Bylo dost pošmourné odpoledne. Venku skoro už tma, tramvaj nacpaná zachmuřenými cestujícími s rouškami až po střechu. Je hnusně, bylo hnusně a nikdy už líp nebude!
Dvě volná místa vedle sebe nebyla k mámí, takže jsem čtyřletou Vivi posadila před sebe vedle starší paní, zachumlané do všeho možného, s nevrlýma očima pod zlatými brýlemi. Skoro štítivě si malou prohlédla a mírně si poodsedla.
Nanda sedící před nimi na mě protočila oči v sloup. Znamenalo to něco jako "fakt milá osoba", nebo tak něco. Taky jsem si k ní mohla přisednout já, a to by viděla, jak vypadá málo místa, napadlo mě trošku sadisticky, nikdy není pozdě- jen ať moc nezírá!
Naše Vivi je u nás tři týdny. Všechno ji udivuje, zajímá, všechno se jí líbí už pro svou novost v jejím životě. Je zážitek vidět svět jejíma dychtivýma zářivýma černýma očima! I ty nejobyčejnější věci obalí zázračným závojem, takže se z nich stanou drahokamy, hodné obdivu.
Míjeli jsme Náměstí Míru. Třpytící se stromek a betlém už samy o sobě byly potravou pro Vivinčinu romantickou duši, když vtom se nad kostelem objevily růžové a fialové cáry zapadajícím sluncem nasvícených mraků. Tramvaj zastavila, otevřely se její dveře, a... ozvaly se zvony kostela svaté Ludmily. Pár vteřin ticha a jenom zvony! Zázrak!
Vivi si uneseně vzdychla. Ve svém omámení chybně vyhodnotila, kde je kdo, a dotkla se rukávu vedle sedící paní. Ta se nevěřícně otočila. "Podívej, to je taková krása!" vydechla maličká šťastně. Pak se trochu zarazila a otočila se na mě, stálého příjemce jejich dojmů.
Paní se podívala na mě, na Vivi, pak ven na naparáděné náměsti a pokývala hlavou: " Máš pravdu! Je to krása, veliká krása!" Pak ještě dodala potichu: "Děkuju Ti!" A kolem očí se jí objevily laskavé vějířky rouškou utajeného úsměvu.
