Poklady

Znáte tu písničku od Svěráka a Uhlíře o starých věcech? Jak mají duši, jak je jim líto, když je lidi vyhodí a místo nich si pořídí nové, moderní, i když ty staré věci by klidně mohly sloužit dál?

Já mám rád staré věci. Už odmala. Komory, půdy, staré domy v sobě ukrývají tajemství a všelijaké zajímavosti, které vám nové domy nenabídnou. Na chatě máme některé věci ještě po prababičce. Hlavně v kuchyni. Slouží dobře, vypadají nevšedně a hlavně MAJÍ DUŠI! Už prostě něco prožily, něco pamatují. Používali je lidé, kteří už často nežijí, prostě už jsme se s nima nepotkali, ale v těch věcech jako by byl jejich pozdrav.

Tak máme například nádherný masívní vál po prababičce, k tomu všelijaké dřevěné vyřezávané nářadí. Hrnečky každejpesjiná věc. Jsou neporušené. Takže když k nám na chatu přijede početnější návštěva, každý dostane kafe nebo čaj v originálním hrnku. Buclák s třešněmi. Hranáč s kopretinami. Štráfovaný něco jako džbán, do toho si dělám kakao já, takže ten vlastně návštěva nedostane. Ten je můj osobní. Na chatě máme i každý svou lžičku, taky co kus, to originál. Strašně se mi to líbí.

Nablýskaná mosazný hmoždíř, ve kterém „uťukávala“ moje babička cukr. Vždycky mi o tom vyprávěla. Jak to nesnášela, když jí její máma řekla, Trudi, uťukni mi trochu cukru! A babička vzala kus z homole a dala se do díla. Saténové povlečení, které už bylo stokrát vyprané, ale ještě pořád slabě voní levandulí, kterou měla prateta v prádelníku. Když je povlíkneme, vždycky si na ni vzpomeneme. Já teda ne, ale máma, ta si ji dobře pamatuje.

Když zemřela naše stará sousedka, tak její syn vystavil některé věci na chodbě. Neměl o ně zájem, ale taky neměl to srdce je jen tak vyhodit do popelnice. Na to prodat je do starožitností nebyly zase tak vzácné. Nebyly drahocenné, to ani omylem. Ale měly duši! Byl jsem rád. Když si je sousedi rozebrali.

Zbyl tam jen starodávný ohmataný památník, ručně vázaný. V něm spousty přáníček a kreseb z jiného století. Vypadalo to spíš jako z jiného světa. Dojemné říkanky psané krasopisně namáčecím perem, přání božího požehnání, samý anděl strážný a všude ornamenty. Mám ho doma. Bibli, psanou švabachem a proloženou sto let starými svatými obrázky jsem si vzal hned zkraje. Na památku.

Ve starém domě, kdy bydlí můj spolužák ještě ze základky, jsme kdysi objevili starou truhlu. Nikdo se k ní už dávno nehlásil. Zbyla na půdě po předchozích nájemnících. Rodina spolužáka na půdu chodila minimálně. Nebo spíš vůbec. Ani kamaráda nikdy nenapadlo to tam prozkoumat. Mě jo. Byly tam mimo dopisy, které si psala nějaká stará řádová sestra s matkou představenou. Vybledlé fotky. Osudy neznámých lidí ve staré zaprášené truhle.

Ti lidé už nejsou. Možná že někde žijí jejich prapravnuci, ale určitě netuší, že na nějaké půdě ve ztrouchnivělé truhle se v prachu povalují důkazy toho, jak jedna holčina prožila nešťastný život a jak ani tak nezatrpkla a dokázala se celý svůj starat o druhé.

Na půdě byl taky starodávný nábytek. Pevný, z kvalitního dřeva. Byl pečlivě zabalený jako vzácnost. Zrestaurovat ho by byla hračka. Dole v bytě měli sektor.

Vetešník ze mě asi nebude. To mi vždycky prorokoval děda. Ale staré věci mám rád pořád a asi budu mít rád pořád. A tak jako je to v té písničce, tak ani já nepochopím to zběsilé vyhazování starých funkčních věcí a nakupování pořád nových a nových. Fungují skvěle, ale duši teda nemají.