Nevím, kdo ho vymyslel, ani kdo rozhodl, že ho obdržím právě tyto Vánoce. Nelíbí se mi ani trochu, ale na druhé straně...je můj, tak co...
Zkoušela jsem si před zrcadlem brýle. Měla jsem rozsvíceno hlavní světlo i galerku, to byl asi ten rozhodující moment. Kdybych měla jenom klasické osvětlení, asi bych si ho nevšimla. Nebo jo? Nevím. Každopádně jsem ten nevítaný dáreček (?) zahlédla...
Na spodní části mého krku se mi táhly dvě dlouhé, zatím sice nijak hluboké, ale přesto dostatečně zřetelné vrásky! Když nepočítám ty kolem úst, které mám od smíchu a už asi od patnácti let, a které mám ráda, byly to moje první opravdické vrásky, které jsem na svém těle zahlédla!
Moje šediny mi nevadí, dokonce jsem na ně pyšná, na jejich jasně svítivou stříbrnou barvu, která mi parádně oživuje můj melír! Ostatně moje maminka vždycky říkávala, jak vždy toužila po šedivých vlasech, což se jí do smrti nepodařilo; ještě v osmasedmdesáti byla až na pár nitek černovlasá. Tyhle dvě pěšinky v kůži mého krku, vepředu se překřižující, mě ale nějak rozhodily.
Byla jsem totiž zmlsaná. Tím, jak jsem, ryze eufemisticky řečeno, plnoštíhlá, neměly u mne vrásky sebemenší šanci. Moje slaninka je vždy spolehlivě vypnula a vyhladila. Nemůžu ale přibírat donekonečna, že jo. Prostě se musím v předstihu připravit, že budu cestičkovaná čím dál víc a také hlouběji.
Znovu jsem zaplula do koupelny a svlékla vše, co jsem měla na sobě. Sakumpdrum všechno! A přidala další světlo, to nad velkým zrcadlem.
Na obličeji zatím nic moc změna. I ty malé vrásky kolem očí, taky od smíchu, se zase vyhladily, když jsem se zatvářila vážně. Krk už známe, dál. Výstřih ještě jde, na jaře to ještě pořád bude na hluboký dekolt, klídek. Hladila jsem zatím ještě jemnou a hladkou kůži, jako bych se s ní loučila. Trochu lítostivě jsem si představovala, jak bude vypadat za pár let, taky jsem si pohladila dosud ještě hladká prsa. Jak dlouho ještě budou takhle pevná a těžká? Hebká a šťavnatá? Dělají se vrásky taky na prsou? Najednou jsem zjistila, že bych ty vrásky radši v obličeji, prsa mi, živote, nech pořád takhle pěkná, jo
Poprvé v životě mi došlo, že budu stará. A bude to čím dál horší, budu-li mít to štěstí, a dožiju se vyššího věku. Pochopila jsem zoufalství stárnoucích žen, které se houfně vrhají na stoly plastických chirurgů, pořizují si zajíčky a plení šatník svým dcerám, ve snaze zastavit čas. Stejně tak vím, jaká je to pošetilost a že je potřeba se s tím smířit, důstojně a s pokorou, možná i s moudrostí?
V dětství jsem věřila, že mám tak silnou vůli, že nikdy nezestárnu. A že neumřu! Prostě- až to přijde, řeknu NE! a bude! Do téhle víry jsem zahrnula i svoje blízké a věřila jsem tomu hodně dlouho. Teprve před několika lety, kdy mi začali umírat skoro všichni mojí blízcí, a já zjistila, že je nedokážu ochránit ani svou vůlí ani ničím jiným, jsem pochopila, že mi zbývá už jenom ta pokora a moudrost, dá-li Bůh?.
Moudrost snad přijde, ale už teď tedy s pokorou a vděkem přijímám první stigmata stárnutí. Slibuju, že nebudu brblat, na plastiku ani za zajdy se nevydám, a tak.
Ale přece jenom, živote, osude, Bože, přírodo...Ty moje prsa mi nech, jo?
