Vracíme se s dcerkami ze hřiště. Cestou nás dobíhá nádherné dítě, tak dvouleté. Mini culíčky, obrovské černé oči s radostnými jiskřičkami. Maličká mi připomíná Nandu, když byla malá. Okamžitě zjihnu. "Ne! mami, ne!" zaklíná mě.
"Tohle dítě má milující rodiče, jen se na ně podívej," směje se starší dcera; ví přesně, na co myslím. "Neboj, nechci ji, stačíte mi bohatě, přebohatě," odbývám ji naoko mrzutě, ale nemohu spustit z dítěte zrak. Je jak z reklamy na šťastné dítě! Dohání ji mladý muž s nakrátko ostříhanými blond vlasy. Něžně na ni žvatlá, lechtá ji a nakonec ji odchytí a posadí si ji za krk. "Táta, táta!" volá holčička, a já trochu znejistím. Zaujala mě zvláštní, sotva znatelná intonace v mužově hlase. Znám ji a ještě nikdy jsem se nespletla.
"Teda ta je kouzelná," nevydržím to. Muž se taky usměje. "To je naše štěstíčko! Naše divoška!" hladí malou po opálené nožičce. V ruce má kabelu, ze které vyndá lahvičku s čajem a vyzvedne ji do výšky. Divoška po ní spokojeně chňapne a hned s chutí nasává. "My máme Samantu teprve měsíc, teprve si zvykáme," řekne muž a já chápavě přikývnu. Podívá se na moje holky a významně se usměje. "Taky divošky," pronesu. Je to jasné. Chvíli si povídáme o dětech. "Hele, táta Dan už na nás čeká," zavolá směrem k dítěti za krkem a ukáže jí na auto, které právě přirazilo na parkoviště na konci cesty. Rozloučíme se a oni přidají do kroku. Z auta vystupuje další blonďák, jen je o dost starší a vousatý. Obejme a políbí tátu č.1, opatrně převezme jásající dítě a taky je políbí. Když je míjíme, usmějeme se na sebe.
Mám z toho radost. Tak má dva táty, no a co. Kromě toho má i tři tety a babičku, které jsou pevnou součástí jejich života, babička dokonce bydlí ve stejném domě, patro pod nimi. Z toho, co mi muž vyprávěl, je jasné, že jim to všem takhle klape a že jsou všichni nesmírně šťastní!
A já se ptám, proč by ne?
