Nevím. Nikdo mi to nikdy neřekl. Ani že jsem, ani že nejsem. Hezká. Milá. Hodná? Co z toho. Každému je to jedno... I já sama jsem každému fuk.
Někdy dělám, že i mně je jedno, že jsem celý život tak sama. Tvářím se jakoby nic, ale pláču dovnitř. To jako neviditelně.
Ale včera jsem plakala nahlas. Nějací lidé si přišli pro Betty, co má kotec hned vedle mého. Byli všichni tak šťastní! Betty skákala jako štěně, však ona je ještě skoro štěně, je mladá, roztomilá a má krásné oči. Všichni ji hladili a dali jí několik piškotů. Já je mám taky ráda, ale dostala jsem je jenom dvakrát: když mě chytali na ulici a vezli sem, do útulku. Tehdy mi bylo už všechno jedno. Ale ty piškoty si pamatuju podnes.
Ale o dobrotky mi nejde. Betty šla domů! DOMŮ!!! Ale já...
Brečela jsem celou noc a ještě i ráno, když mě přišla vyvenčit jedna mladá žena. Šla jsem s ní ven moc ráda, ale od samého začátku vím, že mě může právě jenom venčit, nic víc.
Často mívám tento sen: je krásný teplý den a já jdu se svou novou rodinou na procházku. Občas mě někdo z nich pohladí po hlavě a já se k nim každou chvíli vracím. Jednak abych se neztratila, jednak abych je lépe slyšela, mám zraněná ouška, kvůli tomu hůř slyším, taky už nejsem nejmladší; zkrátka a dobře- chci být s nimi! Tak dlouho jsem na ně čekala!
Pak se ale probudím: ležím na dece v kotci a koukám se ubrečenýma očima přes mříže...
Pořád ještě sním. Pořád ještě toužím. Pořád ještě čekám...
