Nejsem v žádném případě puritán a svým dětem zásadně vždy vysvětlím, nač se mě zeptají. Když jsou dost velké na otázku, jsou i na odpověď!
Přesto když se včera ke mně moje osmiletá Nanynka tak nějak rozpačitě přiblížila, trošku ve mně hrklo. „ Mami,“ vysoukala ze sebe ostýchavě, „já vím, že na to asi ještě nejsem dost velká, ale mě by to hrozně zajímalo!“ „A co?“ usmála jsem se na ni povzbudivě, ale bylo mi trošku smutno. Už mám velkou holku, napadlo mě.
Nanda už byla celá červená. „Mami, jestli je to blbý, tak mi neodpovídej, jo? Prostě na to zapomeneme, jako bych se neptala!“
„Prosím tě,“ odmávla jsem rukou, „můžeš se mě zeptat, na co chceš, a já ti ráda odpovím!“
„Tak dobře!“ Nanda se odhodlala a opatrně vyslovila: „Jak to s Honzou děláte?“ „Jak to děláme?“ přeptala jsem se pro jistotu. „No, jak to prostě děláte, od začátku až do konce! To!“
„Na co to potřebuješ vědět?“ chtěla jsem nahnat čas. V hlavě najednou vymeteno.
„Na co, na co, holky se ve škole o tom baví, ale já to pořád bezpečně nechápu! Ony mi furt říkají, že jsem jak malá, no!“ přiznala otráveně.
No těpic, takže já mám Náně rozšířit obzory, aby v očích svých spolužaček povyrostla! To jsou konce, teda!
Nebylo mi do zpěvu, ale statečně jsem se do toho vrhla po hlavě. „Tak se ptej, a jí ti to všechno vysvětlím,“ pravila jsem odhodlaně a dcerka se rozzářila.
„Takže! Jak to s Honzou pokaždé děláte: všichni sedíme v kuchyni u štědrovečerní večeře, nikdo neodchází, a přece se najednou ozve z haly zvoneček!“
