Můj muž, chlap jak hora, voják a celkově životem omlácený si dal ruce na uši a zavřel oči. "To je šílený", zašeptal a šokovaně zavrtěl hlavou.
Rozčilila jsem se. "Prostě ji chytni za kejty, Matyáš ji přidrží hlavu, a já..." "Tak na to zapomeň," vykřikl Honza. "Na to si najmi jinýho vraha, mě laskavě vynech!" Odsedl si a ostentativně rozevřel noviny.
"Matyáši!" přivolala jsem syna. "Sedni si doprostřed, opři se, ať jí zafixuješ zadní nohy a záda, a obejmi ji kolem krku!" zavelela jsem. Syn s jistými rozpaky přisedl na pohovku, na které ležela natažená naše dobrmanice Ťapka jakoby nic, ale zpod přivřených chlupatých víček bedlivě sledovala cvrkot, to jest kleštičky na stříhání drápků: ležely na lednici- podřimovala, vzala jsem je do ruky- okamžitě začala řvát a drát se ze sedačky.
"Nechte ji!" zanaříkal Honzík, ale já nedbala. Naše dobrmanice, vyžraná a lesklá, hotový Hilton pro případné blechy, drápy jak starý jezevec- samotář, sebou zoufale smýkala v téměř epileptickém záchvatu po lině, ale po očku sledovala, co my na to. Nezkušený Honza se k ní očividně hodlal co nevidět přidat, syn se pobaveně culil, protože tyhle tanečky kolem pedikúry/ manikúry znal už od Ťapčiných předchůdkyň. Vtip byl v tom, že Meggy i Rézu jsem přehádala, případně přeprala, zatímco dobruši nikoli. Má větší sílu, zuby a je celkově vášnivější typ, navíc se známe pár měsíců.
Korupce pomocí syrového hovězího selhala. Ťapce se nadouvalo bříško naším původním gulášem, pod bezpečnostním košíkem se jí viditelně rýsovaly dvě vzpurné kožešinové brady, a drápy jí snad ještě vyrostly. Radostně po každém soustu zavrtěla, ale když jsem uchopila packu, že ji zkrášlím, zapomněla na labuž a začala plakat. "Vždyť pláče jako malé dítě!" křičel Honza. "Chápeš, že ji nic nebolí! Ještě jsem ani nezačala!" křičela jsem já. "Nechte ji, odvezu ji na veterinu, ať jí to tam zkrátí! Odborně! Bezbolestně!" Psice mu odečítala slova ze rtů a střídavě souhlasně pokyvovala mordou a chroupala piškoty.
"Hodláš jí nechat dát narkózu?" zeptala jsem se jedovatě . Ano, mám ráda Honzu i Ťapinku, ale už jsem jich obou měla plné zuby! To je výchova, hergotkrucinál! "Ne! Ta je strašně škodlivá!" odmítl prostoduše Jan, takto hoch z vesnice, který na počátku naší známosti tvrdil, že pes patří do boudy a má hlídat, žádné polidšťování! "A jak myslíš, že to tam provedou?" Bylo mi jasné, že až tam tohle naše dubruše naaranžuje plus přidá vrčení a cenění, poletíme odtamtud svorně ona i my.
Ale už mi nevěnovali pozornost. Honzík mazlil Ťapinku, aby jí vynahradil předchozí utrpení...
Ráno jedeme k veterináři. Ten se podiví...
