Paris, mon amour

Dnes vás zdravím z města nad Seinou, Města světel, které mě uchvátilo hned při letmém prvním setkání, zadráplo se mi pod kůži a rozhodlo, že si s ním vypěstuji vztah na celý život, i když jsem nedoufala, že ho ještě někdy uvidím.

Byla jsem tehdy šestnáctiletá holka, která s partou stejně vyjukaných spolužáků přijela nakouknout zpoza Železné opony do svobodného světa a myslela si, že je to poprvé a dost možná naposledy, protože cestovat z Československa kamkoli na Západ bylo téměř nemožné. Nám se poštěstilo vyjet na dva týdny díky družbě našeho gymnázia s jedním lyceem v Le Mans. Součástí pobytu byl i jednodenní výlet do Paříže.

Za den se toho v Paříži moc stihnout nedá – projížďka lodí po Seině, pěší výstup do druhého patra Eiffelovky, procházka v Tuileriích a kolem Louvru… vlastně už si ani moc nepamatuju, jak celý ten den proběhl. Ale Paříž mi okamžitě zavoněla. V naší zemi bylo všechno šedivé a oprýskané, tady byly barvy, světla – a ta vůně. Nevonělo to jen v obchodech, kde jsme obdivně a s trochou smutku koukali na všechno to zboží, o kterém se nám doma mohlo jen zdát, to město prostě vonělo celé – jarním dnem, svými nepřebernými lákadly, pulzující atmosférou, francouzským šarmem. A nesmělými sny jedné mladé holky, která do tohohle světa nepatřila.

Večer jsme dostali rozchod na Montmartru. Po náročném dni se mi už nechtělo courat se spletitými uličkami a bloumat po krámcích (naše kapesné bylo beztak dost omezené), a tak jsme si s kamarádem sedli na schody před bazilikou. Stmívalo se a Paříž se mi položila k nohám. Prostírala se přede mnou, celá zářivá ve své kráse, pyšně předvádějíc své největší skvosty jak diamanty v královské koruně, a šeptala mi: mám tě, už jsi navždycky moje, nikdy tě nepustím. Na schodech stáli dva japonští kluci s kytarami a hráli písničky Beatles, které mě učil táta. Silný okamžik, který se nedá zapomenout.

Dva roky nato se otevřely hranice a já jsem se od té doby vrátila do Paříže mockrát. Často po ní zatoužím a čas od času se do ní vydám, abych se jí připomněla. Je pokaždé stejná a pokaždé jiná a ještě nikdy mě nezklamala. Jen už mi nevoní – i moje země už je zase barevná, blýskavá a voňavá, tyhle rozdíly se setřely.

Když jsem před dvěma lety pozorovala svou dceru, jak stojí na Eiffelovce se zamyšleným pohledem upřeným do dálky, pochopila jsem, že Paříž polapila další duši. A tak jsem tu s ní znovu – je to dárek k jejím patnáctinám. Je zvyklá cestovat a neumí si představit, že by jí v tom někdo chtěl bránit. Napíše si svůj vlastní příběh o Paříži a já jsem ráda, že jsem jí tohle úžasné město mohla ukázat.