Nejnovější průzkum oblíbenosti politiků s přehledem vyhrál předseda Věcí veřejných Radek John. Jeho strana to okamžitě hrdě oznamuje na svých internetových stránkách, aby taky ne. Tak si říkám, o čem vlastně tyhle žebříčky vypovídají? Podle čeho se respondenti rozhodují?
Volí do nich lídry stran, s jejichž názory se ztotožňují, bez ohledu na to, kdo je zrovna u kormidla? Vybírají si toho, kdo je podle nich největší osobnost, nejchytřejší, nejlepší, člověk na svém místě? Nebo uvedou člověka, který je nekonfliktní, na všechny příjemný, slušný? Získá jejich sympatie rošťák, skandalista, charismatické enfant terrible politické scény? Či snad dají hlas největšímu fešákovi?
Čím si vysloužil svou současnou popularitu Radek John? Ještě za totality jsme hltali jeho Memento (stalo se v podstatě povinnou četbou, samozřejmě tou neoficiální, která se četla pod lavicí) a kupovali si kvůli němu Mladý svět. Sněženky a machři se stali filmovou klasikou, s nástupem Novy nás učil, co je to investigativní publicistika, do té doby tady prakticky neznámý pojem.
Takže výborný novinář a spisovatel, skvělý publisticta? Charismatický krasavec s darem řeči? Několikanásobný držitel zrcátka Týtý?
Jako předseda představenstva společnosti Ora Print už tolik neoslnil - dodnes čelí jízlivým otázkám novinářů ohledně prapodivných zakázek a zlatého padáku, a zdá se, že na ně nemá moc přesvědčivé odpovědi. V jeho životopisu na internetových stránkách Věcí veřejných se o tom kupodivu nedočteme. Toto věc veřejná zjevně není.
Do politiky Radek John vstupoval jako polovina jednoho z nejpopulárnějších párů v zemi, jeho manželku mu kdekdo záviděl (a dodnes jistě závidí). On tuto kartu ovšem rychle zahodil - o nevěře a nemanželském dítěti prý stranickým kolegům předem řekl, ale stejně raději počkal, až z této pikantnosti udělá věc veřejnou bulvár - a nemusel dlouho čekat, kolegové z pokleslejší branže mu názorně předvedli, jak vypadá investigativní žurnalistika na vlastní oči. Oči pro pláč zbyly paní Zlatě, ale Radek John, třebaže jinde by měl z ostudy kabát, si v očích voličů evidentně nepohoršil.
Dát ve volbách hlas politické straně, která stojí na jediném člověku, je vždycky riziko. Jasně se to ukázalo na osudu Unie svobody po odchodu Jana Rumla. Dát hlas nové straně, která za sebou nemá žádné výsledky, znamená vystavit jí bianco šek. Na jedné straně je populární osobnost a líbivé floskule o čistých rukou a průhledné politice, na druhé straně budou skutky a mravenčí práce, až se Věci veřejné dostanou do parlamentu. Osobně jsem moc zvědavá, jak bude pan John naplňovat své volební desatero. Přeji mu, aby své příznivce nezklamal.
