Když mi bylo šestnáct, dostala jsem se v rámci výměny našeho gymnázia s lyceem v Le Mans na dva týdny do Francie. Dva roky před pádem komunismu to byl zážitek snový a naprosto neskutečný. Naši přátelé nás kromě jiného vzali na výlet do Normandie.
Je to krásný zelený kraj, kde se pasou černobílé krávy s vemeny velkými jako věrtel. Zavítali jsme do statku, ochutnali výborné sýry a zapili je moštem cidre.
V Bayeux jsme si prohlédli nádhernou katedrálu se slavnou tapisérií, která na sedmdesáti metrech vypráví historii bitvy u Hastings.
Všechno jsem hltala a ze všeho byla nadšená. Francie mi voněla (a voní dodnes) a navždycky mě chytla za srdce.
Součástí výletu byla i návštěva Muzea vylodění v Arromanches.
Války - i když prezentované z té druhé strany - jsem doma měla plné zuby z hodin dějepisu, branné výchovy i pochodových cvičení, a tak jsem se těšila, až z dusného baráku vylezeme na pláž. Tam byla legrace. Byl zrovna odliv a kousek od pláže se povalovaly nějaké polorozpadlé pontony nebo co, takže jsme na ně za velikého veselí lezli a různě se tam pošťuchovali. Příliv tady však přichází opravdu rychle - dostat se zpátky suchou nohou se nám nepovedlo.
Když nám proschly boty, putovali jsme dál. Na vojenský hřbitov v Collevile-sur-Mer. Je tam pochováno skoro deset tisíc amerických vojáků, kteří v Den D položili život na Omaha Beach a přilehlých plážích. Pohled na ty tisíce křížů, sem tam proložené Davidovou hvězdou, stojící v zákrytu jako vojáci při přehlídce, mi vzal dech. Válka najednou nebyla otravné téma z učebnic dějepisu a ideologicky zabarvených filmů. Ty bílé kříže na sluncem zalité louce mi o ní pověděly víc, než by svedl sebelepší učitel. I na ty pontony jsem se najednou dívala jinak. Od té doby si ten obrázek nesu v sobě a vzpomenu si pokaždé, když je výročí. Jako dneska. Čest památce všech, kteří nasadili život v boji za osvobození.
