Holčina to nebyla ošklivá, dokonce ani hloupá. Řekla bych, že nebyla ani zlá. Jenom se s ní moc nedalo být pod jednou střechou.
Možná ji od dětství doma učili, že ji bude její budoucí partner nosit na rukou, zatímco ona bude ukazovat, kam to má být. Že si bude rozkazovat, a ostatní budou skákat podle ní. Doma to tak určitě měla. Proč si ji nabalil můj syn, nepochopila jsem dodnes. Chtěl to tak- měl to tak. Už spolu nejsou, ale některé zážitky jsou prostě nezapomenutelné.
Synek nám ji tehdy přivezl ukázat na chatu. Naše pastouška v lese není nic pro změkčilé povahy, takže jsem ho lehce varovala, ale na druhou stranu mi přišlo zajímavé, jak se s tím Sára, tak se ona dívka jmenovala, popasuje. Možná, že to tak chtěl i synek, byť podvědomě? Vyzkoušet ji v náročnějším terénu?
Každopádně jednoho krásného dne k nám oba přibyli na chatě- pastoušce. Dva velké kufry s parádou mě trochu zarazily, ale pokládala jsem to za informační šum. Maty jí zatajil, že jede do přírody. Nebo to nepobrala. Tady se chodí po lese, jezdí na kole, plave, jezdí na lodi, opékají buřty na ohni, ale budiž. Spíš mě znechutilo, že je oba táhl syn, k tomu batoh a další tašku, zatímco ona pouze reprezentovala a kritizovala každou šišku na cestě.
Sára do našeho brlohu ( a chumáče lidí v něm) moc nezapadla. Pes moc štěkal, dcerka, v té době pětiletá, moc mluvila, rybník byl moc studený, les moc do kopce, borůvky moc modré, a tak podobně. A vším byl vinen syn! Střídavě ho peskovala, střídavě mu visela na krku či seděla na klíně, k tomu všemu hovořila vysokánským ublíženým hláskem. Nic pro mne. Doufala jsem, že to dojde i synovi, ale nijak jsem nezasahovala.
Domluvený týdenní pobyt pomalu uplynul. Ještě předposlední den, ráno pofrčí. Přiznám se, že jsem se na to těšila a ve společném zájmu všech pevně věřila, že tohle nebude moje snacha. Sára se opalovala, Maty spravoval můstek na břehu. Najednou šílený pisklavý řev! Volání o pomoc! Nadávky! "To jsi udělal schválně! Schválně jsi to sem narafičil, abych umřela hrůzou! To ti nezapomenu!" Hysterka jak bič. Maty něco držel v ruce. Hele, kdo tu bydlel, smál se. Pochopila jsem, co to asi je, a začala rovněž řvát: "Okamžitě ho zabij nebo ho odnes do lesa!" Maty se urazil. "Nebudu ho zabíjet, chudáka malého, nejsem vrah!" S něčím černým a hemživým v dlaních prošel kolem mne, která tu stála s husí kůží jak bublinková obálka, a zamířil ke keřům za chatou, kde sušíme prádlo. S něžným brumláním vyprázdnil obsah dlaní. "Maty! Jestli to na mě vyskočí, až půjdu sbírat prádlo, tak to nepřežiješ!" zařvala jsem na něj- hysterka jako bič dvě. "Měl jsi ho dát hluboko do lesa!" Jenom mávl rukou a šel opět na pláž resuscitovat Sáru.
Ráno spěchali na autobus, když si Sára všimla svých plavek na šňůře. "Málem bych tu zapomněla plavky," zaječela, "ty mi taky nic nepřipomeneš!" Skočila po plavkách, hbitě je nacpala do tašky a s nataženým ksichtem, skoro bez rozloučení vykročila po cestě, Maty opět se vší bagáží za ní. "Zavolej, jak jste dojeli," mávala jsem jim s obrovskou úlevou, Asi budu hnusná tchýně, napadlo mě sebekriticky, ale tomuhle frackovi bych fakt musela zakroutit krkem...
Odpoledne syn zavolal. Dojeli v pořádku. Byl ale nějak skleslý, spíš otrávený. Napadlo mě, že už se začíná pomalu orientovat. Kéž by! Líčil mi, jak vybalují a Sára nakládá špinavé věci do pračky. Letos ještě za námi přijede, ale sám. Přišlo mi, že to řekl nějak smutně. Chtěla jsem něco říct, něco na téma "kolik holek, a lepších ještě v životě potká", ale do ucha se mi zařízl šílený pisklavý výkřik. Sára! Takhle si představuju zvuky smrtelného zápasu! A už to jelo. "Tos mi udělal schválně, atd." "Co se děje?" optala jsem se Matyho. Ten byl ale překvapivě veselý. "Coby, máme hosta?" "Hosta?" opáčila jsem otřeseně. "To takhle vždycky řve, když máte návštěvu?" "Vždycky ne," povídal synek přívětivě, " my máme totiž hosta z jižních Čech!" pochlubil se. "Promiň, musím ho jít vyhodit z okna," omluvil se. "Koho?" nechápala jsem. "No toho pokoutníka z můstku na pláži! Vlezl si Sáře do plavek, co měla na šňůře, a teď na ni vykoukl v koupelně!"
