Děda byl vždycky dobrodruh a romantik. Občas dělal věci, které ostatní nechápali. Jako nedávno s těma kočkama.
Když byl děda malý, bydleli v zahradním domku ve Strašnicích. Strašně se mu tam líbilo. Pak se museli vystěhovat, protože jejich pozemek zabraly Dráhy. Domek byl zbouraný, zahrada z velké části zničená. Celá rodina to těžce nesla. Nejhorší na tom bylo, že přes ten jejich původní pozemek nakonec dráha nevedla. Bylo to asi špatně spočítané. Nakonec tam stál jenom nějaký sklad.
Rodina se tam často chodila dívat. Jak na nějakou pouť. Byl to jejich milovaný domov. Jinde už si nikdy tak nezvykli. Našeho dědu také trápilo, že přišly k zmaru jívy, které kolem mělké tůňky zasadil jeho tatínek, který pak jako docela mladý zemřel. Celý život na to hořce vzpomínal. Když jsme se tam někdy vydali na výlet, říkal: "Že nemohli nechat aspoň ty tátovy kočky! Copak by tu překážely?"
Dnes je dědovi hodně přes osmdesát. Pořád je dobrodruh, ale síly mu už ubývají. V poslední době se čím dál tím víc vrací do míst, kde prožil nejhezčí část dětství. Hodně na to vzpomíná. Opravdu hodně. Pamatuje si každý detail, jak vypadala zahrada. Člověk se na stáří tak nějak vrací do dětství. To říká i děda. Někdy mi připadá, že se mu už nechce vracet do současného života. Je to smutné a taky zvláštně dojemné. Trochu to nahání strach.
Zašel tak daleko, že se rozhodl, že opět zasadí jívy kolem tůně, jako to tenkrát udělal jeho otec. Na jeho památku a poctu. Nalámal si pruty, dal motyku k nim do velké tašky od Vietnamců, přihodil láhve od vody a vyrazil.
Už měl zasazeno a ještě udusával hlínu kolem prutů a zaléval. Byl velice spokojený. Ani si nevšimnul dvou policajtů, co ho z bezpečné vzdálenosti sledovali. Pak na něj tvrdě vybafli. Za prvé chtěli vědět, co tam zahrabal. V tom jeho velkém zavazadle mohl přinést všechno možné. Děda ironicky odpověděl, že mrtvolu, co asi. Pak to opravil, že sází vzácné byliny. Policajti z něj byli v šoku. Asi už viděli v duchu plantáž marihuany. Musím říct, že děda nevypadá vůbec staře. Nikdo by mu jeho věk nehádal. Chodí celý život všude v saku a klobouku. Mluví moudře. Policajty tohle všechno dost mátlo. Dědu normálně sebrali.
Nakonec se všechno vysvětlilo. Po několika hodinách ho zase pustili. My jsme se doma chytali za hlavu, jak ho tam mohli v jeho věku tak dlouho trápit? Strejda na ně chtěl dojít, ale pak se ukázalo, že trápil děda je. Vzpomínal dlouze na své dětství a na svou rodinu. Ještě se pak nechal odvézt zpátky, aby to ještě jednou zalil.
