Deprese je závažné onemocnění. Těžko se s ní žije. Může být i smrtelná. Nemám teď na mysli pouze sebevraždu; duševní zdraví úzce souvisí se zdravím tělesným... Proč je význam této nemoci tak často zlehčován? Proč je její název tak zneužívaný?
„Já mám nějakou depku, půjdu si koupit něco na sebe, abych ji zahnala.“
„Končí mi dovolená, mám depku při pomyšlení, že pozítří zas kráčím do práce.“
„Když se vidím v zrcadle, jak jsem přibrala, mám z toho deprese.“...
Když dostanete průjem, taky neřeknete, že máte karcinom střev! ( Karcík?) Když si přeležíte ruku, také netvrdíte, že vás ranila mrtvice! (Mrtvík?) Když máte zánět ledvin,(Nefritošku?) taky vám nikdo neporadí, abyste si koupili něco pro zlepšení nálady! Nebo abyste se přemohli!
Představte si, jak se budíte ve tři ráno. Každý den. Po dlouhou dobu. Po dobu, která se počítá třeba i na roky. Mohli byste klidně vyspávat do sedmi, nebo i déle, ale vy se prostě pokaždé probudíte ve tři. A konec. Už neusnete. A na co se v tu chvíli (dlouhou,ach předlouhou!) asi tak myslí, to ani nechtějte vědět ...
To ale vůbec neznamená, že byste spánek nepotřebovali, naopak! Plácáte se životem jako vyždímaný hadr, máte vztek na sebe, když sledujete svou výkonnost i na druhé, kteří ji komentují. A jste agresivní, když ji po vás vyžadují... Jste tak unavení, že nepochytáte vlastní myšlenky. A i když je konečně pochytáte, artikulujete jak po pěti panácích něčeho hodně silného. Všechno vás bolí. Jste tak vyčerpaní, že škobrtáte. Duše i tělo. Pak vám začne škobrtat rodina. Práce. Všechno...
Vaše sebevědomí udiveně zírá, pak vyděšeně zírá a pak už nezírá nijak, protože neexistuje. Prostě zmizelo, a vy se jenom malátně choulíte do sebe a toužíte jít za ním.
Postupně odbouráváte všechno, co není nezbytné k životu, pak i to ostatní. Pokud v sobě najdete ždibec energie, jdete a vyčistíte si zuby. Možná. To už je ale hodně zle.
Dlouho před tímhle stadiem obíháte doktory. Podrobujete se mnoha nejrůznějším vyšetřením. Má to jistý kladný dopad: objeví se drobné i větší neduhy, na které by se jinak nepřišlo, nebo přišlo, ale až by vám bylo špatně. Můžete být rádi. A taky můžete být rádi, že vám není nic opravdu závažného. Nejste rádi? Jak je to možné? To je jednoduché: ač bylo vše důkladně přeléčeno, vám se ani v nejmenším neulevilo. Možná spíš naopak- vždyť pobíhání a vysedávání v nemocnicích není zrovna osvěžující...
Nakonec se octnete na psychiatrii. Buď vás tam pošle některý z jiných lékařů, ať už s vědoucí soucitností nebo s frustrovanou podrážděností v celém svém projevu, nebo váš vlastní pud sebezáchovy, který neví, kudy kam, ale ještě to nechce zabalit.
Pak už vás čeká "jenom" zkoušení léků, spojené s vroucným modlením, aby některý z nich konečně dostatečně zabral a současně neměl vedlejší účinky, nebo alespoň co možná snesitelné, což je kombinace, která málokdy běhá po světě.
A hotovo! Jste psychiatrický pacient; se vším všudy, včetně stigmatu, které vás neopustí do konce života. Každý ... vám může kdykoli vrazit, že jste cvok- chodíte přece ke cvokaři...
Ten závěr není moc optimistický, já vím... Ale já mám dneska propad, to znamená náhlé zhoršení v průběhu léčby. Takže se omlouvám, ale vylepšit to nelze. Fakt.
Tak co - míváte depresi?
