Přestaňte už brojit proti církevním restitucím!

Po dvaadvaceti letech tahanic, nerozhodného přešlapování a plácání do vody se martýrium kolem vracení ukradeného církevního majetku konečně blíží k rozuzlení. S tím se samozřejmě strhla vlna hysterie, kterou živí více či méně zavilí a více (či spíše) méně informovaní odpůrci tohoto kroku.

Jejich argumenty proti vydávání ukradeného majetku jsou různé. Některé pramení z nedovzdělanosti či neochoty vyhledat si fundované informace (majetek církvi nikdy nepatřil), některé ze zapřisáhlé zášti, která nejspíš není podložená osobní zkušeností, ale tendenčními stereotypy (církev majetek nakradla), některé diktuje čirá hloupost (církev má být chudá, vydaný majetek zmizí za hranice).

Nebudu zde rozebírat, proč má církev na vrácení ukradeného majetku nárok. Kdo to neví, nebo o tom pochybuje, může si chybějící vědomosti doplnit například na webu ministerstva kultury. Nebudu také diskutovat o tom, jak k tomu majetku církev přišla a zda je to z dnešního pohledu spravedlivé, protože komunisty živenou ideu preláta, který s křížem v ruce stojí nad umírajícím a hrozí mu zatracením, pokud své pozemské statky neodkáže církvi, dnešním lidem z hlavy nikdo nevymaže.

Budu vycházet z jednoduché a stokrát omleté premisy, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Proč ji nikdo nezpochybňoval u šlechty, soukromých majitelů nemovitostí, různých spolků apod., ale když konečně došla řada na církev, je oheň na střeše?

Protože my Češi církev nesnášíme jaksi z principu a protože jsme od přírody závistiví, takže když má někdo "zadarmo" přijít k mnohamiliardovému majetku, tak se nám to prostě nelíbí?

Nebo mi někdo nabídne lepší odpověď? "Mně církev nic nedává, tak proč bych jí měl něco dávat já? A když se na nás odevšad valí řeči o krizi a utahování opasků, tak budeme rozdávat černoprdelníkům?"

Ponechme emoce stranou a podívejme se na věc racionálněji. V prvé řadě je potřeba říct, že církev, to není jen duchovenstvo. Od samotného prvopočátku je církev shromáždění věřících, lid boží. Kdo daroval majetek církvi, obdarovával společnost. První školy, špitály, sirotčince, útulky byly církevní. U nás jako v Evropě. Církev spravovala majetek, dávala lidem práci a z výtěžku se starala o potřebné. Ano, už slyším výkřiky o životě v přepychu a rozmařilém utrácení, ale to dělala i šlechta, a přesto svůj majetek dostala zpátky bez velkých průtahů.

Rozhlédněte se po naší krajině. Dřív měla každá větší vesnice kostel a u něj pěknou faru. K faře patřily lesy, pole, rybníky, statky, pivovary, které dávaly práci lidem z širokého okolí. Pak všechno sebrali komunisti a předali "lidu", aby se staral lépe a radostněji. Kdo si nepamatuje výsledek, ať se podívá na nějaký normalizační seriál, jak je všechno oprýskané, zdevastované, zničené. Po roce 1989 se církvi vrátil majetek, který bezprostředně potřebovala - kostely, fary, řádové budovy, nějaké pozemky. Podívejte se, jak vypadá dnes - je dobře udržovaný, v rámci možností opravený (zdaleka ne jen z peněz státu, krajů a obcí, ale také ze sbírek věřících a z darů ze zahraničí). Snad každý farář a v téhle zemi ví, jaké to je, shánět dodavatele, dohadovat se s řemeslníky (kterým za zády hrozí prstem památkáři), hlídat rozpočet.

Církev je a byla dobrý hospodář. To snad za dva tisíce let dokázala. Vedle duchovní činnosti vždycky vykonávala i tu praktickou a charitativní - a bude v tom pokračovat. Představy, že nabytý majetek obratem rozprodá, promrhá nebo převede do ciziny, jsou zcestné. Dál bude stavět školy, nemocnice, hospice, bude se starat o bezdomovce, lidi se zdravotním postižením, drogově závislé, matky v nouzi - prostě dělat činnosti, na které stát sám nestačí a které jsou pro soukromý sektor neatraktivní. A protože je otevřená potřebám všech, nejenom svých stoupenců, skončí v jejích zařízeních nejeden dnešní odpůrce církevních restitucí - a bude rád. On je totiž rozdíl, jestli se o vás stará utahaná zdravotní sestra, která musí brát přesčasy, aby uživila rodinu, nebo sestra řádová, která den co den čerpá sílu k práci ze své víry a existenční starosti nechává na Bohu a svých představených.

K tomu, aby církev mohla dělat, co je praktickým naplněním božích přikázání, tedy starat se o bližní, potřebuje příjmy, z kterých tyto činnosti bude financovat, to je přece logické. Nabyté lesy, rybníky a pozemky nerozprodá, najde způsob, jak s nimi udržitelně hospodařit. Protože církev opravdu má být chudá - což ovšem neznamená jít žebrotou a živit se z almužen, ale nelpět na majetku, nevidět v něm cíl svého snažení. Chovat se jako dobrý správce, který, když pán zavolá, složí účty ze svého správcovství a majetek předá.

Levicoví politici se vezou na vlně nenávistné nálady ve společnosti a dělají vše proto, aby církevní restituce zablokovali a uhráli další body u svých voličů. Mávají jim těmi hausnumery před očima jako muletou a neobtěžují se vyčíslit, kolik to bude stát, když se majetek nevydá, a jaké to do budoucna znamená obtíže.

Na církevních restitucích nevydělá jen církev, ale celá společnost. Církev bude s majetkem hospodařit lépe než stát, protože za něj ponese trvalou odpovědnost. Má jiné principy a jiné mechanismy řízení než státní instituce, kde se mnozí snaží vykopat si nějaký ten tunýlek či tunel, a když se jim na něj náhodou přijde, jdou bezostyšně o dům dál, protože odpovědnost za správu svěřeného státního majetku u nás pořád neumíme vymoct.

Tak už přestaňte brojit proti církevním restitucím. Budou přínosem pro všechny dotčené. Pro církev, pro stát i pro "obyčejné lidi", jak se někteří rádi nazývají. I pro ty neobyčejné, dodávám já.