Hele, jak se jmenoval ten......no ten, jak hrál toho......

No v tom filmu, krucinál, jak se ten film jmenoval...no, jak tam ta ženská myla ty schody a on tam přišel s tou kytkou......

Docela často se mi stávalo, že zazvonil telefon, často v nějakou absurdní dobu, načež se ze mne máma snažila vymámit informaci o nějakém herci. Nebo o jiném člověku, na jehož jméno si zaboha nedokázala vzpomenout ani ona, ani táta, popřípadě se hádali nad verzí toho druhého.

Když si odmyslím, že mi zpravidla volali v noci nebo časně zrána, dost mě to bavilo. Kupodivu se mi dost často dařilo vzpomenout si a uspokojit je, což si vysvětluji tím, jak moc jsme na sebe byli napojení, ne snad, že bych znala všechny předválečné herce, o které zpravidla šlo.

Někdy jsem se ale nechytala. "Hele, pamatuješ se na starýho Cigánka? Jak za války vařil v prádelně v kotli na vyváření prádla tu červenou řepu? To byl blb, ani si to nebyl schopnej po sobě uklidit, a já ..." "Ne, nepamatuju si na starýho Cigánka, neboť jsem za Protektorátu jaksi neexistovala, panebože!" řvala jsem popuzeně v pět ráno do telefonu. Ne že by naši přehlédli můj věk nebo byli nějak hendkepovaní, chraňbůh. Ale občas jim to ujelo. A já poulila zrak. "Počkééj, taky na tebe dojde," smála se mi máma.

Měla pravdu. Avšak co oni s tátou zažívali hodně po sedmdesátce, já mám už teď! Taky zažívám trýzeň, když si nemůžu vzpomenout na něco naprosto banálního, co jsem ještě před chvílí věděla. "Honzo! Jak se jmenoval ten chlap, no víš, jak jsme ho potkali tam....no jak se ta blbá ulice jmenuje?!" Docela brzy, řekla bych, ne?

Před několika lety jsem se v autobuse z Prahy do Budějovic dala do řeči s jednou moc příjemnou starší paní. Tedy starší...Tak pár let po šedesátce? Zhruba o dvacet let starší než já. Jmenovala se....Představily jsme se navzájem, samozřejmě, ale já teď fakt nevím...Líčila mi, jak se učí dva nové jazyky, francouzštinu a snad italsky, dala se na břišní tance, prostě žije. Plní si to, nač neměla čas nebo odvahu v mládí.

Svěřila jsem se jí, že mám taky pár restů, ale že už si připadám stará. Řidičák, například. Taky něco s tancem, to mě ještě nepustilo, a ještě...Ale nejsem už na to stará?

Ujistila mě velmi bouřlivě, že nikoli! A rukoudáním jsem jí musela slíbit, že se pokusím aspoň o ten řidičák, i když ani ten tanec by nebyl od věci...

Před týdnem mi dcera mého drahého přivezla učebnici autoškoly. Ač vybavena novými brýlemi, pochopila jsem zatím jenom základy první pomoci a jak má vypadat antireflexní oděv. Nebo jak se to jmenovalo. Dost mě to znechutilo. Byly doby, kdy jsme byla schopná naučit se na zkoušku za noc a ještě namalovat několik akvarelů podle fotek, které jsem pak předložila zkoušejícímu.

Že bych už takhle brzy blbla? Vzpomněla jsem si na jednu paní učitelku, jmenovala se....,ále, to je fuk, jak se jmenovala, již dávno v důchodu, která při zástupu v minulé školce ve Stromovce volala: "Hej, ty holčičko pod tou jabloní, borovicí, břízou nebo co to je!"

Že by? To se mám na co těšit!