Na svých výbězích do přírody moc lidí nepotkávám, jen tu a tam pejskaře (moc děkuji všem ohleduplným, kteří si psa přivolají k noze a počkají, dokud nepřeběhnu, nerada bych se vracela z běhu s otiskem chrupu rozverného vlkodava na lýtku). Nedávno jsem ovšem narazila na dědečka s chlapečkem na procházce. "Dědo, proč má ta paní ty tyčky?" zeptal se kluk. A než děda stihl zareagovat, odpověděl si sám: "Asi už nemůže. Asi ji bolej' nohy."
Jak jsem kolem něj probíhala, snažila jsem se na něj povzbudivě mrknout, aby viděl, že to se mnou není tak zlé. Ale soudě dle jeho soucitného pohledu to nejspíš považoval za předsmrtnou křeč. Co jiného taky čekat od báby, že jo.
Konec konců, měl částečně pravdu. Když jsem asi před rokem začala běhat, šlo to ztuha. Nebolely mě jen nohy, ale také koleno a kyčel. Naštěstí jsem poměrně brzy na netu narazila na článek Milana Kůtka věnovaný běhání s holemi. Pořídila jsem si je a začala běhat s nimi. Nestal se sice zázrak ze dne na den, ale moje potíže postupně odezněly. Dnes už bez hůlek prakticky nevybíhám a všem je mohu vřele doporučit.
Že jste se s nimi ještě nesetkali? To se nejspíš brzy změní, protože kromě toho, že běžci přinášejí mnoho výhod, se jistě dostanou rychle do módy - už s nimi trénuje česká atletická reprezentace a šéftrenér Tomáš Dvořák je z nich prý vyloženě nadšený. Laicky řečeno jsou tyhle hůlky křížencem mezi hůlkami na běžky (oproti nim jsou kratší) a hůlkami na nordic walking (oproti těm jsou zase delší, lehčí a nejsou teleskopické).
Ze začátku jsem měla obavy, aby se mi při běhu nepletly pod nohy, ale zvládla jsem to naprosto přirozeně. Běhá se mi s nimi moc dobře. Běh s holemi je prý namáhavější a energeticky vydatnější než bez nich, ale musím říct, že nějakou námahu navíc necítím. Díky přenesení části zátěže na paže se odlehčí nohám a nosným kloubům, což pro sebe beru jako hlavní přínos. Hůlky navíc napomáhají správnému pohybu rukou a držení těla a nutí vás zapojovat spoustu svalů, které by jinak zahálely.
Při běhu v terénu a na kluzkém povrchu se s nimi člověk cítí bezpečněji, protože poskytují jistou oporu a lepší stabilitu. A já se při svých osamělých výbězích ještě utěšuju, že kdyby po mně chtěl vyjet rozdováděný vlčák nebo úchyl s vadou zraku, mám jistou šanci, že se ubráním - pokusím se o výpad (pokud se někam trefím), nebo útočníka aspoň praštím a uteču. Samozřejmě doufám, že si to naživo nikdy nebudu muset vyzkoušet.
Hůlky jsou ideální do přírodního terénu, kde pomáhají překonávat různé nerovnosti, velmi je oceníte při běhu do kopce (těch tedy v Polabí moc není, ale sem tam se nějaká terénní vlna najde). Nehodí se akorát do vysoké trávy, to se pak vyloženě pletou a brnkají pod nohama, takže si člověk koleduje o kotrmelec. Pokud běháte po silnici a tvrdém povrchu, hodí se koupit jim gumové "botičky", ale mně se je povedlo po pár měsících prodřít jen na tom asi třísetmetrovém úseku, který mě dělí od našeho domu k polní cestě, tak nevím, co jsem dělala špatně. Od té doby běhám naší ulicí s bodci zvednutými, což možná působí lehce komicky a náhodné pozorovatele (kterých je naštěstí poskrovnu) vede k úvahám, co tady blbnu, ale mně to nevadí.
Hůlek se nevzdám, protože mi pomáhají vydržet u běhání, které mě baví čím dál víc. A teď mě omluvte, beru tyčky a mizím, venku je krásně.
