Pro spoustu lidí není podobná aktivita nijak neobvyklá či zarážející. Pro mne to však byla tak ojedinělá a pikantní zkušenost, že jsem se rozhodla ji písemně zpracovat a podělit se o ni.
Zpráva o úmrtí milovaného a vzácného přítele mé kamarádky mě zaskočila, i když se dala vzhledem k věku a zdravotnímu stavu toho skvělého muže očekávat. Popravdě jsem se toho celou dobu, co se s kamarádkou znám, což jest zhruba dvacet šest let, obávala. Ten vztah byl tak silný a nevšední, že jsem se bála následného Viktoriina zhroucení. Viktorie to však vzala tak, jak to bylo: dokud žil, mohla mu své přátelství dokazovat mnohými způsoby, smrt pak byla pro jejího drahého už vysvobozením, které mu přála.
Jestli se zhroutila uvnitř, nebylo pro toho, kdy ji neznal tak dobře, jako já, patrné, navenek byla výkonná, silná a hlavně odhodlaná uctít památku zesnulého tím, že mu zajistila zádušní mši v jenom z nejznámějších a nejkrásnějších kostelů v Praze. Zorganizovala vše se svým obvyklým nasazením, láskou a umem. Mši vedl její oblíbený kněz, překrásně tam zazpívala Gounodovo sladké "Ave Maria" jedna z nejlepších zpěvaček, ta, co na Nový rok zpívala hymnu, čtení z Písma se procítěně zhostila Viktorie sama plus další paní, která měla k zesnulému vřelý vztah: zesnulý byl totiž za svého života vynikajícím lékařem- gynekologem a porodníkem, na kterého s láskou a vděčností vzpomínaly celé zástupy žen; tato paní byla jednou z nich.
Viktorie mě požádala, abych se mše zúčastnila. Můj vyhraněný názor na danou církev byl ničím tváří v tvář naléhavé potřebě podpořit kamarádku v téhle mimořádné situaci. Rozhodla jsem se kladně a věřila, že chrám nebudou po mém vstupu muset kompletně opětovně vysvětit nebo ta něco. Přeptala jsem se pro jistotu, co se při tomto obřadu děje a jak se chovat, a dozvěděla jsem se, že se po mě bude žádat, abych zpívala, a to konkrétně koledy. "Byla cesta, byla ušlapaná", což je nádherná koleda, a "Chtíc, aby spal" rovněž. Obě jsem každý rok učila všechny svoje třídy a měla jsem vždy velký úspěch. Zazpívám tedy panu doktorovi svým teplým altem, podpořím kamarádku, bez obav. "Ať to nehážou moc vysoko," zapřísahala jsem ji, když se šla domluvit s varhaníkem a zpěvačkou, maximálně g moll, a to kdoví jestli!"
Na akci jsem přibrala svou jedenáctiletou dcerku, výbornou zpěvačku, která Viktorii miluje a tento cit je vzájemný. Letěly jsme na poslední chvíli a Nanda mě hnala jak nadmutou kozu. "Mami! Ježiš mami! Přidej! Přijdeme tam pozdě! V podvečerní mlze a výparů z Vltavy pod námi jsem chrchlala jak tuberkulik. "Hele, mám tam zpívat, tak mi nech výrobní prostředek!" bránila jsem se. Po kočičích hlavách na potemnělé cestě kolem hřbitova jsem klouzala jak po sádle, a hlavně daleko za dychtivou a dochvilnou dcerou.
Počkali na nás. S Viktorkou jsme se přivítaly objetím, obě jsme to potřebovaly, ona útěchu, já kyslíkovou pauzu, a usedly jsme do druhé lavice hned za příbuzné.
Objal nás chlad a nádherné prostředí chrámu. Obřad samotný pak byl velmi vkusný a dojemný. Kněz mluvil velmi srozumitelně a útěšně. Z nějakého důvodu však na mě však po celou dobu hleděl. Zřejmě potřeboval z řečnických důvodu do někoho zabodnout zrak, ale mě to vyvádělo z míry. Musel vidět, že nereaguji jako ostatní věřící. Možná proto se na mě tak upřeně díval, já jsem ale pro jistotu letmo zkontrolovala, jestli jsem si třeba nezapomněla vzít halenku nebo kalhoty, což se mi při mé roztržitosti už jednou stalo.
Zazněla předehra k "Ušlapané cestě". Nanda se blaženě zavrtěla, já nevěřila vlastní uším, ale... prostě jsem to slíbila a následky ať si přičte varhaník, který skladbu nechtěl transponovat do nějaké lidské tóniny! Jsem snad eunuch nebo co?!
I švihla jsem si to pěkně o oktávu níž. Můj hlas už byl prakticky líznutý barytonem, takže flegmatický čmelák mezi cholerickými komáry, dvoumetrový metrákový chlupatý chlap mezi andílky, violoncello na besídce s dětskými flétničkami. Bomba!
Příbuzní zesnulého se naráz jako jeden muž otočili a znepokojeně zírali, koho to mají v zádech. Vzpurně jsem potrhla ramenem a bručela dál. Vedle mě seděla paní profesorka z gymnázia, bývalá Viktoriina kolegyně, takto rovněž majitelka drsného hlasu. Také slíbila, že bude zpívat. Nemohla jsem uvěřit, že ta píseň má tolik slok!
Z mého altu se vyklubal téměř baryton, jak tam bylo chladno a vlhko. I při zpěvu na mě kněz hleděl jak na zjevení, napadlo mně, že je možná i vymítač ďábla a už už jsem cítila na svém rozpáleném obličeji kapky svěcené vody.
Když se však kostelem na závěr rozlehla nádherná píseň "Anděl strážný". pochopila jsem, že tento kněz je veskrze úctyhodný člověk, který své poslání vykonává nejen s láskou k Bohu, ale také k lidem.
A já, kritik a odmítač této církve, jsem po mši za ním šla, abych mu poděkovala. Nandu jsem vzala s sebou. Poděkovala jsem mu za pana doktora, který si toto rozloučení plně zasloužil, za Viktorii, která i přes svůj smutek dokázala svého přítele takto uctít, a... za sebe. Cítila jsem se jak znovuzrozená. "V poslední době mi není vůbec dobře, ale nyní se cítím, jako bych se omyla v teplé léčivé lázni," vyslovila jsem to přesně tak, jak jsem to cítila. "To jsem rád, opravdu, moc rád," pronesl vřele. Podali jsme si ruce, usmáli se na sebe, kněz řekl pár milých slov Nandě, ukázal nám Betlém, a v našich duších zavládl klid a mír.
"Tak jaký to bylo," usmála se smutně Viktorie nad plecháčkem svařáku, když jsme se ještě s dalšími známými usadili v bistru Bystru nedaleko kostela. "Líbilo by se mu to?" chtěla vědět to nejdůležitější. Nezaváhala jsem. "Tutově!" Viktorii vhrkly slzy do očí. Smutek, únava. Všechno. Což jí ale nezabránilo si do mě rýpnout. " Tak co farář? Skvělej, co?" "Jo," taky jsem nezaváhala. "Takovej odolnej," vrátila jsem jí rejpanec. "Jak to myslíš?" naoko rozzuřeně opáčila. Nechtěla jsem ji v tento den moc týrat. "Tak už pro to, že má pořád obě ledviny, jestli teda." kopla jsem to do autu. "V týhle šílený zimě a vlhku pracovat, tak už jsem dávno bez a vržu při každým kroku!"
Cestou se zastavíme u vyhlídky na Vltavu a stavbu pod svahem. Mlčíme. Doma si s Nandou ještě uděláme horkou čokoládu a kafe. Nanynka je nadšená, až skoro nemůže mluvit. Nedokáže popsat ten zvláštní pocit. "Teplá léčivá lázeň, co!" Překvapeně vzhlédne od hrnku: "Jo! Přesně!" Má dnešního zážitku plnou hlavu.
Vzpomínám na pana doktora, myslím na to, kolik podob může mít láska, jak strašně krátký je ten lidský život a kolik marnosti, nerozumu a nevděčnosti v něm je, a jsem vděčná nejenom za ten dnešní den.
