Je to milá pětiletá holčička, už nás zvala na piknik, jednou dokonce na přespání v jejich domě. „Užijeme si to!“ stálo na pozvánce z ručního papíru uměleckým písmem.
Nezvala nás, ale konkrétně mou dceru, rovněž pětiletou. Znají se několik měsíců z dětského výtvarného klubu.
Maminka je velmi přátelská, společenská žena. Nemohu o ní říct nic špatného, přesněji řečeno nemohu o ní říct vůbec nic, protože ji skoro neznám. Znám spíš chůvu. Velmi oddanou celé rodině, především pak malé Emmičce Julii.
Představa, jak moje malá dcerka nasedne k víceméně neznámým lidem do jednoho z mikrobusů, které ji dovezou do zábavního klubu, kde bude spousta zábavy, hudby, dobrůtek a „fajn lidiček“, pro mne byla asi tak reálná, jako bych ji měla vypravit na některý z pólů.
Prostě jsem dceru nepustila. „Promiňte, na tohle je ještě malá,“ omluvila jsem se a byla za starou ustrašenou matku, která šlape svému dítěti po štěstí a celkově není IN.
Dcera to nepochopila, ona maminka to nepochopila, nikdo to zjevně nepochopil. Jsem divná matka, kterou pochopit prostě nelze.
Nanda byla v létě na pár dní na Šumavě. Bratr mého muže a jeho paní, včetně jejich celé rodiny jsou skvělí lidé a já ani v nejmenším nezapochybovala, že se u nich dcera bude mít skvěle a bude v naprostém bezpečí. Bylo to poprvé, kdy malá spala mimo domov a musím říct, že k nikomu jinému bych ji nedala. Stejně jsem ale byla v myšlenkách s nimi.
Jak bych mohla klidně spát, vědět, že dcera spí s kamarádkou v jejím domově, kde já jsem nikdy nebyla, ty lidi znám jenom povrchně, jen na základě pozvánky, byť krásné?
Nandiny kamarádky jely. Moc se jim to líbilo. „Užily se to“!
Na léto se těší s Emmičkou Julií na hausbót- na víkend.
Už teď vím, že Nanda zase nepojede. „Promiňte, ale na to je ještě malá,“ řeknu zase a omluvně se usměju. Vysloužím si nálepku staromódní, úzkostné matky. Nanda bude zase dělat smutné oči a vyčítavě bude špulit ret, jako že jsem úplně nemožná.
A já si myslím, že mám pravdu.
Mám?
