Tož nashledanou na věčnosti IV.

Vybrané kapitoly, které budou postupně uveřejňované v tomto blogu jsou součástí širší autorovy práce, připravované k vydání. Ta bude zároveň i poslední z řady těch, které byly autorem ve vlastním nákladu již dříve vydány (viz na závěr blogu seznam vydaných prací). I na obec Ratíškovice, ležící u Hodonína, se vztahuje poznání o prolínání obecného a zvláštního na půdorysu našich nedávných dějin. Náboženství slovácké vesnice s hlubokými kořeny katolicizmu, zaostávání českého nacionalizmu a ekonomického vývoje Slovácka za jinými českými a moravskými regiony a z toho vyplývající sociální zaostalost zároveň vytvořily podmínky i pro radikalizaci dělníků a zemědělského proletariátu. Pak přišel rok 1948 …

Čas třídění duchů. Stanislav Blaha, František Toman – ministr a jiní Ratíškovičtí po roce 1945

Stanislav Blaha (1926 – 2007)

Svůj vztah k nastupující komunistické moci u nás si Stanislav – Slávek Blaha vyřešil již v roce 1948 svým útěkem z vlasti do ciziny. Jeho silná individualita, jeho zaujetí pro pozorování přírody, jeho touha po splynutí s tajemným, nepoznaným božským, se denně střetávalo s realitou všední namáhavé práce malozemědělce v jeho rodině, strachující se, zda mu přírodní síly, ovládané všemohoucím Bohem nakonec umožní vytěžit z té ratíškovické písčité půdy dostatek prostředků pro obživu. Ale zájem o věci veřejné? Ani náhodou! Zdánlivě kolem něj procházely bez povšimnutí. Toto tvrzení je ale lehce napadnutelné. Je to možné u člověka, který se cílevědomě, delší dobu zabýval svým odchodem ze země? Ani nám nikdy nikde nenaznačil, s kým se před svým odchodem do ciziny ve svém okolí stýkal, s kým a kde přecházel hranice. Co když ze svého literárního dílka, pojmenovaného „Naposledy“, ve kterém popisuje své mládí, záměrně jakékoli politické zmínky o své době vynechal? Ale proč? Vždyť je již psal koncem roku 1950 v Kanadě, v řádu Bratří Oblátů. A v době Protektorátu, kdy ještě studoval na strážnickém gymnáziu, musel jistě něco slyšet o studentech této školy, např. Marušce Kudeříkové z Vnorov, Vladimíru Blažíčkovi z Rohatce, o bratrech Drozdových. Ti všichni se zapojili do protifašistického odboje a položili svůj život v boji proti němu. „Není dobra či zla bez společnosti“, píše na smrt odsouzená dvaadvacetiletá Maruška Kudeříková z Breslau – Vratislavi své matce na rozloučenou před svou popravou v březnu roku 1943 a odmítá její přání, aby se před svou smrtí smířila s Bohem. „Vidíš – svatí dovedli umírat s nadšením, s vírou, že dosáhnou blaženosti nejvyšší. Hus zpíval na hranici. Naši soudruzi nadšeně bojují, krvácejí a umírají stejně rozhodně za věc, za lásku k lidem, světu a životy, i když jim nekyne posmrtné, nehynoucí štěstí. Vidíš, jak je možno načisto nesobecky, bez vyhlídek na odměnu obětovat vše, pro lidstvo. Se stejným odhodláním, nadšením, jako umírali první přívrženci křesťanské myšlenky  …“  Do poslední chvíle svého života věřila, že stojí za to, položit i svůj život za komunistické ideály.   

I v Ratíškovicích bylo v té době gestapem zatčeno několik občanů za protifašistickou činnost a do Anglie uprchl, aby proti nim mohl bojovat i Slávkův generační druh, mladý horník Jaroslav Kotásek.

Motivaci absence jakéhokoli politického stanoviska Slávka Blahy k této době v jeho práci neznáme, i když sám byl nucen koncem války odejet na kopání německých protitankových zákopů před blížící se sovětskou armádou. Ale o jeho vyhraněném politickém názoru na dobu, kterou před svým odchodem ze země prožíval, svědčí dopis rodině Kotáskové v čase, kdy se ze sběrného tábora z Bavorska po dvou létech lodí přemístil do Kanady, do Quebecu, kde se v nedalekém Richelieu, v řádu Bratří Oblátů učil francouzštině a připravoval na studium na vysoké škole. Po něm se chtěl věnovat misionářské činnosti. Rodině Kotáskové, pocházející z Ratíškovic, která se do Kanady, do provincie Ontario, do Chippawy odstěhovala ve dvacátých létech 20. století, dne 14. ledna 1951 píše:

 „Naše vlast byla sevřena železným pojetím systému, jehož základním znakem jest, že si představuje a pořádá lidskou společnost bez Boha! Nynější marxističtí vůdcové a vládcové naší země nás mohou stokrát ujišťovat pokryteckou frází, že nejsou proti náboženství. Všecko co dělají, životní a společenské formy, které u nás doma uskutečňují, všecko je děláno s filosofickým předpokladem, že svět a člověk jsou mechanickým plodem hmotného vývoje. Před prostým lidem, v kterém je tradičně ještě náboženství zakořeněno, se ovšem zatím neodvažují přiznat k základním principům svého světového názoru, …atd.“

Vážná nemoc, která Stanislava Blahu v Kanadě zastihla – silný zápal plic, důsledek strádání ve sběrných bavorských utečeneckých táborech – jeho plány zmařila. Ze záměru, vystudovat vysokou školu a pak šířit apoštolskou víru mezi potřebnými, nic nezbylo. Nakonec si oženil s Marií, dcerou manželů Kotáskových. Ti se z kanadské CHippawy z pracovních důvodů odstěhovali do Niagara Falls, nedaleko odtud, ale ležící již na území státu New York. Zde jsou i pochováni. Slávek s Marií se později přestěhovali do Binghamton – Endwellu, stát New York, kde již od začátku 20. století žilo a pracovalo mnoho krajanů z Ratíškovic i celého Slovácka. Zde stanul v čele Moravan Clubu, vyvíjejícího bohatou kulturní činnost a dvakrát byl zvolen jeho presidentem. Na závěr svého života se pak se ženou odstěhoval na Floridu, kde si zakoupili dům a i zde vyvíjel krajanskou organizační činnost.  

Co mu nakonec ze všeho zbylo, byla jeho velká pracovitost, láska k ženě Marii, rodina se třemi syny, jeho hluboká katolická víra a láska ke svým rodným Ratíškovicím, až do své smrti v roce 2007.  

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

František Toman – ministr (1924 – 1981)

 Daleko složitěji probíhal politický vývoj u Františka Tomana. I když oba pocházeli ze stejného sociálního okruhu a odmalička tradicí svázáni s katolictvím, stranou lidovou a jejími organizacemi – byli oba velmi rozdílných povah. V té době byli často farářem nejlepší ze školáků vybíráni jako ministranti, což byla tehdy u většiny věřících pro každou rodinu velká čest.

Slávek Blaha byl spíše individualista, uzavřený, nerad nechával nahlédnout do svého nitra. To až později. František Toman byl všude, kde se něco šustlo. Nadaný mladík, začal studovat v Třebíči na církevním gymnáziu, kde maturoval v roce 1946. Původně chtěl studovat theologii, ale již krátce po absolvování gymnázia jej vidíme zaměstnaného jako sociálního pracovníka na dole Tomáš v Ratíškovicích. Zde zřejmě leží i jeden z klíčů k pochopení jeho dalšího osobního i politického vývoje.

František, který se zajímal o politiku, již jako mladík, v roce 1946, v předvolební kampani, kdy se rozhodovalo o budoucí politické orientaci republiky, vystupoval za stranu lidovou jako referent i na předvolebních schůzích. Ale již od roku 1948 zastával za stranu lidovou funkci člena Rady Okresního národního výboru v Hodoníně, v roce 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění, v roce 1968 poslancem České národní rady a od 1. 1. 1969 zastával funkci ministra práce a sociálních věcí Československé socialistické republiky. Od roku 1980 se stal předsedou Čs. strany lidové a zároveň členem předsednictva Ústředního výboru Národní fronty. Obdržel státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“ a v roce 1974 Řád práce. V roce 1981 v Ratíškovicích náhle, při návštěvě rodiny umírá.  

 Kdo dnes již ví, co Františka Tomana přimělo k podpoře politické linie, prosazované a realizované po roce 1948 tehdejším předsedou Čs. strany lidové Josefem Plojharem. Lidová strana se tehdy stala součástí tzv. Národní fronty, sdružující všechny politické strany, společenské a zájmové organizace pod vedením KSČ. Možná v tom tehdy lidovci viděli jedinou možnost, jak alespoň částečně zachovat určité náboženské svobody pro věřící katolické církve a katolickou církev u nás. Ale poté, co arcibiskup pražský, metropolita a primas český Josef Beran  vydal v roce 1948 pastýřský list s úvodními slovy „Nemlč arcibiskupe, nesmíš mlčet“, kritizující pronásledování katolické církve, za což  byl od roku 1949 držen v izolaci na různých místech českého venkova a odtržen od věřících, bylo již jasné, jaká bude komunistická církevní politika vůči těm, kteří zůstali věrni Vatikánu. Ačkoli byl nacisty od roku 1942 vězněn, pomalu tři roky prožil v koncentračním táboře Dachau a stal se po válce i členem Svazu osvobozených politických vězňů – byl z něj pak vyloučen.  (Mimochodem, jako spoluvězeň s ním v Dachau pobýval i duchovní Josef Plojhar.)  

Pravdou je, že v průběhu dalších let se František Toman stále více přikláněl k politice Čs. strany lidové, reprezentované Josefem Plojharem.

Zklamán pak politickým vývojem u nás v roce 1968 – „2000 slov“ považoval za pamflet, rozvracející jednotu země – obhajoval vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968 na naše území. Jako kdyby Martin, hlavní kladná postava jeho knihy s názvem „Veselá je dědina“, pojednávající o životě lidí v obci, náhle umírající na selhání srdce na schůzi před tváří lidí proto, že se na ní někteří občané postavili proti socialismu, personifikoval vlastní Františkův život. Na pohřeb mu do Ratíškovic přijela stranická a státní delegace, i jménem Gustáva Husáka se s ním rozloučili místopředseda ÚV Národní fronty ČSSR T. Trávníček,  za stranu lidovou Z. Žalman.

Jak po třiceti létech, které uplynuly od jeho smrti, na základě jakých kritérií hodnotit jeho osobnost? Je to jistě pověst o něm jako o dobrém člověku, kterou mezi lidmi po sobě dodnes zanechal, ale především jeho veřejně přístupné literární, beletristické dílo s nepopiratelnými, silnými autobiografickými prvky, které obsahuje jeho názory politické, sociální a morální. Pro pochopení jeho osobnosti jsou nám k dispozici především (mimo básně) jeho dvě vydané knihy, v nichž se vyznává ze své lásky k tomuto kraji a svým Ratíškovicím. Proto i tak rád v textu svých knih cituje slovácké písně – písně svého mládí. Jsou to: „Jeden den – Obrázky z jihomoravských dědin“, rok vydání 1966, a „Veselá je dědina“ z roku 1980. 

Než se s nimi blíže seznámíme, ocitujme nejprve hodnocení jeho osobnosti, obsažené v poslední vydané knize Obecním úřadem v Ratíškovicích z roku 2010, nazvané „Ratíškovice – minulostí slovácké obce“. Příslušnou kapitolu, nazvanou „Proměny obce ve druhé polovině 20. století“ zpracoval autor Tomáš Dvořák. V podkapitole, nazvané „Naděje, iluze a zklamání konce šedesátých let 20. století“ na str. 461 píše:

„Některá loučení svým průběhem nebo významem vybočovala z obvyklého rámce. Vedle pohřbů hornických, zejména šlo – li o oběti důlních neštěstí, to byly odchody významných obyvatel obce. V roce 1969 zemřel poslední starosta obce Petr Koutný. Zvláštní průběh měl v roce 1981 pohřeb politika Františka Tomana, předsedy Československé strany lidové, ministra republikové vlády a poslance. Pohřeb provázely státní pocty a velká účast obyvatel prokazovala oblibu tohoto rodáka, který neztratil vztah k rodné obci a dokázal svého vlivu a postavení využívat i ve prospěch svých sousedů“.

 Toto hodnocení neodpovídá významu této osobnosti, jeho politického vlivu na život obce, který byl v průběhu let nemalý. Je příznačné, že je psal cizí autor, neznající v obci tehdejší složité předivo mezilidských vztahů. Je ale zároveň pravda, že by se dodnes v obci jen těžko někdo našel, kdo by se odvážil pravdivěji popsat jeho osobnost, s jejími klady i rozpory. Zejména u člověka v tak vysoké státní funkci, žijícího často mimo své bydliště, jen na krátkou dobu zajíždějícího do své rodné obce a do rodiny. Na vesnici se lidé důvěrně znají, doposud žijí pozůstalí a příbuzní a často zde z minulosti panuje názor, který bychom mohli shrnout do úsloví: „O mrtvých jen dobré – on to jistě myslel dobře, ale …“. 

 Ale tím druhým, hodnověrnějším pramenem poznání je samotný obsah knih Františka Tomana a známý průběh jeho života. Ty ukazují, v co věřil a od čeho nechtěl ustoupit. Poznáme to již z jeho knihy „Jeden den“: 

 „Rozvoj průmyslu, zemědělství, kulturních a společenských služeb po roce 1945 a pak po roce 1948 – změnil život naší jižní Moravy. Jsou to změny k lepšímu. Rozsáhlá výstavba lignitových dolů, těžba nafty, dřevařský průmysl, nové potravinářské závody, obnova cihelen, nové textilní závody – to vše znamená novou zaměstnanost s vysokou životní úrovní. Hutní kombinát a korkárna na Veselsku a celá řada dalších závodů a podniků mění kdysi chudobné Horňácko. Konsolidují se jednotná zemědělská družstva, která se zaměřují na zelinářství, sadařství, vinohradnictví, na chovatelství a na mléčná hospodářství. Staví se nové školy, kulturní domy, nemocnice, polikliniky, zdravotnická střediska, nové komunikační spoje, moderní samoobsluhy, atd. A tímto novým vývojem prochází zde také člověk …“

Není sporu, že zde reflektoval to, čeho byl přímo svědkem a s čím se i hluboce ztotožňoval. Ostatně – materiální změny, ke kterým na Slovácku v té době docházelo, lze z nezávislých pramenů snadno potvrdit. Jedním z nich jsou i zveřejněné „Výsledky sčítání lidu v okrese Hodonín (INSEP Hodonín, 1991), ale i hodnocení pátera Jana Veselého, který v Ratíškovicích působil od roku 1982 – 1993. Ve farní kronice píše: „Obec se modernizuje. Staré domy jsou bourány a na jejich místech jsou stavěny nové. Na Zelnicích, kde v minulosti bylo pole a dělilo obec tak na dvě části, je vystavěna řadová zástavba. V současné době je v Ratíškovicích  asi 1200 domovních čísel, 4100 obyvatel. Nová doba přinesla do obce pokrok; je zde 402 osobních automobilů, 150 motocyklů a 1100 televizorů. Rozhlas je téměř v každé domácnosti. Bývalý Weinharův parní mlýn byl přebudován a bude sloužit jako kancelář Místního národního výboru…“ 

Páter Jan Veselý byl velmi kritický k povrchnosti a pohodlnosti mnoha zdejších věřících: „Do vyučování náboženství bylo přihlášeno pro školní rok 1986 – 1987 jen 58 dětí. Mnozí nechodí ani v neděli na mši svatou. Rodiče se o děti nestarají, nedávají jim dobrý příklad, nežijí podle svého náboženství. To, že jsou náboženství římskokatolického, pro ně nic neznamená. Nežijí podle něho. Dají jen na určité zvyky. Předcházejí se ve své pýše,  ve  ‚slavení‘  všeho možného. Svatba je pro ně jídlo a pití. První svaté přijímání je paráda, jakýsi druh folkloru. Většina dětí už pak nechodí na vyučování náboženství, rodiče je nepřihlásí. A ‚všechno mají‘.  Myslí tím křest a sv. přijímání.“ (Str. 62 – 63.) A mladý, nadějný páter Ludvík Bradáč, přicházející do obce přímo ze školy v Římě, který ve službě farnosti v roce 2002 nahradil Josefa Malíka, jenž nastoupil po Janu Veselém, dodává: „ Jak by řekl klasik – farnost je to dobrá – to nemohu říct … Farnost sestává většinou ze starých lidí. Smutné poznámky P. Jana Veselého jsou hluboce pravdivé, až na to, že on mluví pouze o rodičích dětí odcizených víře, zatímco já bych mohl mluvit o rodičích i prarodičích, kteří jsou odcizeni víře. Farnost žije z tradice, jak v pozitivním, tak i negativním smyslu … Podle jednoho vtipného vyjádření, jen kvete kult otce Pavla. Ale je tady i mnoho krásného a dobrého a také vím, že v každé farnosti jsou nějaké problémy.“   

 Než vraťme se k Františku Tomanovi. Ve své druhé a poslední knize, vydané rok před jeho smrtí, jeho hlavní hrdina Martin, syn chudého zemědělce z Ratíškovic, který se postavil do čela združstevňování, neboť dobře poznal bídu malorolníka, stojí před otázkou, zda i v obci přistoupit ke združstevnění, či ne. Na tuto otázku si sám na str. 114 odpovídá: „Nastalo snad nejsvízelnější období jeho života. Před ostatními, kteří toto období prožívali s ním, měl však velikou výhodu – boj ve svém vlastním nitru si už vybojoval a v hlavě měl jasno. I on kdysi lpěl na svém kousku půdy, na tom „dědictví otců“,  které mu pomáhalo udržet existenci  a půdu nikdy neošidil a nezanedbal. Po celý jeho dosavadní život mu byla jistotou, ale nyní dospěl k přesvědčení, že v moderní technické době, ve světě chemizace a mechanizace nelze půdu obdělávat kravským potahem a v úzkých pentličkách.  Potřeba zvýšit zemědělskou produkci, to už není jen záležitost jednotlivců, ale celospolečenská nutnost. Nemluvě o tom, kolik pracovních sil a energie se při soukromém hospodaření zbytečně vyplýtvá. Mladí houfně odcházejí do průmyslu, a nejlépe jsou obdělány vinohrady.“

 Lidé měli v obci tehdy strach, že o ně při združstevnění přijdou – jak se ukázalo, strach zbytečný. Naopak – začala hromadná výstavba ratíškovického Slavína – budování řady nových, nákladných vinných sklepů vinařů – soukromníků při cestě mezi vinohrady. Utrápený starostmi, nejednotou vesnice po roce 1968, jeho hrdina Martin naposledy před svou smrtí na schůzi z očí do očí odpovídá různým ratíškovickým nespokojencům, všechno jen kolem sebe kritizujícím:

„My všichni dohromady a s pomocí socialistického státu jsme však udělali hodně.  Za tři sta minulých let se naše dědina nezměnila tolik, jako za posledních třicet roků. Žije se nám všem tak dobře, že se nám o tom nikdy ani nezdálo! Ano, ještě nám ledaco chybí. Především trochu té soudnosti, skromnosti a smyslu pro pospolitost. Měli bychom se vždycky k sobě chovat jako slušní lidé. Jaký je jedinec, jaká je rodina, taková bude i naše obec a celá naše země. K výstavnému domu, k novému autu a k modernímu oblečení patří také po všech stránkách pěkný člověk, jinak je to všechno jen pozlátko, které nevydrží a může snadno opadat. Copak je nám dnes zapotřebí nějakých osobních svárů? Vždyť máme takové podmínky, že si můžeme navzájem poskytovat radost a štěstí. K čemu urážky, nevraživost a závist? Aby byl člověk lepší, aby se zbavil všeho špatného, co v sobě nese z minulosti, to se nedá nadiktovat, o to se musí každý snažit sám. A nesmí se přitom trpět, aby někdo pro svoje sobecké zájmy škodil jinému nebo celé společnosti. To nám nemůže být lhostejné. Jde přece o společné zájmy a cíle! Proto bychom se měli sjednotit proti těm, kdo by z nás zase nejradši udělali chudáky. Přece nikdo z nás nemůže chtít, aby hrstka pánů vládla nad pracujícími lidmi. Tu panskou demokracii jsme už zažili a jistě si nepřejeme, aby se vrátila. Buďme rádi, že ji máme za sebou. Dnes potřebujeme jednotu…“

František Toman jako by tušil, že i k němu se blíží smrt, ústy svého hrdiny Martina tak naléhavě vyjadřoval to, co měl na srdci a co chtěl před svým odchodem říci i svým milovaným Ratíškovicím.

Z tohoto hlediska porovnejme ve jmenované knize i vztah Františka Tomana k tehdejšímu místnímu, v knize nejmenovanému faráři ( šlo o pátera Miloslava Kunce, pobývajícího v Ratíškovicích v létech 1949 – 1980) a opačný, záporný vztah k tomuto faráři v rozhovoru faráře  Pavla Posáda, nastupujícího po něm.  

V knize Františka Tomana „Veselá je dědina“, je osoba tehdejšího faráře kladně hodnocená. Jeho chudá rodina, pocházející z Valašska, nucená práce v nacistickém Německu v době protektorátu u Technische Nothilfe, kde pracoval jako řemeslník a naučil se různá řemesla, jeho sepětí s životem vesnice. Jako farář se nestyděl pomáhat i jako svářeč při různých dobrovolných pracích na pomoc vesnici. Při setkání Martina s farářem, za kterým přišel, aby mu pomohl při náboru do zemědělského družstva, tento na str. 119 odpovídá: „Samozřejmě, že v některých věcech se naše názory rozcházejí, ale o to teď vůbec nejde. Ani já to nemám jednoduché. Jistě víte, že každý věřící, který spolupracuje se socialistickým režimem je exkomunikován. To bych už podle toho nesměl na faře být. Nemusím vám přece připomínat, že vždycky, když jde v obci o veřejný prospěch, přiložím ruku k dílu. Tím se nechci chlubit, je to moje povinnost, i věc mého svědomí! Vždyť každý z nás je především synem své země a občanem státu. A já mám tuhle zemi a její lid upřímně rád…“ 

Naprosto opačné – negativní hodnocení činnosti faráře Miloslava Kunce nalezneme v hodnocení faráře Pavla Posáda, který nastoupil po něm. (V Ratíškovicích sloužil od roku 1980 – 1982). Podle něj zanedbával pastorační činnost. Spíše se věnoval svému koníčku – sbírání starých obrazů a soch. Mezi věřícími se šeptalo, že při jeho odjezdu z obce do důchodu měl plný nákladní vůz starožitností. Kdo dnes může zjistit pravdu?

Ve vydané publikaci v roce 2007 „Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Ratíškovicích“, v rozhovoru s Pavlem Posádem (nyní již biskupem) na položenou otázku: „Dostával jste se do konfliktu s tehdejším režimem?“ tento odpovídá: „Já jsem nemohl být jiný, než jaký jsem byl. Devět kilometrů od mého rodiště se odehrál nejkrutější případ padesátých let, Babice. Byli tam nespravedlivě popraveni tři kněží a dalších dvanáct lidí, mnozí byli vystěhováni a krutě pronásledováni. Postoj bránit pravdu a svobodu jsem díky statečným lidem ve svém okolí téměř doslova nasával s mateřským mlékem. Všude, kam jsem přišel, jsem byl proti režimu. Netajil jsem se tím…“ (Str. 53.) Není důvod Pavlovi Posádovi nevěřit. V roce 2004 byl již v Litoměřicích intronizován do funkce biskupa.

Dva názory, dvě hodnocení. Který z nich má pravdu? Dodejme, že jak u nás, tak v Polsku i jiných zemích sovětského bloku byly tehdy tisíce kněží, kteří rovněž socializmus podporovali a stali se příslušníky Pacem in terris.  Dnes se o tom již nepíše.

Svou aktivní prací ve veřejných funkcích na dolech, v továrnách a ve službách, ale zejména v Revolučním odborovém hnutí tehdy v Ratíškovicích dokonce socialismus navenek podporovali i ti, kteří ve svém domě umožňovali knězi Pavlu Posádovi tajně se scházet, spolu s některými jinými faráři, zaměřenými protisocialisticky.  Že by to STB uniklo? Ale tehdy již se - zaplaťpánbůh za takové věci ani nepopravovalo, ani nezavíralo, ale jen odsunovalo na jiné místo. V jeho případě do pohraničního Drnholce. Někteří z těch věřících, kteří tehdy Pavla Posáda tajně podporovali a dokonce za ním ještě i do Drnholce a později do Litomyšle jezdili, se zároveň za vlády komunistů ochotně účastnili bezplatné domácí i zahraniční rekreace, lázeňských pobytů, organizovaných odborovou organizací horníků tohoto revíru, využívali bezúročných půjček na výstavbu svých nových domů, bezplatnou zdravotní péči, včetně léků. Stát přispíval na jesle, školky, kulturu, atd. Přísně se dbalo, aby byl každý zaměstnán, podle hesla „Bez práce nejsou koláče“, i když se ví, že ani to nepřinutilo k pořádné práci různé flákače a lenochy, zaměstnané v různých průmyslových závodech a službách. V zemědělství jsme tehdy začínali být v mnoha ohledech soběstační. To všechno je pravda. Ale lidé v osmdesátých létech již měli dost – zejména po zkušenostech s rokem 1968 – jedné vládnoucí strany, cenzury, nedostatku svobody a slepé víry v Ústřední výbor Komunistické strany Československa, který všechno zařídí. Chtěli změnu. A mnozí i v Ratíškovicích čekali, kdy k ní konečně dojde. Ale často se sami – v duchu naší národní povahy, řídili oním známým  – „Co tě nepálí – nehas, vyčkej, až jak to všechno dopadne!“ A mnozí tak činí dodnes. 

Nedávno byl ve Vatikánu katolickou církví blahořečen papež Jan Pavel II. Připomeňme si, jaký měl i on svůj názor na vztah kapitalizmu a socializmu, pronesený v rozhovoru s polským novinářem Jasem Gawronskim  dne 24. 10. 1993, na téma „Evropa, kapitalizmus a Marxovo učení: „ …Úspěch komunizmu v našem století byl reakcí na jistý dravý typ kapitalizmu, který všichni známe. Popsal jej Marx, ale i Leon  III. ve své papežské encyklice„Rerum novarum“ z roku 1891. V ní odmítá třídní boj, ale i krutost kapitalizmu ... Zastánci krajního kapitalizmu mají tendenci zavírat oči před dobrými věcmi, které komunizmus uskutečnil: boj proti nezaměstnanosti, péči o chudé … Kapitalizmus jako takový je spíše individualistický … Střetávání komunizmu s kapitalizmem napomohlo k tomu, že dnes nemůže již ignorovat oprávněné požadavky chudých … Vznikl sociálně tržní stát …atd.“  Asi by se dnes Jan Pavel II. divil, jak málo si katolická církev po zániku Sovětského svazu a nástupu vojensky agresivního liberalizmu všímá bolestných sociálních otázek doby (až na jihoamerické  biskupy), a současného morálního společenského rozkladu. Právě ten příklon k chudým v Evropě za Lva XIII., na přelomu 19. a 20. století pozvedl v očích mnoha dělníků morální autoritu katolické církve. Právě i proto vydal papež Jan Pavel II. k stému vydání encykliky „Rerum novarum“ encykliku „Centisimus annus“, zdůrazňující sociální učení katolické církve. 

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Proč zde věnujeme tolik pozornosti osobnosti Františka Tomana? Především měl velký vliv na to, že v Ratíškovicích v době vlády komunistů nedocházelo (až na období krátce po roce 1945 a 1948) k nějakým výraznějším křivdám na politických odpůrcích, jako se to stávalo v jiných místech naší republiky. Byla to jeho skromnost, hluboká znalost historie rodiště, sepětí s životem vesnice, ale i spolupráce s místními komunisty, zejména s umírněným ratíškovickým komunistou Františkem Příkaským, kamarádem z mládí, budoucím náměstkem předsedy Okresního národního výboru v Hodoníně. Tento se stal  zeťem Františka Michenky z čísla 200, který v obci v roce 1921 spoluzakládal komunistickou stranu. Ale byla to i spolupráce s místním farářem – to všechno přispívalo k tomu, že se tehdy do aktivního veřejného, především kulturního života obce zapojovala nejschopnější část nastupující mladé poválečné generace, vyznávající svou katolickou víru. Byli to např. mladá Anežka Šupálková – Antošová, Vojtěch Příkaský – Poldůj, mladší bratr Františka Příkaského – Poldy, Marie Hnilicová – Koplíková – tajemníčka, (podle jejího manžela, Antonína Koplíka, zastávajícího tehdy jako lidovec funkci tajemníka Místního národního výboru). Lidová básnířka, kritizující nedostatky v Jednotném zemědělském družstvu a Okresní zemědělské správě v Hodoníně, atd.

Družstevníci majú svátek, muzika tu bude hrát,

ale to najhlavnější: šest korun budeme brát.

Zvolíme si dnes nové vedení, abysme za rok  brali věc –

myslím, že byste sa nehněvali, kdyby to bylo dvakrát šest!  

 Příklady té doby? Anežka Šupálková – Antošová, ročník 1929, hlavní organizátorka setkávání spolužáků našeho ročníku při jeho významných životních jubileích, při nichž tito přijeli z celé republiky, oslavy vždy ráno zahajovala nejprve jejich účastí na mši svaté v kostele, odtud odchod na hřbitov k hrobům zemřelých spolužáků, a pak teprve následovala společná účast na setkání v restauraci. Kdo do kostela chtěl, ten tam šel, nikdo tomu nebránil – kdo nechtěl, do kostela nešel. Antonín Uhlík, autor pořízeného seznamu ratíškovických vystěhovalců do Ameriky a autor kroniky rodu Uhlíků v ní k roku 1970 píše: „Občané, kteří jezdí do USA na návštěvu, marně vysvětlují našim krajanům, že u nás není zakázáno chodit do kostela.“ Měl zřejmě na mysli Binghamton.

 Jak již bylo zmíněno, Vojtěch Příkaský, budoucí předseda JZD, sám výborný zpěvák slováckých lidových písní, ve spolupráci s Jožkou Blahou, známým folkloristou a především s kameramanem učitelem Kupkou natočili s hudebníky a zpěváky v kroji „Ratiškovskú svaťbu“ – filmový dokument, ukazující bohaté tradice vesnice. V té době již v Brně studoval Václav Frolec, budoucí etnolog evropského jména, v obci působil František Kotásek, známý hudební skladatel populárních písní dechových hudeb, atd. Ale i ženský soubor „Příkopky“ a další, jejichž pokračovatelkami jsou až dodnes působící známé „Robky ze Séčky“. A to vynecháváme slavnou éru ratíškovického fotbalu a mnohé jiné kulturní aktivity, jako jsou dodnes u příznivců dechové hudby známé ratíškovické festivaly dechových hudeb, mykologické výstavy, atd.  Mnohé nadané děti věřících tehdy za finanční podpory státu začaly studovat. Byla mezi nimi i Marie Macková – Frolcová,  budoucí autorka knihy o dějinách obce Ratíškovice. 

Nové otazníky

Jistě, můžeme se ptát – a je to oprávněná otázka – proč František Toman neviděl, či nechtěl vidět po roce 1968, v době tzv. husákovské normalizace ty desetitisíce zničených lidských existencí. Tzv. prověrkovými komisemi byli vyhazováni z práce ti, kteří nesouhlasili s okupací sovětských vojsk, zákaz přijímat jejich děti na střední a vysoké školy. Vždyť souhlas s touto okupací byl prvním a zásadním požadavkem pro všechny ty, kteří chtěli zůstat v komunistické straně ve svých funkcích či ve své práci. Na místa těch, kteří s touto okupací nesouhlasili a byli ze zaměstnání propouštěni, byli pak do různých vysokých funkcí dosazováni ti, kteří s touto okupací souhlasili. Bylo tomu tak i v případě Ladislava Rybeckého v Praze, na Vojenskopolitické akademii.

I František Toman se tak stal nejen pasivním pozorovatelem, ale i aktivním, přímým účastníkem dramatu, v jehož průběhu se zase jedna vznešená idea o odstranění vykořisťování člověka člověkem a odstranění kapitalizmu jako jeho nositele stala jen utopií, jako již tolikrát v minulosti. Možná i proto odešel předčasně z tohoto světa, když viděl, jak se mu před očima bortí jeho vysněný svět – svět spojení křesťanských humanitních zásad s ideou socialismu.  Chtěl spojit tradice, to, co bylo v minulosti dobré, se socialistickou přítomností. Jeho vzorem byly spíše takové křesťanské  osobnosti církevních dějin, jako byli  sv. František z Assisi, svatá Klára a další křesťané,  kteří hlásali se svými řády myšlenku chudoby a odříkání, lásky člověka k člověku a Božímu tvorstvu kolem sebe, než to, co kolem sebe viděl. Chtěl spojit nespojitelné.

Mají právo dnešní kritici té minulé doby nazývat takové lidi, jako byl např. František Toman kolaboranty, odrodilci od Vatikánu? Vidíme je dnes denně vystupovat v našich médiích. Pomalu žádný z nich neopomene zdůraznit, jak tehdy hluboce nesouhlasil s komunistickou totalitou, jak mu bylo ublíženo. Dělají přesně to, co dříve dělali komunisté, jen s opačným ideologickým znaménkem. Nenechají na ní nit suchou. Aniž bychom chtěli zamlčovat, co se nám na minulém režimu – tzv. „totáči“ – jak se dnes s oblibou říká – nelíbilo a co všechno způsobil, jsou to často buď ti, kteří za komunistů vystudovali, byli vysíláni na zahraniční studijní stáže a zastávají i dnes vysoké politické funkce, nebo poslušně mlčeli či aktivně jako herci hráli a byli komunistickým režimem vyznamenáváni.

Znamená to snad, že je tato Františkova idea spravedlivějšího společenského řádu než je kapitalizmus již navždy mrtvá, jak se to snaží dokázat soudobý neoliberalizmus? Má tedy nynější bezbřehý morální hédonizmus a neodarwinizmus své opodstatnění? „Nezabiješ!“,„Nepokradeš!“, „Nepromluvíš proti bližnímu svému  křivého svědectví!“, „Nepožádáš manželky bližního svého“, „Nesesmilníš!“, „ Pomni, abys den sváteční světil! “,  „Cti otce svého a matku svou“ ………..  „Protož nevyzdvihujte ničeho k mé poctě; bohů stříbrných a bohů zlatých neučiníte sobě!“ (Kniha Mojžíšova druhá – Exodus, kap. 20.)     

Kde je tedy Desatero se svým humánním poselstvím, tato morální, duchovně hodnotová páteř naší euroamerické civilizace, respektující fyzické a psychické rozdílnosti lidských jedinců? Kde je podle křesťanských zásad ta pomoc bližnímu v jeho obtížné životní situaci zásadním příkazem? Ale i zfanatizovaní hitlerovští „nositelé nového světového řádu“ nosili na svých opascích heslo „Gott mit Uns“ a ve  jménu  Boha se v historii lidstva a křesťanství vedly nesčetné války. A k židovsko – křesťanské civilizaci nedílně patří i muslimské náboženství. Z ní Muhammad  v 7. století čerpal své poselství Alláha o jednom Bohu. Samuel Huntington, autor známé knihy „Střet civilizací“ k tomu znevažování křesťanství a jeho spojování se světskou mocí v průběhu dějin píše: „Západ dobyl svět nikoli nadřazeností svých idejí, hodnot nebo náboženství, ale především větší schopností používat organizované násilí. Na Západě se na tuto skutečnost často zapomíná, jinde nikoli“. (2001/45.) Kolonialismus a neokolonialismus nejsou ani dnes mrtvé, mají jen daleko rafinovanější podobu, často ukrytou za lidská práva! 

Na místa starých ideologů, kdysi prázdně přežvykujících nabiflované poučky marxismu – leninismu, nastoupili noví, vyprázdnění ideologové kapitalizmu. Staré heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“ bylo nyní nahrazeno heslem „Své spojenecké závazky vůči NATO věrně splníme!“ a na doklad toho posíláme bojovat do zahraničí naše vojenské profesionály – žoldáky za zájmy druhých.

Přesvědčují nás, že naše nová, rychle vzniklá úzká vrstva milionářů a miliardářů toto bohatství získala poctivou prací a ne spekulací a podvodem a dokonce jim děkujeme, když ukápnou nějaké drobné na nějakou dobročinnou akci či sponzorství. Ideologové liberalizmu tvrdí, že stát je špatný – tak jej mnozí z nich drancují. Stát není špatný, špatní jsou ti, co jej špatně spravují a umožňují jeho rozkrádání. Rovněž je to tak i s podnikateli. Jsou dobří a jsou špatní. Kdo ale (podle nich) odmítá nadvládu soukromého vlastnictví, privatizaci věcí veřejných a trh jako cestu přirozenou, nezvratnou a věčnou, ten není demokrat. Neboť i v demokracii platí, že vítězí silnější a bohatší. Mezinárodní kapitál tak povýšil ve své samolibosti sama sebe na Boha. Ten nese jméno globalizace a nepřetržitý růst.

Ve jménu volného pohybu lidí, zboží a kapitálu může dnes již i u nás ten silnější zahraniční kapitál z Evropské unie skupovat naši půdu. Činí tak pomocí svých nastrčených českých figurek již řadu let. To za situace, kdy se za benevolence našich vlád naše malá země stává evropským překladištěm silných zahraničních výrobních a distribučních společností. Za posledních dvacet let tak ubylo 250 000 ha orné půdy a rovněž jen na jižní Moravě  550 000 ha zelených ploch na krmení. Za tímto údajem se skrývá obrovský pokles počtů našeho dobytka. Maso se stále více dováží z ciziny … V Africe některé americké a čínské instituce prostřednictvím spekulativního kapitálu skupují za pomoci podplacených místních politiků desetitisíce hektarů zemědělské půdy a mezitím komunistická Čína nabízí zadlužené Evropě a Americe svou finanční pomoc, je jejich největším věřitelem a skupuje jejich státní obligace …

Dvacet let po zvonění klíčů již i u nás vznikají občanské iniciativy pod heslem „Svrhli jsme komunismus, teď je na řadě korupční režim!“  Kdo by ale chtěl – po zkušenostech se sovětským autoritativním modelem a s nacismem, s jednou vládnoucí stranou v čele společnosti jeho návrat? Kdo ale má dnes zároveň právo mlčet k tomu, co všechno je kolem nás ve jménu svobody a demokracie pácháno? Jednu vládnoucí stranu, osobující si právo podle svých regulí diktovat lidem co je dobré a co špatné, vystřídalo v demokratickém systému vědomé a záměrné propojení finančního a průmyslového kapitálu s politickou mocí a informačními prostředky. To, co nám předvádí jednotlivé politické strany, bez ohledu na to, zda jde o pravicové, středové či levicové, jejich vlastní platová a jiná zvýhodňování, rostoucí drancování peněz daňových poplatníků na jejich politické kampaně, přičemž již ani to nestačí na jejich narůstající dluhy – to přece nemá nic společného se svobodou a demokracií.  

„Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy; ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie a politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak, aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás … a vaše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli  z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl“.

Ne, tato rozhořčená slova na adresu naší dnešní skutečnosti nenapsal žádný zarytý komunista. Napsal je ten, který v roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Československých spisovatelů se svou otevřenou kritikou režimu a který se stal v roce 1968 autorem 2000 slov – spisovatel Ludvík Vaculík. (LN, 13. 11. 2001 – Poslední slovo.) Cesty Páně jsou nevyzpytatelné! Jeho slova zklamání se ale obracejí především proti té mase lhostejných, k té mlčící trpné většině, která sebou nechává smýkat dnešní politickou, tzv. elitou společnosti – celebritami. Které to hlavní poučení má přitom asi Ludvík Vaculík na mysli?