A pak nemá člověk mluvit sprostě

Bylo to takové lákavé sousto. Už na první pohled chutné. Naštěstí jsme ho uviděli první. Naštěstí...

Ta velká zahrada je pro mě skoro ráj. Vyrostla jsem tady, a když se naskytla možnost výměny bytu, s radostí jsem ji využila. I moje děti se budou radovat ze zelené trávy, vzrostlých stromů a společnosti dalších dětí z domu.

I pro naši osmnáctiletou fenu to bylo požehnání. Už moc daleko nedojde, pár kroků a odpočívá. Poleženíčko pod lavičkou ji nadevše blaží. Děti ji občas pohladí, ona ze spánku lehce zavrtí a pousměje se prošedivělým čumákem.

Včera jsme zažili šok. Něco neuvěřitelně odporného, zlého, neodpustitelného. Pod lavičkou, na Rézinčině místě, ležel kousek paštikou navoněné housky. Že by někdo na naši fenku myslel? Že by ji chtěl překvapit? No...

Myslel na ni určitě. Ale ne tak, jak by někoho napadlo. Uvnitř housky bylo pečlivě skryto několik špendlíků a připínáčků...

Kromě naší Rézy na dvůr chodí ještě stará jezevčice Barbora a dobrmanka Hejdy. Zcela samozřejmě všichni po svých psech uklízíme. Nikoho neobtěžují. Jenom se občas proběhnou v trávě a pak spí ve stínu.

Nalepila jsem na dveře dvorku velkou ceduli s varováním.

Proklela jsem toho zločince.

Ale nevím, jak tady budu žít dál....a potkávat sousedy. Nikdo jiný nemá od dvora klíč...