Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak rychlé. Ale ať! Už to nebolí. Zjevně to nebyl ten pravý. A jiného než pravého už nechci!
V poslední době ráda experimentuju s orientálními jídly. Není to úplně brnkačka. Třebas koření. Všelijaké tajemné vychytávky. Kde to všechno vzít?
Bloumám takovým zajímavým krámem, kde mají všechno možné, ale hlavně tu očekávám právě ty výrobky, které jsem četla pod jistým receptem na pikantní thajské nudle. Jak říkám, všeho dost, ale žádný název ani uvedené složení v jakémkoli lidském jazyce! Nemyslím to nijak rasisticky, ale musím říct, že prodavači jsou na tom podobně, jako nápisy na sáčcích a nádobkách, které bezradně zkoumám. "Mňau, mňau," odpovídají mi snaživě a mně je do pláče. S opravdovou kočkou bych se dorozuměla lépe a dřív!
Obě dcery jsem poslala do opačné části obchodu, aby si vybraly něco "do ruky", hlavně aby mne nerozptylovaly. Znáte to: vznikne myšlenka, kterou chci zužitkovat, ale ozve se "a mamí, a proč..." (doplň si sám) a myšlenka je v trapu. "Jen tu vyberu tu správnou rybí omáčku a přijdu za vámi!" Nějaký muž zachytil má slova. Nejenom že mě nasměroval do správné uličky ke správné polici, ale poskytl mi neocenitelné rady, po čem přesně sáhnout. Byl milý, měl krásný hlas a BYL O HLAVU VĚTŠÍ, než já.
A jak si tak souzníme, vrací se ke mně moje holčičky. Místo "něčeho do ruky" nesou náruč dobrůtek, roztomile se uculují, muž se poněkud překvapeně revanšuje a naviguje je až do nejspodnějšího regálu pro červenou kari pastu. Děkuju mu, on se dušuje, že mu bylo potěšením, vtipkujeme, on září, já zářím, uran hadr. On se vrací do své původní uličky, odkud na nás dělá oči, ale vidím ho jenom já.
"Maminko, ten chlap tě normálně balil!" Nanda touží po novém tatínkovi a občas to silně přehání. Za rohem se ozve pobavené odkašlávání, já jediná vím, kdo to tam kucká. Dávám Náně signály očima, obočím a pak i vyceněnými zuby a trochu přitom tlumeně vrčím: BUĎ ZTICHA! TEĎ NE! "Mami, co furt máš, byl hezkej docela! A chtěl tě! Spolupracuj! By se mi líbil docela!" Jdou na mě mrákoty. Rudnu a potím se na celém těle. Buď jde na mě další mrtvice, nebo jsem právě překotně vstoupila do přechodu. Nad regálem vidím rudý obličej onoho pána.
Zaplatím a vyhrneme se ven, div nevytrhneme dveře z futer. Nevidím, neslyším! Dojdeme v tomto rozpoložení na zastávku. Nanda se nenápadně rozhlíží. Chlap se propadl do země. Dcerka si vsune žvýkačku do pusy a zlostně zažvýká. "Zahnala jsi ho těmi kecy," povídám podle a ona se na mě nevěřícně zadívá. Ulevilo se mi. "Dej mi taky jednu žvejku," požádám ji s úsměvem.
