Jedináček a jeho kariéra

Vyrostl jsem jako jedináček. Abych pravdu řekl, tak mi to dost vadilo. V určitých obdobích jsem docela tvrdě vymáhal nějakého toho sourozence, ale bez úspěchu. Sestry jsem se dočkal až v necelých dvaceti. Sice už skoro dvouleté, ale rozdíl to byl skoro takový, jako bych měl sám dítě.

Holčina, kterou jsme si vzali z kojeneckého ústavu, je naprosto boží. Už jsme dávno zapomněli, že ji porodila jiná matka. Je to úplně jako by byla odjakživa naše. Ona rodinu vůbec nikdy nepoznala, takže to má taky tak. Bere nás jako svou rodinu. Zbožňuje i dědu a další členy rodiny a oni ji.

Musím říct, že to byla ale najednou šílená změna. Je jí všude plno, je strašně ukecaná a uchechtaná, všude leze, všechno bere, prostě živel. Když ji mám na starost já, tak si doslova ani nesednu, pořád musím být u ní, protože stačí chvilka bez dozoru a hned vymyslí nějakou blbinu.

Moje přítelkyně, mimochodem je to taky jedináček, se v ní vidí, když si ji vezmeme někam ven, tak nemám šanci, že mi půjčí kočárek nebo malou za ruku po celou dobu. Prostě je to něco, a i když jsem ségru dostal až v dospělosti, tak to stejně je nádhera a jsem za to rád.

Letos jsem si vyzkoušel ještě početnější sourozeneckou skupinu. Na chatě s námi týden pobyli kluci mámina přítele. S nima přijel i jeho vnuk, takže dohromady tři skoro puberťáci. Když jsem je tak viděl vylejzat z auta, dost mě to teda vzalo. Už celkem slušná smečka, navíc sehraná. Byl jsem dost zvědavý, jak to bude vypadat. Prostě jsem byl zvyklý na celkem klidné prázdniny, a tohle vypadalo na pořádný rumraj.

Taky že jo. Šrumec to byl, ale taky byla sranda. Bavilo mě kluky učit zacházet s různým nářadím, když si chtěli něco vyrobit. Při fotbalu jsem byl okopaný jak patník, kluci ochraptělí, jak to prožívali. Ale když jsem viděl, jak je to baví, tak jsem s nima skoro každý den ochotně chodil na hřiště, aby si užili a taky mě to bavilo.

Po týdnu jsem měl pocit, jako bychom se znali odjakživa. Bylo mi líto, že odjíždějí domů. Kdo ví, kdy se zase uvidíme? Doufám, že aspoň o příštích prázdninách, když už ne dřív. Na chatě najednou bylo strašné ticho a nuda. I přes ségřino dovádění.

Teď balíme kufry k moři. Jak jsem se na to dlouho těšil, teď myslím na kluky, jak by měli s námi taky jet. Máma mě uklidňuje, že na hlídání mi bude bohatě stačit sestřička, ale stejně mi to vrtá hlavou.

No a mně když něco vrtá hlavou, tak to většinou mívá slušný efekt. Takže...Kluci, doufám, že příště vyrážíme k moři všichni společně!