Naše sny jsou různé. Některé si jsou podobné, jiné jsou tak specifické, že jsou pro druhé nepochopitelné.
Zvláštní skupinu tvoří sny vánoční. Lze si přát jak hmotné statky či dary, tak věci ryze duchovní. Nejcennější a nejvroucnější přání bývají ta nejobyčejnější. Stačí zeptat se opuštěných dětí či starých lidí. Stejná přání lze vyčísti také v očích zvířat, ať už v útulcích, na ulici, nebo živořících ve špatných podmínkách.
Moje přijatá devítiletá dcera, která budí dojem velké suverénky, napsala báseň, ve které prakticky strhala Vánoce i dárky, ale do nebe vyzvedla rodinu, speciálně pak tu naši. Svůj výtvor napsala na kartičku, opatřila vlastní ilustrací a věnovala svojí milované paní učitelce. Vzhledem k tomu, že den před tím vykřikovala velké stížnosti ohledně naší rodiny, kde se musí pořád uklízet(?!), byla jsem velice překvapená a opravdu dojatá.
Moje druhá přijaté dcera, čtyřletá. si přeje, aby na svém veškerém oblečení měla Elsu a Annu a abych ji pořád chovala a mazlila, což činím. Ty dvě grácie jsem sehnala na kalhotkách, mikině a tričku...
Moje fena si přeje být člověkem, který jí dobrá lidská jídla, ovšemže masitá, užívá si drbání za uchem a na břiše, spí v posteli s pachem svých nejmilejších a občas se v psím kožichu a po čtyřech proběhne venku.
Něco se jí snažím dopřát, něco ale silně koliduje s přáními mými. Například já si naopak nepřeju spát v posteli s pachem jejím, takže má milá Ťapka smůlu. Naštěstí moje fenka je na smůlu pes! A už vůbec není při vyplňování svých tužeb odkázaná na druhé! Někdy stačí, abych si v noci na moment odskočila, a už je hotovo! Přání splněno!
Moji přátelé a známí si svorně přejí, aby se měli aspoň po část svého života jako ona!
A já, moji milí čtenáři, vám ze srdce přeji, ať se vám vaše přání a touhy plní, ať už jsou vánoční, nebo celoživotní!
