Přítel a krize středního věku

Mám přítele. Když tohle jako vdaná žena někde řeknu, každý bude myslet, že mluvím o mimomanželském vztahu. Bude vedle jak ta jedle. To jenom devalvace slova "přítel", k níž v posledních letech došlo (podle mě vinou špatně překládaných televizních seriálů, protože pohodlní čeští překladatelé nenašli adekvátní náhradu za anglické "boyfriend"), způsobila, že už prvoplánově nevnímáme jeho původní význam, kterým je silné citové pouto bez erotického podtextu. Nevím, jak vám, ale mně to přijde líto, protože "kamarád" nemá tu potřebnou hloubku a jiné slovo prostě není k dispozici.

Takže znovu: mám přítele. A ne jednoho. Mám jich víc, a nepočítám je jenom v řadách kamarádů. Patří k nim i můj manžel, moji rodiče, sestra a pár dalších příbuzných, poslední dobou i moji dospívající synové. Jsou to lidé, kteří mě dobře znají, vědí o mých starostech i radostech, s kterými je mi dobře. Je zbytečné se rozepisovat o tom, co pro mě znamenají a jak si jich cením, protože slovy v blogu se to stejně popsat nedá (alespoň já to neumím) a definici přátelství má každý svou vlastní. Dosaďte si, čeho si sami vážíte na svých přátelích, a určitě se trefíte.

Dnes je mi čtyřicet. Jak se datum mých narozenin blížilo, narůstal ve mně zvláštní pocit. Trochu nepříjemný a trochu bolavý. Vyrovnat se s tím, že člověk stárne, prostě není lehké. I když mě různé slogany z časopisů a hlášky celebrit přesvědčují, že život teprve začíná, co si budeme povídat. Už si nemůžu namlouvat, že jsem mladá, čas ze mě neúprosně udělal ženu "středního věku". Začínám zjišťovat, co všechno to obnáší - vrásky pomalu přestávám počítat, barvení vlasů přestalo být rozmarem a stalo se nutností, cítím, že pomalu ubývají síly a udržování dobré kondice se už konečně musí dostat na pořad dne, protože "samo" už to nepůjde. Přehoupla jsem se z věku, kdy děti byly malé a rodiče zdraví a soběstační, do věku, kdy děti začnou opouštět rodinné hnízdo a rodiče budou čím dál víc potřebovat moji pomoc. Budu se muset smířit s tím, že to nejlepší už mám možná za sebou, a naučím se být vděčná za každou chvíli, kdy to bude "jenom" dobré.

Ale dost té depky. Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce, jak říká můj oblíbenec Ijáček. Zábava, tanec a zpěv, ejaja hopsasa. Když jsem se o víkendu při oslavách těšila z báječné atmosféry, na kterou jsou moji  přátelé odborníci na slovo vzatí, došlo mi, že krize středního věku je blbost. Dokud oni zůstanou se mnou, nemám se čeho bát. I když přijdou těžkosti, smutky a strachy, vždycky budu mít vedle sebe někoho, kdo mi podá pomocnou ruku, nebo aspoň kapesník. Vždycky budu mít komu se vypovídat u kafe, s kým si pokecat u piva, zazpívat s kytarou, zablbnout v lese při praštěných soutěžích. Vždycky bude někdo, kdo si vyslechne moje stesky, kdo mi nalije panáka, když budu mít den blbec, kdo na mě bude pamatovat myšlenkou i modlitbou v těžkých chvílích. S tímhle přesvědčením můžu směle vyjít vstříc střednímu věku a všemu, co mě ještě v životě čeká. Doufám, že vztahy se všemi mými přáteli budou zrát jako víno, takže to nejlepší vlastně ještě máme před sebou.