Jedna z prvních věcí, na které po ránu narazím, je zrcadlo. Většinou z něj na mě ospale mžourá taková paní, která je s lety čím dál podobnější mé mamince a babičce, pomalu se na ní začíná podepisovat čas a mně dává čím dál víc práce upravit a domalovat ji tak, abych ji mohla pustit mezi lidi. Snažím se na ni povzbudivě usmát, říkám jí: Holka, ještě je to dobrý, ale ona mi to takhle po ránu moc nevěří.
O pár hodin později už je to veselejší. To už mám v sobě svůj ranní kýbl kávy a většinou se mi do té doby vrátí i můj nadhled a přirozený optimismus. V zrcadlech, která potkávám, vedle mě ztepilým krokem kráčí sebevědomá mladá žena (čtyřicet mi bude až za dva měsíce), která má nejlepší roky pořád ještě před sebou.
Ovšem není zrcadlo jako zrcadlo. Tuhle jsem v obchodě u regálu s kosmetikou dumala, jestli už bych neměla přeřadit na vyšší level, pokud jde o doporučenou věkovou hranici u krémů na obličej. Mladá prodavačka, které jsem se já hloupá zeptala, to viděla jasně: "Nó, vono když je v těch tvářích víc tuku, tak ten jako váže tu vodu, takže tam se ty vrásky nedělaj tak rychle, no ale nad tím čelem už by to teda fakt chtělo." Tohle zrcadlo mi zkrátka ukázalo, že jsem stará a tlustá. Super. S křečovitým úsměvem a sebevědomím, které se plazilo někde daleko vzadu, jsem urychleně zaplatila a šla se objednat ke kadeřnici, u které jsem byla naposledy na jaře. Koukla na mě a povídá: "Jé, to si na vás vyhradím aspoň dvě hodiny, to bude zase práce..." Připadala jsem si jako masochistka.
Kupodivu milé je na mě zrcadlo v posilovně. Asi vidí, jak se snažím, a tak mě chce povzbudit vidinou vypracovaných svalů a ladných křivek. Ovšem kdy jich konečně dosáhnu, to neprozradí. Nemilosrdná zrcadla jsou ve zkušebních kabinkách v obchodech, ale to zná jistě každá žena. Stísněný prostor, příšerné osvětlení, při kterém vyniknou naprosto všechny nedostatky... br. Ale nejhorší zrcadla mají v porodnicích. Něco o tom vím, na vlastní kůži jsem poznala tři. Tam by je snad měli úplně zakázat. Navíc mám silné podezření, že mají stejného dodavatele jako bludiště na Petříně. Jinak by si přece ženská, která právě povila nový život, nemohla při pohledu do nich připadat jako ztahaný slon. No ne?
Nejmilejšími zrcadly jsou samozřejmě moji nejbližší. Při pohledu na ně vidím, jak vypadám, jaká jsem, jak mě vnímají. Pro ty dva malé budu ještě pár let nejkrásnější maminka na světě, a to mě uklidňuje.
Člověk denně míjí spoustu zrcadel. Někdy se do nich podívá rád, jindy si povzdychne nebo odvrátí hlavu... Vůbec nejtěžší je nahlížet do zrcadla vlastní duše. Vyžaduje to docela odvahu. Zadívat se a pozorovat, jak vlastně vypadám, jaký jsem člověk ne navenek, ale uvnitř. Jaký bych chtěl být - a jaký jsem. Jak bych se chtěl chovat - a jak se chovám. Opucovat tohle zrcadlo od oparu iluzí, sebeklamu a přimhouřených očí, to chce sebezápor a kuráž. Přiznat si vlastní chyby, slabiny a nedostatky je těžké. Katolíci k tomu mají institut zpovědi a souboru otázek, kterými se na ni mají připravit, se ne nadarmo říká zpovědní zrcadlo.
Nahlížet do zrcadla vlastní duše se však vyplatí. Člověk poznává svoje přednosti, které může posilovat, i svoje nedostatky, které se může snažit napravit. Je to nejspíš celoživotní boj a naprostá spokojenost při pohledu do tohoto zrcadla asi není kýžený cíl, ale říká se, že oči jsou okno do duše, takže čisté vnitřní zrcadlo se projeví i navenek. Setkání s takovými lidmi je potom jako pohlazení.
Přeju nám všem, aby odraz, který nám vrací zrcadla skleněná i zrcadla lidí, co nás obklopují, dodával sílu a povzbuzení.
