Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VIII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

Návraty a loučení rozdvojené osobnosti

(Přepis článku z blogu autora ze dne 10. 10. 2011 pod názvem „Tož nashledanou na věčnosti!“)

Rádi jsme se vraceli do hnízda, ze kterého jsme kdysi vyletěli. Vraceli tam, kde jsme si všechno pamatovali z našeho mládí. Ale ani v této vesnici nebylo všechno – jako všude jinde – jen růžové, idylické. I zde jste v období 1. republiky mohli ještě na ulicích potkat v roztrhaných, špinavých cárech neškodnou, debilní, bláznivou Marýnu, občas utíkající postižené rodině z „Kopců“ z ohrazeného dvora, kde žila, od rodiny izolovaná. Byla něco mezi zvířetem a člověkem. Jako kluci jsme se na ni chodili dívat. Chtěla si s námi něco povídat, a přitom drmolila nějaká slova, kterým jsme nerozuměli. Ve vsi se nacházel jak často i jinde debilní „Jožka Vyskoč“ (jak si jej lidé pojmenovali), se svýma bezelstnýma, velkýma očima, který nám na požádání vždy jako kůzle vyskočil a my jsme se tomu jako děti smály. Jakými asi genetickými poruchami byly tyto rody postižené? I zde byl přistižen mladý, zdravý ženatý člověk při zoofilii – obcování s vlastní kozou a celá obec to věděla. V tomto případě smutný příklad dogmatického přístupu jeho ženy ke katolickému učení o plnění svých manželských povinností, které mu odpírala, pokud nešlo o plození dalšího potomka. I zde bylo veřejným tajemstvím, že to, či ono dítě bylo počato nikoli s jejím manželem, ale s ... A našlo se na vesnici vždy i několik opilců, „keří sa dali na pití“, činili nešťastnými svou rodinu i svůj majetek a trávili svůj čas více v hospodě než na poli, nebo doma. Tak bychom mohli pokračovat ve vyjmenovávání různých lidských slabostí, známých nejen faráři ve zpovědnici, ale i té tajné, neviditelné venkovské ženské poště, sdělující si od ucha k uchu, co mělo být často utajeno.

A ani zde se život nezaslavil. S každou naší další návštěvou jsme zjišťovali, že místa, kde jsme si jako děti hráli, již zmizely. Rybníky Velký a Malý Včelín, u kterých jsme pásávali kozy, u Obecního domu rybníček Prádlo, u autobusové zastávky další. Na Rúdníku u našeho pole u potoka studánka se stínem vrb, ze které v žáru poledního slunce, při práci tak chutnala na poli čistá, pramenitá voda. Třešňová alej kolem silnice, vedoucí do Milotic, na jejichž sladké plody jsme jako kluci přes přísný zákaz potají chodili. Dvě staré lípy na Řádkách, poskytující stín našim hrám. Zmizel Židovský Uzel, tato neznabožská a zproletarizovaná část vesnice se vším, co k tomu náleželo. Vznikaly celé nové ulice s novými názvy, objevovala se jména nových, přistěhovalých, neznámých rodů, stěhovala se z místa na místo radnice, než byla na místě bývalého Židovského uzlu postavena nová.

A Obecní Dům – tato kdysi pýcha, radost i žal Staré Dědiny, kde se na jedné straně budovy scházelo představenstvo obce a byly kanceláře starosty a tajemníka a který byl na druhé straně budovy s nálevnou a tanečním sálem zároveň místem rušných tanečních zábav umlkl. Umlkly jásavé křídlovky dechové kapely Šupálků, zadumané tenory, lkající a štěbetající klarinety. Odešli ti, co na ně hráli. Čas odnesl i vznosné sousedské, hrané na svatbách, jako byly Návrat z Francie, Slavnostní, Svatební, s 32 taktovými sóly křídlovek, tenorů a klarinetů, se sóly pro ženicha a nevěstu, staršího mládence a starší drůžku, rodiče, kmotry a další, až po kuchařky, s přerušováním tance břesknými fanfárami při jejich příchodu do sálu a jejich vyzvedáváním na židli ke stropu a připíjením k jejich poctě.

Hospoda „U Šťastných“, místo sokolů, horníků a fotbalistů rovněž umlkla.

Z bývalé Tomečkovy hospody, která po roce 1945 vystřídala zaniklou hospodu „U Růžičků“ se slavnými dělnickými, později i hornickými a mysliveckými plesy se stala prodejna potravin.

Do ztracena zmizely při těsném tanečním objetí kradmé stisky rukou začínajících mileneckých dvojic s jejich tlukoucími srdci, zrychleným dechem a přimhouřenými víčky. Nemohla tomu zabránit ani ostražitá „Súdná stolica“ stařenek a maminek. Tělesná touha mládí a přitažlivost pohlaví byla vždy silnější, než všechna napomínání!

V sále Na Obecním jsme někdy doslova hltali mladým promítačem Oldřichem Dobiášem promítané české i cizí filmy, otevírající nám, užaslým mladým cizí, neznámý svět – okno do světa. Na gramofonových deskách před jejich promítáním na nás z kabiny nahoře pouštěl tesklivé městské hity o krásné Havaji, řece Niagaře a mnohých jiných cizokrajných zemích, hraných na havajské kytary, tak odlišných zvuků od dechových nástrojů. Ale i film o životě a slávě českého muzikanta Františka Kmocha, s názvem „To byl český muzikant!“ a toužili být jako on. Nyní jaksi osaměle a smutně na mne při mé návštěvě Obecní Dům pohlížel svými prázdnými okny.

Zanikla Orlovna – místo, vybudované v meziválečném období nadšenou lidoveckou mládeží pro pořádání slavnostních tělovýchovných vystoupení, ať již prostných či na nářadí, pořádání letních tanečních zábav a koncertů Šupálkovy kapely ve velkém obsazení, na tu dobu s neobvyklým repertoárem, složeným z různých lehčích koncertních skladeb, ouvertur a nástrojových sól. Dnes znějí jiné písně, jiné tance, bez dechových hudeb, které se v celé republice – hlavně naší vlastní zásluhou, dávající přednost cizímu, pomalu stávají vzácným kořením. Jen ještě rychleji probíhá ten věčný proces napodobování a zapomínání.

Při každé návštěvě jsem pozoroval, že stále více lidí mne již nezná a já je, stále více mých kamarádů již leží na místě posledního odpočinku, včetně mých prvních mladistvých platonických lásek. Nedivím se proto těm, kteří jako František Toman, Václav Frolec, Marie Macková – Frolcová, Slávek Blaha a mnoho jiných se tak rádo vracelo a někteří z nich zde po rušném životě mimo obec chtěli dožít až do své smrti. Mezi svými. Jak s láskou např. vzpomínal František Toman na moudrou stařenku Slezarovou, Václav Frolec na stařenku Balgovou, Slávek Blaha s ženou Marií v Americe na ratíškovickou stařenku Dobešovou, tyto moudré, prosté, a přece silné osobnosti a zároveň morální autority svého okolí. A i Ladislav Rybecký, voják z povolání – po ztroskotání svého rodinného a politického života a vážně ohroženého zdraví se z Prahy po roce1989 navrátil do místa svého mládí a dožil zde svůj život. Odešel do Ratíškovic, kde měl několik svých kamarádů z mládí a svou sestru. Věnoval se v nich sběru léčivých rostlin – stejně, jako před padesáti roky i jeho předchůdce, revmatizmem na celý život poznamenaný Josef, milující svou velkou celoživotní lásku – Jenofu.

Tento zvláštní stav napětí mezi minulostí a přítomností bychom mohli sami v sobě nazvat stavem rozdvojení osobnosti. Sotva jsi se s radostí a nedočkavostí v srdci do svých milovaných Ratíškovic vrátil, potěšil se svými starými kamarády a zhodnotil, co se na vesnici od tvé poslední návštěvy změnilo a co ještě zůstalo z dob tvého mládí, vznikal již v mysli nějaký těžko definovatelný stav. Neklid, spojený s touhou vrátit se zpět, do rodiny, kterou jsi někde založil, do místa, které se již za dlouhá léta odloučení stalo druhým domovem, mezi své nové přátele. Odsouzenec času, oscilujícího mezi minulostí a přítomností. Věčný, hledající poutník!

Najednou jsi při svých návratech z Ratíškovic do své Plzně zase již z dálky uviděl před sebou tu vysokou věž plzeňské katedrály sv. Bartoloměje, stojící na hlavním náměstí, měřící přes 102 metrů – opravdu převyšující ty kopce kolem, jak je zpíváno v jedné plzeňské lidové písni. Objevila se plzeňská kotlina, otevřená vanoucím větrům od západu k východu. Nejen větrům! Od časů sv. Vojtěcha i západním kulturním vlivům. Podle legendy se zde u Plzně, na cestě z Říma do Prahy zastavil se svým mnišským doprovodem a nechal zde založit kostelík sv. Jiří se hřbitovem kolem něj, nacházející se v nynější Doubravce, nyní již součásti Plzně. Před padesáti roky mi ochotně otevřela svůj pohostinný klín – náplavě, jak se tady říká těm, kteří se zde nenarodili, našel si zde svou ženu a založil rodinu.