Volební bizár ukazuje na bezradnost české politiky

Zítra začínají komunální volby, někde se volí i do Senátu. Kampaň, která k tomu probíhá, je snad nejubožejší, jakou jsme dosud viděli. Jako by padla všechna tabu, už se může vše. Slovník čtvrté cenové, zadnice vystrčené na voliče, útoky na první signální. Jakou vážnost bude mít senátorka, která se v uniformě sexuální pracovnice válí na ulicích a slibuje sex? Jeden neví, jestli se smát, nebo plakat. Prostě kríze.

Ono je těžké vymyslet (a zaplatit!) dobrou kampaň, je těžké přijít s hesly, která by měla hlavu a patu. A tak jsou ulice plné prázdných slov a nicneříkajících slibů. Prostě to nějak uděláme. Bude líp, my si na to posvítíme, uděláme pořádek, bla bla bla ad nauseam.

Kde chtějí být kandidáti konkrétnější, vytasí se s konečným řešením. Prostě je vyženeme. Bezďáky z ulic, feťáky od (do?) škol, nepřizpůsobivé asi do koncentráků. Jako kdyby problémy bezdomovectví, drog, nezaměstnanosti a sociálního vyloučení měly jednoduché a hlavně okamžité řešení. Nemají. Nikde na světě.

Jsme v situaci, do které jsme se dostali vlastní vinou. Politiku považujeme za zdiskreditovanou hru kmotrů, v kurzu je nepolitika. A tak dáváme prostor nejrůznějším uskupením bůhvíjak poslepovaným, která spojuje osoba lídra a neurčitý pocit nespokojenosti a naštvanosti na všechno, nebo skupinám lidí, kteří kromě zájmu o danou obec nemají společného vůbec nic, natož pak koncepci nebo program. Nejsou členy politické strany, nemuseli svou pozici obhajovat v základních organizacích a na stranických konferencích, k nominaci jim stačí ochota jít do toho a potřeba naplnit kandidátku.

I politické strany zaujmou víc svými předvolebními trapasy než komunálním programem. Některé jako by zapomněly, že si voliči pamatují, jak radnicím vládly v uplynulých letech, a slibují řešení problémů, s kterými samy nedokázaly pohnout.

Jenže jednoduchá řešení od stolu neexistují. A pokud má někdo pocit, že existují, rychle zjistí, že nefungují. Lidská společnost je složitý mechanismus, jehož chod ovlivňuje mnoho faktorů. Všichni víme, jak těžké je řídit vlastní rodinu - udržet v ní dobré vztahy, zajistit její ekonomickou soběstačnost, ochránit ji před útoky zvenčí... řídit obec nebo stát je mnohem těžší, nežijeme ve vzduchoprázdnu, jsme součástí určitých struktur - politických, hospodářských, zeměpisných. Spoustu věcí nedokážeme ovlivnit, mnoho podmínek je daných a konsenzus se hledá velmi těžko, protože každý má jinou představu o tom, co je dobré a potřebné. A když do hry vstoupí lidské sobectví a chamtivost, stává se ze služby veřejnosti boj o moc a všechny předvolební sliby berou za své.

Česká společnost pořád čeká na spasitele. Na někoho, kdo všechno zvládne, vyřeší, napraví. Kdo shora zajistí blahobyt, dá lidem práci, vymýtí korupci a nepravosti. Kdo vyčistí ulice, vyřeší kalamitní dopravní situace, potlačí kriminalitu, naplní kasu státní i obecní. Politika je přece svinstvo, tak si s ní nikdo nechce špinit ruce. Na ty, kdo to přece jen zkusí, se pohlíží jako na kariéristy a vyžírky, kteří si chtějí nakrást.

Takové společnosti těžko nabídnout smysluplný program. Plácáme se ve všeobecné skepsi a marnosti z pocitu, že stejně nezmůžeme nic. Ani politické strany nevědí, jak z toho ven a bezradně tápou při hledání způsobů, jak a čím voliče oslovit. Proto k nám z billboardů nepromlouvají jasné vize, jen obecné fráze nebo nereálné sliby. Proto v diskusích nezaznívají přesvědčivé argumenty.

Ale už Neruda říkal, že bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. Když na sebe vezmeme odpovědnost za vlastní život a místo, kde ten život vedeme, když pochopíme, že jediný způsob, jak něco zlepšit, je sami se pokusit o změnu, když se i ve veřejném životě budeme k ostatním chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám, pak se česká politika vymotá ze slepé uličky a nabere směr k lepší a spravedlivější správě věcí veřejných. 

A nám ubyde důvodů k nespokojenosti a možná budeme ušetřeni alespoň některých bizarních kampaní a hesel. A protože zatím nikdo nevymyslel lepší způsob, jak s tím začít, než vyjádřit svůj odpovědný postoj hlasováním ve volbách, ať si každý, komu záleží na tom, kde žije, vybere ty, s jejichž názory nejvíc souzní, a vhodí jim o víkendu svůj hlas.