V kůži feťáka

Taky vám lezou do domu bezdomovci, narkomani a různé další pochybné existence? Nám jo, protože máme vstupní vrata, která se špatně dovírají. Musí se s nimi zavrklat a nadzvednout klika, což někteří nájemníci nedělají. Firma je laxní, svépomocí to opravit nejde.

Takže zmiňované existence čas od času bez větších problémů vniknou, zalezou si k půdě, ke sklepu, nebo přímo do sklepa, kde šmejdí, dávají si do nosu (do žíly), občas i přespávají, ale hlavně dělají neuvěřitelný binec. Jako tuhle...

Zjistili jsme, že máme otevřené sklepní kóje a věci z nich roztahané po celém sklepě. Vzal jsem si nářadí, oblékl se do pracovního oděvu, který jsem měl v plánu po akci vyhodit, a vydal se zase jednou vykydat sklep. Máma mě jistila světlíkovým oknem, kdyby něco.

Vesele kydám. Odděluju zrno od plev, to znamená věci na uklizení a ty druhé, které hážu na schodiště, odkud je pak přemístím do popelnice. Práce mi jde od ruky a za mnou zůstává uklizený prostor naší kóje. Na závěr jsem se rozhodl, že nějak improvizovaně zabedním okénko, které vede ze sklepa na dvůr, aby tamtudy nikdo nemohl vnikat ani tam, ani zpátky.

Zrovna jsem si přeměřoval okno a snažil se tam naaranžovat kus dřevotřísky, když se najednou ozval šílený řev a rány: „Policie České republiky! Stůjte a nehýbejte se!“ Ustrnul jsem, tak jak jsem zrovna byl- skrčený, zadek a jednu nohu vystrčené na dvůr, zbytek těla nakloněný nad sklepem. Přes zadek a jednu nohu jsem dostal ránu. Na dvoře stáli dva policajti. „Stůjte,“ zařvali znovu. „Stojím,“ odpověděl jsem udiveně. „Vylezte ven!“ nařídili mi.  Vylezl jsem ven, musel jsem se postavit čelem ke zdi, roztáhnout nohy, zatímco mě jeden z nich prošacoval: hřebíky na okno, kapesník, klíče. Zrozpačitěli, soused, který stál vedle nich, byl na infarkt: „Ten tu bydlí, ten je v pohodě,“ opakoval nešťastně stále dokola.

Mezitím se přiřítila máma, která světlíkem zaslechla hluk. Vypadala bojovně a vyděšeně. „To je váš syn?“ přeptal se policajt. Máma posloužila story o bezdomovcích, kteří nám udělali ve sklepě bordel, a který jsem šel vyklidit. „Najednou jsem zaslechla, jak nějaký psychopat šíleně zařval na celý dům,“ vykládala s vykulenýma očima. „To jsem byl já,“ podotkl policajt, a máma zrudla a ztichla.

Vyšlo najevo, že soused zaslechl ze sklepa rány a šramocení, na schodišti uviděl věci na výhoz, na základě čehož usoudil, že ve sklepě řádí nekalí živlové. Jít se podívat- to se bál, tak jenom zavolal policii. Ti se asi báli taky, protože vše vyřizovali výhradně ze dvora, kde mě uviděli čouhat ze sklepního okna, a zcela se spolehli na sousedovu fantazii. „On ale vylézal oknem,“ omlouval se policajt rozčilené mámě.

Soused se nemohl pořádně podívat, co a jak. Policajti se nemohli pořádně podívat, co a jak. Zato já zírám: dostal jsem na pr... teleskopickým obuškem, i když jsem nic neprovedl. Rudý pruh jsem měl ještě několik dní, a žádné omluvy ze strany policajtů ho nevymazaly.

Jako pocit nic moc, řeknu vám, divím se, že na to mají ti živlové i policajti nervy!