Podvečerní přítmí mého dívčího pokoje, vůně hadříku na čištění desek a tiché, sotva postřehnutelné praskání.
Deska je hraná stále dokola a já se stále nemohu nabažit. Prohlížím si obal s fotkou nenápadného, úplně obyčejného kluka v sáčku. Má nesmělý pohled a rozpačitý úsměv. I jeho hlas, linoucí se z našeho starého gramofonu, je takový. Nic nápadného.
A on mi vypráví, naléhavě, vnímám to, jako by seděl naproti mně na koberci, o něčem, co tak nějak tuším, že je, ale neumím to pojmenovat. I ta hudba je jednoduchá, ale k pláči krásná...
Zvednu se a začnu tančit. Zrovna jsem začala chodit do tanečních, ale nepotřebuju žádnou z naučených figur; jde mi to samo. Ten nenápadný chlapec ve stříbrných brýlích něco ví, po něčem touží, a umí o tom naprosto srozumitelně vyprávět. Kdyby měl krysařskou flétnu, nebyl by výmluvnější!
Toho večera jsem poprvé slyšela jeho Atlantidu. Pak už jsem hltala všechny ostatní písně. Všechny byly pravdivé. A tak nějak...čisté? Ano. To je ten výraz. Všechny jsem mu věřila...
Teď se mi ale věřit nechce. Odmítám tomu věřit.
Znovu si pouštím tu první desku, kterou jsem kdysi dostala, a udivilo mě, že nemá vybroušené rýhy. Pláču pro úplně cizího člověka, který mi byl tolik blízký...
Věnováno památce Miroslava Žbirky. Děkuji, děkuji, děkuji!
https://www.youtube.com/watch?v=3ZgImLY3o94
