Tak vysokou, že si na to musela vzít židli. A tak tu teď v předsíni balancuje na stoličce s kbelíkem a hadrem a představuje si, co bude dál.
V té skříni měl předtím své věci muž jejího života. Její velká láska. Tak si to alespoň myslela. Něco si vysnila, počkala si na to docela dlouho, ale ono to vyšlo…
Ta nejhořejší police byla prakticky čistá. Anna při jejím utírání hodně plakala, přestože vlastně nebyl důvod! Když přivřela oči, míhala se jí v šedém přítmí dlouhá řada obrázků tak krásných, že srdce plesalo. Usmívaly se na ni krásné modré oči plné lásky, smíchu a něhy. Spousta milých zážitků a krásných plánů. Promilované noci .Nač tedy ten pláč?
Prostřední regál byl už hodně šmouhatý. Slezla a došla si do koupelny pro Cif a houbu. Šmouhy přivolaly zase jenom šmouhy. Zase ta urputná snaha vše vyčistit, ale vždy nakonec zůstaly fleky. Lži, opilecké blábolení, sliby a sliby, čím dál trapnější svou evidentní nesplnitelností. Anna si jenom povzdechla. Dolehla na ni bezútěšnost a únava, které tak důvěrně znala a které zcela pohltily chuť do života.
Tak tohle mýt nebudu! Už nikdy! Anna to vykřikla nahlas nad nejnižší, poslední policí, a mrskla hadrem do kbelíku, až vystříkla voda ven. To si sem dával boty? Holiny? Nebo sem chodil na velkou?! Náhle byla vzteky bez sebe. Špína sobectví a nechutných lží a podrazů, bláto, které nezmizí už ničím. Prudce kopla do regálu. A ještě! Vykřikla bolestí. A pak ještě ze všech sil uhodila pěstí do dveří, až se napůl vysadily. Uražená kolejnička už spravit nepůjde.
Anna si sedla na stoličku a hladila si bolavý nárt naraženou rukou. Pravačka bolela možná ještě víc než noha. Najednou ji bolelo všechno. Hodně.
Zamyšleně si prohlížela nakopnutou skříň.
Umýt to nejde, spravit to nejde. Musí tedy pryč, rozhodla se smutně, ale rázně.
Snad to přežiju...Počkám, až to přestane tak strašně bolet, snad to přestane, a pak si možná vyhlédnu novou skříň, přemítala.
Ale taky si to tu umím představit bez skříně…
