Komu se ještě stýská po socialismu?

Začínáme dvaadvacátý rok od pádu komunismu. Za tu dobu se naše republika etablovala jako demokratický stát s fungující ekonomikou a politickým systémem. Samozřejmě, spousta věcí se nepovedla, spousta věcí nefunguje, jak má, spousta věcí zaslouží kritiku. Neexistuje na téhle zeměkouli stát, kde by byli spokojeni všichni. Nikdy neexistoval a existovat nebude. Jsme jenom lidi.

Ale hlasy kritiků, které se často oprávněně ozývají ze všech stran, nespokojenost a ukřivděnost mnohých vytvářejí ve společnosti pocit, že za socialismu vlastně nebylo tak zle. Všichni měli práci, bydlení, zadarmo doktora, školu... Že se nikam nesmělo? No bóže, když nejezdil nikdo, tak nás nemuselo mrzet, že sedíme doma na zadku. A na ty mandarinky před Vánoci člověk tu frontu taky vystál celkem bez potíží. A tak u Majorů Zemanů, Chlapců a chlapů, Žen za pultem a podobných perel vzpomínáme na dobu, kdy jsme se měli všichni tak nějak stejně. Měli jsme stejná auta, stejné sedačky v obýváku, stejně mizerný výběr v sámošce, stejně směšný plat. Nikdo nikomu nezáviděl, protože neměl co.

Dobře si tu dobu pamatuju. Jsem z generace Husákových dětí. Když přišla revoluce, bylo mi osmnáct. V socialismu jsem prožila dětství a dospívání. Mám spoustu krásných vzpomínek, za které vděčím rodině, přátelům, vedoucím z pionýrského oddílu, kterým byla nějaká ideologie ukradená. Ale čas bych zpátky nevrátila ani na jediný den. TA DOBA BYLA HNUSNÁ!!!

Hnusná. Začalo to už ve školce. Neuměla jsem pořádně nakreslit pejska, zato tank s rudou hvězdou mi šel bravurně. Byla jsem pyšná, když mi ho soudružka učitelka vystavila na nástěnku. Celou základní školu jsem se bála, že bude válka. Slova jako "jaderná hrozba", "závody ve zbrojení" byly heslem dne. Po chodbách visely nástěnky s atomovými hřiby a čísly, kolik jedna jaderná puma zničí domů a zabije dětí a kolik by se za její cenu postavilo škol a nemocnic. Rok co rok jsme si zkoušeli plynové masky a účastnili se pochodových cvičení. A i když na tu buzeraci vzpomínáme s úsměvem a každý má v zásobě nějakou veselou historku, dovedete si představit, jak by vám bylo, kdyby takhle někdo strašil vaše děti dnes?

Uměla jsem slušně zpívat a recitovat, takže se mnou vymetli kdejakou školní oslavu k výročí VŘSR či Vítězného února. Odmítnout? To nepřipadalo v úvahu. Za normalizace už nešlo o život, ale nikdy jste nevěděli, kdo vás kde napráská, na koho si dát pozor. Každá blbost mohla znamenat škraloup na kádrovém posudku, který zavíral cestu ke studiu, slušné práci, důstojnému zacházení. Režim nutil člověka skrývat myšlenky, přesvědčení, víru. Rodiče trestal na dětech, aby se lidi víc báli.

Fronty se stály nejen na mandarinky a nejen o Vánocích. I když na Vánoce to bylo největší maso. Jako děti jsme šly rovnou ze školy s aktovkami na zádech stoupnout si do fronty - i když jsme neměly ponětí, na co. Když se maminky vrátily z práce, vystřídaly nás. Nikdy nevěděly, co dostanou a jestli na ně vůbec vyjde řada. Smlouvaly se zelinářem, aby jim místo tří banánů dal čtyři, vždyť děti mají dvě. Na nábytek byly pořadníky a člověk dopředu netušil, co mu přivezou. Když do prodejny Kovomatu v Ledči, kde máme chalupu, měli přivézt ledničky, lidi nocovali před krámem ve spacáku.

Ideologická masáž a buzerace byly všudypřítomné. Lidi na sebe byli neurvalí, kdo měl nějakou moc nad druhými (i kdyby šlo o prodavačku, která rozhodne, jestli ta játra zpod pultu vyndá nebo ne), choval se povýšeně a sprostě. Kdyby s vámi dneska mluvil lékař tak, jako v Nemocnici na kraji města milovaný doktor Štrosmajer, budete si na něj právem stěžovat.

Úplatky byly běžné na všech úrovních života - od kafe pro sestřičku až po desetitisícové "tlačenky" různým komisím. Podle hesla "Kdo nekrade, okrádá rodinu", si lidi bez výčitek brali z eráru, co šlo, ale pracovat na něj se jim nechtělo. Nic pořádně nefungovalo, všude vládnul šlendrián a lajdáctví.

Jen si vzpomeňte, jak se nám všem ulevilo, když to nakonec prasklo. Jaká zavládla euforie, jak rychle a ochotně jsme tu tíhu ze sebe shazovali. Byla to nádhera a budu nadosmrti vděčná, že jsem tu dobu mohla prožít.

A i když jsme měli růžové brýle, které nám rychle spadly, zaplaťpánbůh za to, jak dneska žijeme. Protože navzdory všem průšvihům, korupci, zločinům, krizi a kdovíčemu ještě se máme hrozně dobře. Mnohem líp, než jsme se měli před dvaadvaceti lety. A kdo tvrdí opak, je buď hlupák, nebo trpí ztrátou paměti.