Mám ráda písničky Karla Gotta. I jeho samotného si považuji. Moje maminka ho měla taky ráda. I když "její kůň" byl celoživotně Walda Matuška, věřím, že by ji sousedství s Karlem na Malvazinkách těšilo. Mě ale netěší. Omlouvám se.
Ne že bych zpěvákovi nepřála klidné spočinutí. Ne že bych mu vyčítala jeho rozhodnutí spočinout pár kroků od místa posledního odpočinku mých rodičů a dalších příbuzných. V tom to vážně není.
Na Malvazinky chodím často. Byla jsem zvyklá posedět, hlavně u mámy. Zavzpomínat, možná i trochu "pokecat", porozjímat. Důstojný klid s jeho blahodárnými účinky mě přitahoval stejně jako stesk a vzpomínky.
Máma mívala ráda hřbitov na Vyšehradě, ale vždycky dodávala: mají to tu jak na Václaváku, to bych nechtěla. Mínila tím turisty a uměnímilovné návštěvníky, školní exkurse, a podobně. Tak teď má Václavák pár kroků od vlastního hrobu.
Kdykoli navštívím tento hřbitov, proudí od branky ne snad přímo zástupy, ale určitě velké množství lidí. Někteří jen uctí památku klidným postáním před zpěvákovým hrobem, jiní fotí hrob i sebe navzájem, vytváří "selfíčka", vrší obětiny na již přinesené, bez ohledu na cokoli a kohokoli. Musím se vždy skrz to fascinované a uplakané klubko protáhnout; dovolíte, děkuji, s dovolením, prosím vás, mohla bych projít, ano, děkuji, a pak dojít těch pár kroků "k nám".
Nenašla jsem dosud vhodnou dobu, kdy bych toto nemusela absolvovat. Čím dál tím častěji pomýšlím na to, že za mámou budu chodit po "ordinačních hodinách". Nebude to poprvé, co polezu přes místní branku. Už mě tu kdysi omylem zavřeli, měla jsem možnost to vyzkoušet.
Určitě to zvládnu.
