá žádné známosti, na rozdíl od Jaroslava, což mu také sekretářka s úšklebkem vmetla do obličeje. Netuší, co udělá, jenom ví, že něco udělat musí!
Ale co?
