Tož nashledanou na věčnosti III.

Vybrané kapitoly, které budou postupně uveřejňované v tomto blogu jsou součástí širší autorovy práce, připravované k vydání. Ta bude zároveň i poslední z řady těch, které byly autorem ve vlastním nákladu již dříve vydány (viz na závěr blogu seznam vydaných prací). I na obec Ratíškovice, ležící u Hodonína, se vztahuje poznání o prolínání obecného a zvláštního na půdorysu našich nedávných dějin. Náboženství slovácké vesnice s hlubokými kořeny katolicizmu, zaostávání českého nacionalizmu a ekonomického vývoje Slovácka za jinými českými a moravskými regiony a z toho vyplývající sociální zaostalost zároveň vytvořily podmínky i pro radikalizaci dělníků a zemědělského proletariátu. Pak přišel rok 1948 …

Ratíškovický starosta Petr Koutný a jeho političtí oponenti    

„Nechme už, Mirku, tatíčka v hrobě klidně spat!“ – odpověděla mi Anička Koutná, dcera starosty Petra Koutného, spolužačka, provdaná rovněž za mého spolužáka Jaroslava Kotáska, který mi kolem roku 1995 při mé návštěvě obce dal k dispozici starosty Petra Koutného, svého tchána, „Vzpomínky z let 1935 – 1945“. Tehdy si – když jsem ji navštívil, nepřála, abych zpracoval a vydal otcův životopis. Respektoval jsem její přání až do doby, když jsem začal psát životopis mého otce, vydaného tiskem v roce 2004 pod názvem „Ejhle, člověk z Ratíškovic“. V něm jsem musel čerpat i z písemných Vzpomínek Petra Koutného, především z té části, která popisuje jeho varování Františka Dekaře prostřednictvím dubňanského strážmistra Ševčíka před jeho chystaným zatčením gestapem. Otec mu v jeho obecní kanceláři, kam si jej Petr Koutný potají zavolal, přísahal, že jej v případě svého zatčení nezradí. Svůj slib splnil, i když jej v Breslau – Vratislavi ve vyšetřovací vazbě mučili, aby prozradil své ilegální spolupracovníky. Jinak by Petr Koutný i jiní v Ratíškovicích a okolí po jeho zatčení v březnu roku 1940 dlouho nepřežili. Hluboce na mne tehdy jejich přátelství – ač byli rozdílných politických názorů, zapůsobilo! Milotický krejčí Slezák, otcův ilegální spolubojovník, u nějž se tiskly protifašistické tiskoviny, které se pak roznášely mezi známé – nepřežil. Byl popraven, neboť někdo promluvil.  

 Petr Koutný, bývalý starosta obce, po osvobození obce Rudou armádou odmítnul návrh Revolučního národního výboru, skládajícího se převážně z komunistů, aby přijal funkci místostarosty obce, když funkcí starosty byl předtím již Revolučním národním výborem ustanoven Antonín Uhlík, člen místní ilegální komunistické protifašistické organizace Moravská rovnost. Tuto funkci pak na krátkou dobu zastával Jan Šupálek, rovněž lidovec. Poté, co na Okresním národním výboru v Hodoníně pak odmítl i převzít (ať již z uražené ješitnosti či politických motivů) i ocenění za svou protifašistickou činnost v době protektorátu a vědomě se stáhl do politického pozadí, nebyl již pro mladé lidovce na vesnici vhodným vůdcem. Často se pak stýkal jen s několika svými věrnými, jako byl např. Cyril Šupálek, bratr kapelníka Jana Šupálka, čímž si oba vysloužili politickou nedůvěru ratíškovických komunistů ke své rodině a následné nesmyslné postihy jejich synů zákazem studia a v armádě v době vojenské základní služby zařazením do tzv. Pracovně technických praporů (PTP) – zvláštních jednotek, s tzv. politicky nespolehlivými vojáky.

Písemné „Vzpomínky“ bývalého starosty Petra Koutného slouží některým dnešním autorům jako jediný podklad pro hodnocení jeho osoby, i když jsou silně subjektivní. (Byly napsány proto, „aby jednou děti mých dětí věděly, jakého kdysi měly dědečka.“  (Vzpomínky, str. 19). Jsou ale v mnohém i nemilosrdně pravdivé vůči několika místním ratíškovickým komunistům, známým jako pytláci, i vůči některým kolaborujícím lidem z Baťovy ratíškovické kolonie v době protektorátu, kteří pak později vstoupili do Komunistické strany. Tyto jeho „Vzpomínky“ ale vynechávají jakékoli hodnocení organizační úlohy Revolučního národního výboru těsně po osvobození při spolupráci se sovětským velením, týkající se zásobování obce, možností hmotného uspokojování vojsk z jejích prostředků, zejména rumunských, které ji po osvobození zaplnily. Revoluční národní výbor měl – složený převážně z místních komunistů – členů odboje, samozřejmě podporu místního sovětského velení vojsk, proto byl i v té době uznáván za jediného představitele obce, nikoli Petr Koutný. Přitom toho ani on moc nevěděl (a ani z pochopitelných důvodů nechtěl vědět) o ilegální činnosti komunistické odbojové skupiny v obci, „Moravská rovnost“. Nevěděl, že František Dekař byl zapojen nejen do rozšiřování protifašistických letáků, ale i do distribuce zbraní, odboji ilegálně dodávaných hodonínskou vojenskou posádkou v roce 1939, před jejím obsazením německými vojsky po 15. březnu odbojové organizaci Moravská rovnost. (Sám jsem byl jako dítě svědkem dodání jednoho kulometu v pozdních nočních hodinách do našeho domu.) Nevěděl nic ani o činnosti Antonína Uhlíka v této organizaci. V hodnocení jeho osoby vycházel jen z informace Prokopa Slezara, člena místní odbojové skupiny Obrana národa, že jako letec odmítl z rodinných důvodů odejít do zahraničí s některými svými jinými přáteli – letci. Do smrti nepřenesl přes srdce, že jej Antonín Uhlík, jako člen Revolučního národního výboru, pověřený funkcí starosty, okamžitě po osvobození ústně, bez protokolů zbavil starostování.

Radikální část starých ratíškovických komunistů – zejména těch často v 1. republice nezaměstnaných, totiž starostovi Petru Koutnému po válce nezapomněla, že hodonínský okresní hejtman JUDr. Emil Kadlec, jehož si jako starosta Petr Koutný velmi vážil a který v době světové krize rozpustil z titulu své funkce zvolené Okresní zastupitelstvo proto, že se na protidrahotní demonstraci, organizované komunisty před radnicí v roce 1932 postavilo za nezaměstnané, a místo něj pak na okres dosadil politického komisaře. Okresní hejtman Kadlec dobře věděl, co se v roce 1920 v Hodoníně stalo: po vzoru ruských bolševiků chtěli zde sociálně demokratičtí radikálové rovněž provést převrat. Ráno, 13. prosince došlo k násilnému převzetí moci. Na hodonínské radnici zavlál rudý prapor. Byla obsazena pošta, nádraží, četnická stanice a okresní hejtmanství, odzbrojena místní vojenská posádka. Ke zlomení odporu muselo být povoláno vojsko z jiných vojenských posádek. Nastalo velké zatýkání a propouštění z práce. President Masaryk se na své rodné město tak rozhněval, že je odmítl i navštívit. Teprve v roce 1924, na své první návštěvě města k tomu dodal: „Právě že zde jste byli tak utlačováni národně i sociálně, pochopuji tento jistý neklid sociální vašeho města“.

Tato hodonínská revolta se tak stala předzvěstí toho, co se stalo v Praze. V roce 1921 došlo k násilnému obsazení Lidového domu radikální částí sociální demokracie a po přijetí tzv. 21 podmínek III. Komunistické internacionály, založené Leninem v roce 1919, vznikla i u nás Komunistická strana Československa. 

A tento hejtman Kadlec byl právě na návrh Petra Koutného jmenován čestným občanem obce Ratíškovice. Rovněž mu nechtěli někteří komunisté odpustit, že pro sebe v obci svým politickým vlivem dosáhl opakovaného pronajmutí obecní honitby, ačkoli se o ni ucházeli i jiní, např. hostinský Růžička. Dokonce tehdy, v době krize podal u okresu stížnost na neznámého pachatele, z důvodu poškození jeho vlastní honitby pytláky a žádal takovou finanční výši za náhradu škody na honitbě mu způsobené, že se proti tomu v obci ustavila komise, složená z komunistů i sociálních demokratů, která pak na okrese dosáhla zmenšení oné jím požadované částky.

Mnohé tyto příčiny nevraživosti některých starých komunistů v obci vůči jeho osobě často vycházely i ze zostřeného politického a ekonomického napětí ve společnosti, způsobeného průvodním jevem kapitalistické společnosti – finanční a hospodářskou krizí a jejími následky – velkou nezaměstnaností a z toho vyplývající bídy mnoha ratíškovických rodin. Hlad je špatným rádcem. Jako i dnes, plní trestní rejstříky mnoha lidí, pocházejících ze slabších sociálních vrstev. Někteří z nich tehdy kradli, kde se dalo, pytlačili, kde to šlo. A Petr Koutný byl pro mnohé z nich nejen čelným představitelem strany lidové, pronajímatel obecní honitby, tudíž vymykající se svým sociálním postavením jim. Lidská závist a hlad je v takových situacích někdy silnější, než morální zásady.

 Po válce pak docházelo k zeslabování jeho politického vlivu – jak u mladých lidovců, tak – v souvislosti s rostoucí možností zaměstnání v průmyslu a různých službách – i u bývalých jeho příznivců strany lidové, zemědělců. „Bližší košile – než kabát!“ Již jej nepotřebovali a mnozí jej na potkání ani nepozdravili. „Pamatujte si, pane Koutný, že toho, co jste dnes udělal, budete jednou litovat“ – řekl mu dobrý známý dr. Bodeček na chodbě Okresního národního výboru v Hodoníně, když se s ním loučil poté, co od tehdejších představitelů okresu odmítnul převzít Pamětní odznak II. odboje. „Já se dnes plně přiznávám, že toho opravdu lituji“ – píše Petr Koutný ve svých Vzpomínkách na str. 18.

 V roce 1935 nastupoval do čela obce jako mladý, sebevědomý člověk, v době nejtěžší pro tento národ se projevil jako statečný člověk a po válce, na konci svého života jako zlomený, zklamaný a opuštěný, uzavírající se do své vnitřní samoty, který zanevřel „na všechno ratíškovické“, ačkoli byl jedním z nich a tolik toho pro místní lidi ve své starostenské funkci udělal. Ta slovácká povaha! Ale přiznejme – tento osud byl, je a bude společný všem těm, kteří zastávali důležité politické funkce a z mnoha rozličných důvodů o ně přišli. Najednou byli sami, bez těch různých „kamarádů“ a různých „vrtichvostů“, motajících se kolem nich v době jejich vlivu. Ne každý se ztrátou svého dřívějšího vlivu dokáže vyrovnat!   

 Politicky vzato – byl Petr Koutný zastáncem politického pluralismu a nesouhlasil se sovětským modelem jedné vládnoucí strany – strany komunistické, ani s politikou združstevňování venkova. Ale vítězové mají vždy pravdu – alespoň na určitý čas.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

    O tom, jak se promítala změněná politická situace v obci do všech oborů lidské činnosti, včetně hudby, svědčí i dopis, který mi v roce 1951, dne 2. 12. kapelník Jan Šupálek píše – spolu s Antonínem Voříškem a Antonínem Uhlíkem do Martina na  Slovensku, kde jsem tehdy sloužil jako voják základní služby: „My jsme dohráli „Kaču“. Snad celý svět se proti nám spiknul, ale nakonec ( ,umění?´) a pravda zvítězí. Nevím, jestli nás najdeš pohromadě, ale ať už je boj proti nám vedený jakkoliv, hudba se porazí zase jen hudbou, ale nikdy ne pomluvami a osobním napadáním“.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++