Svačinka

Večer před mým odjezdem do lázní jsme s mámou balili zavazadla. Bylo to nekonečné, navíc obě naše feny měly utkvělou představu, že musí pomáhat. Průběžně očuchávaly kufr i tašku, sem tam dovnitř hrábly packou, jedna z nich se dokonce snažila uvelebit se na čerstvě vypraném, nažehleném oblečení. Bylo to na mrtvici. Máma to vyřešila tak, že každé dala obrovskou syrovou hovězí kost, aby se zabavily a přestaly nás terorizovat, což se stalo obratem.  Zalezly pod stůl, odkud se pak po celý večer ozývalo chroupání a praskání, jako by tam hodovala smečka vlků. Konečně jsme zabalili. Kufr jsem ještě nechal poootevřený, že tam ráno nacpu toaletní potřeby, a šel jsem spát.

Rozloučení s fenkami bylo bouřlivé a srdceryvné. Obě stály na zadních, objímaly mě, štěkaly a útočily na kufr na rohožce za dveřmi. Snažily se ho vtáhnout do bytu a rozdrápat. Dojalo mě to. Jenom vědomí, že je osm týdnů nebudu muset v šest hodin ráno venčit, mě hřálo u srdce. Ale věděl jsem, že se mi po nich stejně bude stýskat. Ještě jsme stáli na zastávce před domem, a feny stále naříkaly.

Když jsme cpali kufr do zavazadlového prostoru autobusu, máma zpozorněla. „Ty sis tam zase přibalil ty svoje šutry?“ zeptala se podezíravě. Myslela tím mou sbírku nerostů. Narážela na příhodu, kdy jsem asi v deseti letech propašoval do zavazadla středně velký křemen, který jsem si prostě musel vzít domů do sbírky.  Byl to samozřejmě nesmysl. Je ale fakt, že dnešní kufr byl taky dost těžký.

Konečně jsme dorazili do lázní. Na pokoji jsem rozevřel zavazadla, že je vybalím. Máma mi chtěla ještě narovnat věci do skříně, než jí pojede autobus nazpátek. Podívala se do kufru a plačtivě řekla: „Já se snad pozvracím!“ Podíval jsem se taky. Nevím, zda psice byly tak pozorné a přibalily mi svačinku na cestu, nebo zda do poslední chvíle doufaly, že pojedou taky?

V kufru, na pečlivě vyrovnaném, původně čisťounkém prádle, leželo: pět okousaných tenisáků, vodítko, gumová pískací kočka, a dvě obrovské, krvavé, smrduté, napůl ohryzané a chlupy obalené hovězí kosti!