Tož nashledanou na věčnosti II.

Vybrané kapitoly, které budou postupně uveřejňované v tomto blogu jsou součástí širší autorovy práce, připravované k vydání. Ta bude zároveň i poslední z řady těch, které byly autorem ve vlastním nákladu již dříve vydány (viz na závěr blogu seznam vydaných prací). I na obec Ratíškovice, ležící u Hodonína, se vztahuje poznání o prolínání obecného a zvláštního na půdorysu našich nedávných dějin. Náboženství slovácké vesnice s hlubokými kořeny katolicizmu, zaostávání českého nacionalizmu a ekonomického vývoje Slovácka za jinými českými a moravskými regiony a z toho vyplývající sociální zaostalost zároveň vytvořily podmínky i pro radikalizaci dělníků a zemědělského proletariátu. Pak přišel rok 1948 …

Která pravda je ta opravdová?

Prastará myšlenka, zaměstnávající mysl všech sociálních reformátorů minulosti. Lidský egoizmus, touha vlastnit na úkor druhých dosud vždy zvítězila nad touhou po spravedlivějším lidském uspořádání. Usiloval o něj u nás i Petr Chelčický se svou myšlenkou, že nápravy křesťanství a světa lze dosáhnout jen návratem ke způsobu života prvotní obce křesťanské. Jan Hus se svou nelítostnou kritikou bohatství a mocenské rozmařilosti středověké katolické církve. Renesanční myslitelé, jako byli Thomas Campanella, Francis Bacon, Thomas Moore a mnoho dalších jejich následovníků, vymýšlejících si ideální společenské zřízení, když to, ve kterém žili, kritizovali  – ti všichni již dávno vstoupili do říše utopie, neuskutečněných snů, ve kterých přestane vykořisťování člověka člověkem a nastane spravedlivější rozdělování vyrobených hmotných statků.

Pak přišel Karel Marx se svým Kapitálem a návodem, jak svrhnout moc bohatých. Prý „kapitál je mrtvá práce, která ve výrobním procesu ožívá jako upír jen tehdy, když vysává dělníkovu práci živou a přivlastňuje si ji ve formě nadhodnoty“. A navíc – a to se nikdy světskými vládci nad těly a dušemi těch ubožáků dole neodpouští – chtěl svým učením svět nejen vykládat, jako ti druzí filosofové, ale revolucí i měnit – právě pomocí těch chudých a pomocí proletářského státu. Tvrdil, že slávu a bohatství velkých vždy vybojovali a vytvořili právě ti malí. To bylo již příliš! Obrátil proti sobě nejen kapitalisty a jejich ideologické prodejné přisluhovače, ale i jejich nejmocnější oporu – církve, slibující chudým lepší život až po smrti, tam na nebesích. Marxův spravedlivější společenský řád se svým heslem rovnosti, slibující lepší život nejen těm poctivým chudým, ale i těm různým lenochům, příživníkům, kteří se vždy na jakýkoli společenský řád nalepí a zneužívají výsledků práce těch druhých, se tak dostal do hlubokého rozporu s odvěkým poznatkem, že lidé nejsou stejní, v rámci pudu sebezáchovy se shlukují do skupin, aby přežili. V nich ti schopnější usilují o vedoucí postavení ve své lidské smečce, využívají a zneužívají jej pro sebe různými výhodami. Když se pak dostanou k moci, vytvářejí k obraně svého postavení, svých potřeb a zájmů různé koalice. Nazývají to „přirozeným řádem“. „Kdo by podle nich tento odvěký „ přirozený řád“, diferencující společnost na bohaté a chudé, schopné a méně schopné – v rámci spravedlivějšího rozdělování výsledků práce – chtěl měnit tím, že ti bohatší se dobrovolně zřeknou části svých zisků ve prospěch těch méně schopných?“ – ptají se ti, kteří tento „přirozený řád“ obhajují. „Komu by to prospělo? – pokračují – vždyť celé lidské dějiny ukazují, že se lidé vždy stěhovali – a i dnes stěhují tam, kde kyne naděje, že se po hmotné stránce budou mít lépe! Až tomu bude naopak a budou se stěhovat tam, kde jen panují ušlechtilé ideje, bída a hlad a nic více – pak prosím!“ – trumfují.      

I na Slovácko a do Ratíškovic tato Marxova „rozvratná teorie“ začátkem 20. století dorazila a začala ovlivňovat myšlení a požadavky chudých. I zde byla založená organizace sociální demokracie, a po skončení 1. světové války, po vzoru bolševického Ruska byla – zejména frontovými vojáky, kteří přežili válku, jako byli Michal Koplík, František Michenka, Valentin Svoboda a další, založena i místní organizace Komunistické strany. Do jejího čela se později dostávají mladý obuvník František Dekař (zemřel později v nacistickém koncentračním táboře), Michal Michenka, syn zakládajícího člena ratíškovické Komunistické strany Františka Michenky, č. p. 200.  František Michenka a jeden z jeho tří synů, ten nejstarší Petr – nazývaný pro svou lásku k fotbalu „Sparta“ – odjeli na výzvu Interhelpa – mezinárodní organizace do Sovětského svazu, na pomoc revolucí rozvrácenému hospodářství. Vrátili se ale zpět, když poznali, zač toho bylo v této zemi loket. Přesto i další dva synové, Michal a Josef koncem dvacátých let rovněž do Sovětského svazu odjeli, ale i oni se ve třicátých letech vrátili zpět. Michal si odtud přivezl i hodnou ženu Tamaru. Světová válka a bolševická revoluce v Rusku pořádně zamíchaly celou Evropou. Z Ruska tehdy do celé Evropy prchaly (i k nám) desetitisíce inteligence, buržoazie a poražených bílých protibolševických armádních jednotek Děnikina, Kolčaka a dalších, podporovaných Západem, od nás zase do Ruska na pomoc Sovětskému svazu, prvnímu státu dělníků a rolníků v historii lidstva – jak bylo hlásáno.  

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

 Začátkem 20. století se v Ratíškovicích rodí nová mladá, budoucí generace lidovců, jako byli již vzpomínaný ratíškovický náčelník Orla Vít Příkaský (zemřel rovněž později v nacistickém koncentračním táboře), pozdější starosta Petr Koutný, muzikant Jan Šupálek, František Bureš – muzikant a kostelní varhaník, František Kreml z Řádků a další.  Oba posledně jmenovaní vlastnili i harmonium a měli velký podíl na poválečném rozvoji hudby obce dvacátých let, zejména prostřednictvím tělovýchovné organizace Orel a Svazu křesťanských žen a dívek. František Bureš dokonce skládal kostelní písně, v Ratíškovicích nazývané „svaté“ a hudbu k veřejným orelským prostným cvičením. Spjati s katolicismem a stranou lidovou se všichni postavili do čela rozvoje tělovýchovného a hudebního života obce.

 Ale tak, jak v obci probíhala industrializace, zejména od vybudování Baťova lignitového dolu „Tomáš“ v roce 1934 (nejmodernějšího dolu v té době u nás, kde se již lignit těžil pomocí z Belgie dovezeného pásového bagru a od něj pásovými dopravníky), docházelo k velkým sociálním změnám: rostl počet námezdních dělníků, zmenšoval se počet těch, kteří byli závislí jen na půdě a i mezi nimi rostl počet tzv. kovozemědělců – lidí s dvojím zaměstnáním – jak v dolech a jiných průmyslových podnicích, tak po práci v nich ještě na vlastní půdě.  

Další generaci, narozenou po skončení 1. světové války, v období dvacátých let 20. století pak očekávaly události, dotýkající se jejich života i celé vsi. Ve vesnici právě probíhala druhá vlna vystěhovalectví do Ameriky – ale nyní již i do Argentiny a jiných zemí střední a jižní Ameriky. Stala se již svědkem světové ekonomické krize, která v Americe vypukla v roce 1929 a která tak svými nezaměstnanými a nesplácenými dluhy věřitelům postihla i obec Ratíškovice. A sotva se dočkala pubertálního věku a začala brát rozum, stala se svědkem zániku 1. Československé republiky – vznikl protektorát Čechy a Morava – Böhmen und Mähren. Slovensko, nacházející se přímo za plotem Slovácka se od nás v roce 1939 odtrhlo a i z obce odešlo mnoho mladých – ať již dobrovolně či nuceně – za prací do „Rajchu“ – Třetí říše, aby nahradila mladé německé vojáky, bojující na různých frontách 2. světové války. Tehdy – a jedině tehdy, těsně před osvobozením, jsme se stali svědky nebývalého jevu – ale až pod vlivem bezprostředního ohrožení života všech obyvatel obce, již za blížícího se hřmění sovětských děl za Bílými Karpatami a náletů sovětských letadel na vesnici plnou německých vojsk: najednou zmizely všechny rozdíly mezi komunisty a lidovci, mezi věřícími a nevěřícími, mezi těmi s holým zadkem a těmi, kteří pomocí svých polí a fyzické námahy přežívali poněkud lépe. Do pozadí ustoupilo dělítko mezi moje – tvoje. Válečná sekyra byla zakopána. Unisono znělo – „jen abychom přežili, na ničem ostatním nezáleží!“  

Ale sotva jsme vylezli z podzemních děr různých dolů, viděli to množství zničených domů dělostřeleckými granáty, s písečnými ulicemi pokrytými silnou vrstvou prachu, roztrhané dráty elektrického vedení ležící na zemi, padlé německé i sovětské vojáky, na různých místech obce nyní již nepotřebné povalující se zbraně, začaly se okamžitě počítat ztráty a vzpomnělo se na staré křivdy. Jedni zase okamžitě v kostele s vroucností v hlase zpívali Pavla Křížkovského „Ejhle, oltář Hospodinův září“ – ti druzí zase „Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý, podlý svět…“ A jejich heslo „Po staru se žít nedá“ signalizovalo, k čemu se schyluje: „Kdo nejde s námi – jde proti nám, ale nás nesmí z cesty svést / zvedněme hlavy až k výšinám – zazní buď práci čest!“  Pak nastoupila vláda komunistů, aby uskutečnila dávný sen sociálních utopistů – přeměnit soukromé vlastnictví ve vlastnictví společenské a zavést spravedlivější rozdělování hmotných statků. Mysleli si, že tím zároveň vznikne nový socialistický člověk, nezatížený závistí a chudobou.

Slovácko, tato zásobárna volných námezdních pracovních sil se konečně za komunistů dočkalo zaměstnání! S rychle probíhající industrializací, rozvojem těžkého průmyslu a dolů začalo dohánět ostatní ekonomicky vyspělejší regiony naší země. Svět byl již rozdělen železnou oponou a silně se na obou stranách zbrojilo. K tomu se potřebovaly suroviny – uhlí, nafta, plyn. A Slovácko je mělo! Ale ouha – zároveň s tím se začala uskutečňovat podle sovětského vzoru kolektivizace – združstevňování malých soukromě hospodařících zemědělců. Vůbec bolavý zub Slovácka. Půda byla v těžkých dobách jistota. I v rozdrobeném půdním fondu v Ratíškovicích.  A sovětské kolektivní kolchozy? Nejistota! A k tomu různé procesy s tzv. agenty imperialismu, mezi něž patřili i někteří katoličtí církevní představitelé, církevní řády, kongregace, kulaci. Následovaly útěky na Západ, všech těch, kterých se znárodňování dotklo a kteří měli jiný názor na poválečné uspořádání republiky a její zahraničně politické vztahy.

Ale jedno bylo nesporné a nevratné. Po roce 1945 se v republice zmenšil počet politických stran a jejich zájmových organizací. Byly zakázány ty, které se svou kolaborací s fašizmem zkompromitovaly. Po válce byla vedle nových jiných organizací i v Ratíškovicích založena mládežnická skautská organizace Junáka. I zde to byly Rychlé šípy v čele s Mirkem Dušínem, které se staly pro mnohé ratíškovické kluky vzorem. Ale co bylo na této založené organizaci příznačné? Že ani jeden její člen již nepocházel z okruhu rodin, zabývajících se dříve jen prací na svém poli, sdružených ponejvíce pod křídly Čs. strany lidové a jejích zájmových organizací, jako byl např. Orel. Ti mladí skauti na fotografii v Kalendáři obce na rok 2009 (červenec), vydaném Obecním úřadem, pocházeli převážně jen z dělnických a řemeslnických rodin. Své vůdčí postavení si tehdy mezi nimi získal Ladislav Rybecký, který krátce po roce 1948, kdy došlo k sjednocení všech mládežnických organizací pod střechu Svazu české mládeže, stál v obci v jejím čele, než odešel do armády a zůstal v ní jako profesionální voják. Ale zároveň s tím si i nadále snažily udržovat své tradiční postavení z minulosti organizace pod vlivem strany lidové a fary, jako byl Orel, než byly zakázány. Dokonce na dvoře fary, vzadu, v bývalé stáji ve dvoře, krátkou dobu působil i katolický Junák, který zde měl svou klubovnu.