Pro kočku

Viděli jste ten díl seriálu dr. House, v kterém byla šedá kočka, která když si někomu sedla na klín, tak ten dotyčný do rána zemřel? Sledovala jsem ho s lehkým mrazením v zádech. Ten den k nám totiž přesně taková kočka přišla. Sedla si ke dveřím na terasu, koukala do baráku a až do rána se nehnula.

Kupodivu jsme přežili. A kočka strávila na zápraží další den.

Kdo mě zná, ten ví, že nejsem žádný milovník zvířat. Nikdy bych žádnému neublížila (když nepočítám komáry, mouchy, moly a podobnou havěť), ale nikdy jsem netoužila mít nějaké doma - když nepočítám křečka, kterého jsem kdysi v dětství dostala od kamarádky. Byla to celkem přítulná samička, z jejíhož (přirozeného) odchodu z tohoto světa má moje sestra dodnes bolavé srdce ;-)

I synům jsem dovolila křečka, když po něm zatoužili. Měli jsme celkem tři, než je to přešlo. Nebyli to křečci, ale svině kousavý. Jak mohli, tak zdrhli. Nevěřili byste, kam všude se taková potvora dostane. Jeden nám utekl za skříň. Když jsme ji odtáhli, byl samozřejmě v čudu. Tři dny jsem jak blbec lezla po bytě, líčila mističky s krmením a vodou (bylo 35° ve stínu) a utírala slzičky synovi, který se bál, že mu zvířátko pojde. Toho jsem se bála taky, protože hledat ho podle smradu se mi fakt nechtělo. Nakonec jsme ho lapili a já jsem si přísahala, že tohle je poslední obyvatel zvířecí říše, kterého jsem si domů dobrovolně vzala.

Ale co s tou kočkou? Byla drobná, zvláštně šedohnědá, krásně huňatá. Podzimní kotě, řekla bych (objevila se u nás pár týdnů před Velikonocemi). Neudržela jsem se a šla si ji pohladit. Neutekla, bylo vidět, že je zvyklá na lidi.  Když jsem jí nalila misku mléka, za chvilku ji měla v sobě.

A tak máme kočku. Prostě nás adoptovala. Druhou noc přespala v přístěnku na dřevě a už se od nás nehnula. Po zahradě za mnou chodila jako pejsek, přiběhla na zavolání, naučila se bez protestů snášet projevy lásky našeho Kubíka, který by ji občas samou něhou nejradši umačkal.

A já se učím žít se zvířetem, o které jsem nestála. Už vím, kde mají jaké kočičí žrádlo (kapsičky a konzervy, granule jí nejedou), trefím na veterinu pro odčervovací tabletky a bádám na internetu, jestli je proti klíšťatům lepší obojek, nebo kapky (zkusím kapky, jeden obojek už ztratila). Taky přemáhám štítivost a snažím se ty největší přisáté macky vytahovat pinzetou, ale jde to fakt blbě.

Grisinka (jak jsem ji pojmenovala - z francouzského gris, šedý) - starší synové důsledně říkají Krysinka - se mi za péči odměňuje vytrvalou pozorností. Je mazlivá a hravá, když si vyjdu na zahradu vypít kafe, přiběhne, proplétá se mi pod nohama a žadoní o podrbání. Zjišťuju, že s tou ne-láskou ke zvířatům to nebude tak, jak jsem si myslela...

Nedlouho po Velikonocích jsem ze zahrady asi týden vyháněla kocoury. Nikdy předtím jsem je neviděla, ale teď k nám lezli pořád. Takoví tlusťoši velký to byli. Říkala jsem si, co tu chtějí, vždyť ta naše kočka je ještě kotě, v podstatě pod zákonem, to snad ani není fyzicky možné, ne...?

Postupně se Grisinka naučila i lovit - z první myši se jí udělalo blivno (mně taky, kdo to má pak uklízet), ale sýkorku, kterou si přinesla tuhle, už spořádala tak, že z ní zbylo jen pár peříček. Včera jsme se vrátili z víkendu. Po chvíli koukám, že kočka leží na zápraží a požírá nový úlovek. Fuj, ale to je hrozně velký a ona to žere ještě živý... to vypadá na nějaký morče nebo co!

No, nebylo to morče. Na druhý pohled jsme to s manželem viděli oba. To, co vypadalo jako hlavička oběti, bylo černé koťátko - ještě mokré. Grisina ho nežrala, ale olizovala. To, co vypadalo jako tělo oběti, bylo černobílé koťátko - už suché, hledalo si cestu k mlíčku. Nakonec k nim přibyli ještě dva černí sourozenci.

Zmožená kočka od té doby leží na zápraží a já mám další uzel na mozku. Nevíte, co se dělá s kočičí prvorodičkou? Nosím jí žrádlo a vodu a mám strach, aby jí koťata nesežral nějaký vetřelec. Domů je brát nechci, asi zkusím vymyslet nějaký pelíšek...

Mimochodem, nechcete koťátka? Za pár týdnů by byla k mání...:-)