Jedná se o uznávaného a svými pacientkami mimořádně oblíbeného odborníka z jedné z největších pražských nemocnic.
Lékař kráčel k domovu po celodenní službě v nemocnici, když ho v klidné ulici oslovila jeho příští oběť, asi třicetiletá žena. Po krátkém rozhovoru se tento již postarší muž nesmírně rozčílil, shýbl se pro uvolněnou žulovou kostku a ubohou ženu utloukl.
Do protokolu uvedl toto vysvětlení: " Po celodenní práci jsem byl rád, že jdu konečně domů. Ráno porody, operace, odpoledne poradna, měl jsem toho plné zuby. Nevěděl jsem pomalu, kudy jdu, když se ke mně přitočila ona žena a řekla mi tu strašnou větu. To neměla říkat, to neměla říkat," opakoval nešťastně. "Řekla mi..., řekla mi..." gynekolog si otřel pot z čela a zoufale pohlédl na vyšetřovatele, "řekla mi Dej mi kilo a já ti JI ukážu!"
Muž byl osvobozen a já si na něj dnes vzpomněla...
I já se vracela domů z práce, a také po prodloužené šichtě. Odevzdala jsem vše, co jsem mohla, včetně veškeré energie, svým malým žáčkům, nastoupila do tramvaje, a vzápětí už jsem fungovala už jenom na autopilota.
Vzbudilo mě jemné hlazení po paži a tulení se vlasaté hlavičky k mé hrudi. Násilně jsem otevřela oči. Vedle mě seděl asi desetiletý Downík, usmíval se a tulil se. Byl tak roztomilý, že jsem se taky musela usmát, a...taky se tulit. Maminka se pokoušela chlapce odradit, ale nedal se. Milá paní, klidně ho nechte! Jedná se o kapku v moři- po mé duši i těle se dnes poválelo dětí, jsem zvyklá, chtělo se mi říct, ale neměla jsem sílu.
V metru byla velmi hlučná rodinka. Klubko dětí, přesně to nešlo spočítat, neb se hemžily jak sviňky pod kamenem. A řvaly. A řvaly! Někdy se den fakt povede...
To si očividně původně myslela i naše sousedka. Sotva jsem dorazila domů a zapadla pod sprchu, ozvalo se běsné zvonění a rány do dveří. Jenom v osušce jsem vyhlédla na chodbu.
"To mám ale dneska kliku, že seš doma! Přijeli mi všichni vnuci, tak ti JE jdu ukázat!"
