Kde končí naše svoboda ničit si vlastní zdraví?

Jsem nekuřák. Zapálenou cigaretu jsem nikdy nedržela v ruce. Cigaretový kouř nesnáším, vítám zákaz kouření v restauracích. Nekouří ani nikdo z mého blízkého okolí. Přesto se mi nová snaha Evropské komise znechutit kuřákům jejich zálibu hrubě nelíbí.

Podle připravované směrnice by na krabičkách cigaret měly většinu plochy zaujímat varovné fotografie všech možných chorob a vad, které kouření způsobuje. Eurokomisaři doufají, že odpudivé obrázky alespoň někoho od kouření odradí.

Ponechám stranou nářky výrobců, že se tím omezuje jejich svoboda podnikání, i jejich tvrzení, že takovéto opatření podpoří černý trh. To neumím kompetentně posoudit. Nehodlám ani polemizovat o tom, že kouření je škodlivá a nebezpečná závislost, a snad jsem ochotná uvěřit, že vysoká cena spolu s naturalistickým zobrazením možných důsledků odradí některé děti od chuti cigaretu vyzkoušet a následně si vypěstovat návyk. Rovněž tak nevím, jestli má pravdu tábor, který tvrdí, že kouření se státu vyplatí, protože kuřáci si ve spotřební dani více než bohatě předplatí pozdější léčbu, nebo jestli je pravda na straně těch, kdo tvrdí opak.

Spíš si říkám, kam až to dojde. A jestli to není trochu pokrytecké, "zasednout" si na cigarety, a jiné zdraví škodlivé neřesti nepostihovat. Vždyť nadužívání alkoholu je také smrtelné, zvláště v kombinaci s volantem. Jak dlouho bude trvat, než se na každé etiketě bude skvět nápis "Alkohol zabíjí", "Alkohol způsobuje závislost, rozpad rodiny, ztrátu zaměstnání, degradaci osobnosti, cirhózu jater"? A k tomu fotky opilců válejících se v blátě nebo aut omotaných o kandelábr?

A nezabíjí jenom tabák a alkohol, taková kobliha dvakrát denně nadělá za pár let taky pěknou paseku. Neměli bychom tedy každou koblihu, buřta, tabulku čokolády, sklenici majonézy nebo kyblík zmrzliny přelepit fotkami obézních lidí, zkornatělých cév a diabetických nohou? A když nad tím tak přemýšlím, spousta lidí tráví večery na kanapi u televize, místo aby si šli zaběhat na čerstvý vzduch. Tak co kdybychom výrobcům nábytku nakázali potáhnout každý gauč a fotel nápisy typu "Neválej se na mně, nebo umřeš"?

Stejně jako neklesly prodeje cigaret poté, co se na krabičkách objevily varovné nápisy, neklesnou ani po nové směrnici Komise. Zákazy nemají smysl, protože zakázané ovoce chutná nejlíp už od dob Adama a Evy. Vysoká spotřební daň nahrává černému trhu, to je snad v současné metanolové kauze jasné už každému. Dospělého kuřáka od koupě cigaret neodradí sebeotřesnější obrázek. A dvanáctileté dítě s nákupem možná počká, ovšem jak dlouho? Nejúčinnější prevencí je výchova a příklad rodičů, pak dítě odolá i tlaku party.

Ale kam až sahá naše svoboda nakládat s vlastním životem a zdravím podle libosti? Smíme se rozhodovat, jakou míru odpovědnosti vůči sobě a svému okolí zaujmeme? Máme právo brát život do vlastních rukou? Nebo budeme mít jednou směrnice na všechno, co nás ohrožuje a co nám škodí? Zakážeme všechny slasti, které se zvrhají v neřesti? Vyzbrojíme se paragrafy proti přejídání, stresu, partnerským hádkám a budeme jimi tlouct po hlavě všechny, kdo si svou pošetilostí kopou hrob?

Záměrně to přeháním. Ale omezováním svobody člověku pocit odpovědnosti za vlastní život nevnutíte. Jenom otupíte jeho schopnost vnímat, že nějakou svobodu má. A když se jí vzdá trochu tam, trochu tady, jednou zjistí, že o ni vlastně přišel, ani neví jak. Že za něj - i když třeba pro jeho dobro - rozhodují jiní. A že to tak ale vůbec nechtěl.