Tož nashledanou na věčnosti! I.

Vybrané kapitoly, které budou postupně uveřejňované v tomto blogu jsou součástí širší autorovy práce, připravované k vydání. Ta bude zároveň i poslední z řady těch, které byly autorem ve vlastním nákladu již dříve vydány (viz na závěr blogu seznam vydaných prací). I na obec Ratíškovice, ležící u Hodonína, se vztahuje poznání o prolínání obecného a zvláštního na půdorysu našich nedávných dějin. Náboženství slovácké vesnice s hlubokými kořeny katolicizmu, zaostávání českého nacionalizmu a ekonomického vývoje Slovácka za jinými českými a moravskými regiony a z toho vyplývající sociální zaostalost zároveň vytvořily podmínky i pro radikalizaci dělníků a zemědělského proletariátu. Pak přišel rok 1948 …

Co způsobil příchod byzantských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, Husova kritika katolické církve a jejich státní svátky. Ani v Ratíškovicích nelze oddělit  minulost od přítomnosti

V červenci roku 2011 se v obci Ratíškovice uskutečnila hlavní část oslav při příležitosti 870. výročí první literární zmínky o ní. Zanechala ji po sobě doba slavného olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, pod jehož církevní správu tato ves tehdy patřila. (Asi 1083 – + 1150.) V souvislosti s tímto významným výročím se uskutečnilo mnoho kulturních akcí. Před radnicí obce měla být v neděli, dne 3. 7. sloužena mše svatá za rodáky. Pro nepřízeň počasí se ale uskutečnila v kostele. Celebroval ji brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle, který byl dva dny poté, v úterý, na státní svátek sv. Cyrila a Metoděje i hlavním řečníkem na Velehradě, na „Setkání lidí dobré vůle“. Účastnili se jej tam i někteří naši přední pravicoví politici. Bylo tím všem dáno na vědomí, jaký náboženský, ale i politický význam u nás katolická církev tomuto dnu přikládala. Příští den v kalendáři následoval další státní svátek, „Den upálení Mistra Jana Husa“. Ale v této obci se neslaví.

Na Velehradě, tomto od 2. poloviny 19. století poutním místu moravské katolické tradice a vzpomínkových oslav jsme byli i letos svědky, jak se katolická církev – tak jako již dříve v její dlouhé historii – snoubila se současnými vládními, pravicově orientovanými oficiálními představiteli státu a mocným kapitálem. ČEZ, tento státní finanční gigant, jehož vedoucí představitelé berou měsíčně miliony korun a i její členové správní rady, složené i z politiků – mimo svůj vlastní plat na tom nejsou taky tak špatně, byl uváděn – mimo jiné – jako sponzor tohoto setkání. Zároveň se na něm prostřednictvím televize organizovala sbírka – milodary od věřících na podporu katolické charitativní činnosti, na níž se od státu peníze nedostávají. Pomůže to katolické církvi v době jejího „nového nabírání dechu“ v postkomunistické fázi vývoje evropské společnosti  – spolu s navrácením jejího majetku, zvýšit u našich občanů její morální autoritu? Nebo je to v evropské postmoderně, zpochybňující a odmítající v jejích  existenciálních názorech na člověka vůbec ještě Boha – nemožné? Má dnes skutečně katolická církev šanci  - jak tvrdí křesťanský filozof, sociolog, teolog a religionista Tomáš Halík – spojit dnešní silně sekularizovaný svět s katolickou církví na jedné straně a světem islámu na straně druhé?

Shodou okolností se zanedlouho po tomto „Setkání lidí dobré vůle“ – v souvislosti s úmrtím jednoho ze známých bratří Mašínů v Americe  – zásluhou pravicových politiků znovu rozhořel spor mezi politiky a občany o hodnocení jejich činů. Jen znovu potvrdil již známé rozdělení celé naší společnosti v názoru na ně a tím i na svou nedávnou vlastní národní minulost: na pravicové politiky a menší část naší společnosti, pokládající je za hrdiny a podstatně větší částí obyvatel, spolu s levicově orientovanou politickou opozicí, pokládající je za obyčejné vrahy. Není těžké pochopit, s jakým se asi porozuměním u občanů setká současná rozhádaná pravicová vláda se svým návrhem na vypořádání státu s církvemi, proti němuž má mnoho voličů – navíc v souvislosti se současnou světovou i naší ekonomickou situací – výhrady. Zdá se ale, že vedoucí představitele katolické církve u nás tato malá shoda s celým politickým spektrem příliš netrápí.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda je tedy vůbec v této neutěšené morální situaci světa ještě dialog mezi různými pravdami víry a náboženstvími možný. V době, kdy se v muslimském vnitřním světě vede úporný boj o to, zda v něm zvítězí džihád jako forma sebezpytování muslima, či džihád jako obrana jeho náboženství před tzv. prohnilou západní civilizací cestou vyhlášení Svaté války a terorizmu . Tomáš Halík ve svých knihách hledá spíše to, co tato náboženství spojuje, než rozděluje. Ví dobře, co se v jejich jménu v historii lidstva všechno událo a i dnes děje. Nenávist, války … Ostatně, jeho kniha „Prolínání světů“, pojednávající o  hlavních světových náboženstvích (hinduismu, buddhismu, židovství, křesťanství, islámu), svědčí o úpornosti jeho přesvědčení. Ale jak na jeho myšlenky bude reagovat velmi konservativní část katolické hierarchie a věřících, často neochotná měnit svůj navyklý názor na představu křesťanského Boha v době, kdy se musí vyrovnávat s otázkami celibátu svých kněží a jejich známých prohřešků proti němu, jako jsou např. pedofilie? Je možné v naší zemi s jejími historickými zkušenostmi oddělovat křesťanskou víru v Boha od praktické činnosti římskokatolické církve? A jak k člověku jako biologickému jedinci, součásti živé přírody a potřebě jeho socializace přistupuje Tomáš Halík? „Teprve kulturou se totiž člověk z biologické jednotky stává společenským tvorem a tím plně lidskou osobností, teprve vzděláním a morálně – duchovní kultivací osobnosti člověk rozvíjí své nejcennější vklady“. (T. H. – Prolínání světů, str. 65.) Svatá pravda! Ale je v tom zároveň cítit podcenění biologického, jako něčeho nižšího řádu, které je nutné silou své vůle ve jménu lásky k Bohu potlačovat. Tělo proti duši! Jako kdyby právě ono nemělo vliv na celkovou motivaci chování a jednání člověka, jak již dávno ve své psychoanalýze dokázal Sigmund Freud, či emoce, společné u lidí i u některých primátů, (např. šimpanzů), jako jsou např. strach, sympatie, antipatie, překvapení, stesk apod.. Podcenění nepřiznávané. „Není trochu již pozdě u tak vysoce centralizované  mezinárodní, hierarchicky uspořádané, konservativní instituce jako je katolická církev na její vnitřní proměnu? Není to spíše pud sebezáchovy, který ji nutí k tomu, aby zastavila ten postupný  odliv věřících? – ptají se mnozí ti, kteří pozorně sledují její vývoj za poslední půlstoletí. „Pravda“ – říkají – „vidíme, jak se katolická církev od II. vatikánského koncilu snaží otevřít světu, věřícím i nevěřícím, odstranit izolovanost mezi knězem a věřícími při mši svaté, vtáhnout i laiky do církevních obřadů, přizpůsobit se kulturním potřebám a zájmům dnešní mladé generace, zintenzivnit syk pátera s věřícími i nevěřícími i mimo kostel. Ale přitom i nadále trvá na svých starých dogmatech, jako je celibát, atd.“ – poukazují. Ne, nemá to Tomáš Halík lehké, přesvědčovat jak vlastní církev, tak i širokou veřejnost, že mnozí dosavadní nevěrci jsou vlastně potenciálními věřícími, aniž si to tito sami často uvědomují.

K čemu ovšem na druhé straně vede v dnešní sekularizované „svobodomyslné společnosti“ přecenění biologického, tedy i erotického a sexuálního, je vidět kolem nás. Sex jako životní program, rozpad rodiny, zpochybňování její funkce jako základní společenské buňky, vysoká rozvodovost, děti z těchto rodin, odkládané do Kinderboxů či do státních ústavů. Volné žití „ s přítelem – přítelkyní“ bez finančních a morálních závazků, nízká natalita společnosti, vyrovnávaná cizinci s jinými kulturními vzorci chování a jednání ve jménu tzv. nezbytné globalizace a multikulturalizace světa. Každý přitom ví, že kapitálu jde především o volný přísun laciné zahraniční pracovní síly, umožňující – zejména v době hospodářské konjunktury, podstatné snižování výrobních nákladů a tím i dosahování mimořádného zisku. V době ekonomických krizí a nezaměstnanosti jej ale již osud těchto přistěhovaleckých menšin nezajímá a starosti s nimi ponechává na bedrech státu. Důsledkem takové „péče“ jsou známé nepokoje těchto menšin v Evropě. Co je tedy v ekonomicky tzv. vyspělých zemích jejich hlavní příčinou a co jen důsledkem tohoto znepokojujícího jevu?

Tomáše Halíka přesvědčení o možnosti navazování mostů porozumění mezi světovými náboženstvími a růstem sekularizované společnosti v naší civilizaci ovšem probíhá v čase, kdy si světové velmoci, jako komunistická Čína – bez ohledu na světové veřejné mínění přivlastnila Tibet, Amerika ve jménu šíření demokracie a svobody se svými vojsky a spojenci obsadila Irák a Afghánistán a NATO vojensky podporovala povstalce v Libyi a zabíjí ty na druhé straně barikády. A ti, kteří se znepokojením sledují dnešní radikalizmus islámu, kterému je v evropských křesťanských zemích ve jménu svobody vyznání dovoleno stavět své mešity a zároveň být na svých územích krajně netolerantními ke všem křesťanským náboženstvím – ti varovně zvedají prst.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

V této souvislosti si z dlouhé historie katolické církve – sahající v našem případě od doby Karla Velikého až po vrcholný středověk a novověk, připomeňme (letem – světem) její boj s tehdejšími světskými vládci – králi a císaři o tzv. investituru – její nezávislost na světských vládcích, včetně samostatné volby biskupů, která byla po zániku římské říše jen ve světských rukách. Postupného vítězství v tomto úsilí o svou nezávislost, následujících osm společných křižáckých výprav k Božímu hrobu do Palestiny, nacházejícímu se v rukách muslimů, kde se všichni modlili a zároveň navzájem vraždili. Účast na křížové výpravě byla tehdy v Evropě spolehlivou legitimací pro dosažení vyššího postu v církevní i světské hierarchii. I již zmiňovaný olomoucký biskup Jindřich Zdík se v roce 1123 jedné z nich účastnil a podruhé v roce 1137. Byl oddaným přívržencem tehdejších centralizačních snah Vatikánu, v zavádění nových církevních řádů premonstrátů a cisterciáků na Moravě, včetně získávání obrovského pozemkového vlastnictví do rukou církve a z něj plynoucích finančních příspěvků do Říma. Vždyť na svém biskupství provedl reorganizaci církevní správy, ustavil v ní arcijáhenství jako správní centra s více jak 200 poddanskými vesnicemi na celé Moravě. K břeclavskému arcijáhenství tehdy patřila i poprvé zmiňovaná ves Ratíškovice – Ratiscouicih. I po právní stránce tyto vsi patřily pod olomoucké biskupství. Jindřich Zdík v nich nechal v roce 1141 provést soupis veškerého majetku, patřícího pod nově vytvořenou kapitulu v Olomouci, ke kostelu sv. Václava. O jeho význačném ekonomickém a politickém vlivu v tehdejší době svědčilo, že si mohl dovolit i ražbu vlastních peněz – pravděpodobně v mincovně v Podivíně. Získal ji od pražského biskupství, kam dosud patřil i s mincovním právem. To by nebylo možné bez povolení krále. Cestou spolupráce s českým knížetem Soběslavem I. a později Vladislavem II. dosáhl větší nezávislosti církve. Jako svatý Vojtěch, i on se účastnil neúspěšné křížové výpravy proti pohanským polabským Prusům. Jak bylo zmíněno – přivedl do Čech i nový mnišský řád premonstrátů. Dochází k založení Strahovského kláštera v Praze, pak i v Litomyšli, v Teplé, atd.. Na jeho přání byl pak ve strahovském klášteře i pochován.

V době jeho života měla katolická církev již dávno za sebou hlavní nelítostné soupeření mezi silným politickým a mocenským vlivem křesťanských byzantských východních císařů Konstantinopole a pomalu se rodící a formující Svatou říší římskou národa německého o christianizaci (a tím i ovládnutí) slovanských pohanů, probíhající od jejich příchodu do tohoto prostoru od konce 6. století. Toto vzájemné napětí, začínající již koncem 1. tisíciletí pak vrcholí v roce 1054 rozkolem, tzv. velkým schizmatem a do dnešních dnů nebylo úplně překonáno.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Po vzniku Velkomoravské říše, usilující o větší nezávislost na svém silnějším západním sousedu, bylo z popudu velkomoravského knížete Rostislava vysláno poselství do Konstantinopole k císaři Michalovi III.  (840 – 867)s žádostí, aby vyslal do jeho země učence, kteří by šířili křesťanství ve staroslověnštině, jejíž řeči tehdy Slované ještě všude rozuměli, a ne v jedině západní římskou církví uznaných jazycích, kterými byly hebrejština, řečtina a latina. Slované byli v té době hojně usídleni i v Řecku, v Makedonii kolem Soluně a znalost jejich jazyka byla pro byzantské vládce potřebná. Připomeňme, že otec Konstantina a Metoděje byl významným státním úředníkem byzantské říše a jeho synové jistě rovněž při jeho služebních cestách s jazykem Slovanů přišli do styku. Když tedy v roce 863 na Moravu přišli Konstantin a Metoděj, neměl tehdejší římský papež nic proti tomu – pokud to vyhovovalo jeho mocenským zájmům, pozorně sledujícím po smrti Karla Velikého zeslabení rozdělené franské říše na část Západofranskou a část Východofranskou. Dokonce tuto misii i podporoval a Metoděje po smrti Konstantinově ustanovil arcibiskupem panonsko – moravské diecéze. Jak tento jeho záměr později, po zesílení východofranské říše skončil  – víme. Porážkou a definitivním začleněním západních Slovanů pod vliv Západu. Metoděj byl dokonce po smrti Konstantinově v Římě, který zde byl i pochován, při své zpáteční cestě z Říma na Moravu v  bavorském městě Ellwangen  uvězněn a teprve na přímý zásah papeže propuštěn. Žáci Metodějovi pak byli po jeho smrti z našeho prostoru vyhnáni, jejich vliv zlomen.  Nastalo schizma – definitivní rozštěpení křesťanské církve na církev Východní a Západní. Na rozdíl od autokefální východní pravoslavné církve, neuznávající papeže za hlavu církve, dochází naopak u západořímské církve k  centralizaci a posílení papežské moci a tím i vlivu rodící se Svaté římské říše národa německého. Názorným příkladem posílení tohoto vlivu u nás jsou i samotné osudy sv. Vojtěcha, studujícího v Magdeburku, této tehdy předsunuté východní německé církevní baště při christianizaci pobaltských Prusů. Jeho biskupská investitura, provedená císařem Otou II. proběhla ve Veroně. Byl úzce spjat svým osobním přátelstvím s německou otonskou dynastií. Když mezi pohanskými východními Prusy při své misii i zahynul, byl na žádost císaře Oty III. v roce 999 prohlášen za svatého. Toto upevnění spolupráce císařské koruny s křížem u nás pak vrcholí ve 14. století za našeho Karla IV..

A nakonec? Kritika této středověké církevní rozpínavosti a rostoucího bohatství, jejímž důsledkem byla po příkladu anglického Viklefa i u nás její kritika českými reformátory, vrcholící v Evropě 16. století Lutherem a vznikem protestantské církevní reformace. Ta odmítá římského papeže jako hlavu církve a svou závislost na něm. Za spolupráce Habsburků pak následuje katolická protireformace. Komenský a jiní utíkají do ciziny … Marně – rozvoj přírodních věd i věd společenských, včetně francouzského racionalizmu s jeho osvícenskými filozofy, těchto praporečníků Velké francouzské revoluce z roku 1789 se nedal zastavit. Následuje roztržka a odloučení Německa, Anglie a jiných států kolem ní od Říma a od ostatních katolických částí Evropy, aby se tato vlna nakonec přelila i do Ameriky.

Dnes je tento tehdejší politickomocenský zápas dvou světských říší a dvou církví v průběhu staletí, v rámci nějž probíhalo i jednání o vyslání misie Konstantina a Metoděje na Moravu katolickou církví dost opomíjen. I na velehradských setkáních se především zdůrazňuje jen kulturně – duchovní vliv obou věrozvěstů při šíření křesťanství na našem území.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

A samotný Velehrad? Byl postaven jako první cisterciácký klášter na Moravě, založený fundací moravského markraběte Vladislava Jindřicha na popud biskupa Roberta, převora cisterciáckého kláštera v Pomuku, s vyslanými 12 mnichy z Plas u Plzně. (Začal být stavěn roku 1204, dokončen ve 40. letech 13. století). V roce 1270 již k velehradskému klášteru patřilo přes 70 vesnic a statků. I na Moravě se po vzniku husitského hnutí pro jeho radikální křídlo stal symbolem katolické rozpínavosti a vzájemného otevřeného nepřátelství. Vavřinec z Březové ve své Husitské kronice tuto dobu popisuje takto: „Rovněž téhož roku, totiž 1421, v měsíci únoru začal se na Moravě nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy ve vsi řečené Nedakunice blízko Strážnice. A tito táboři, totiž sedláci s některými kněžími a spolu s panoši, obsadivše klášter Velehrad, upálili opata samého sedmého s klášterem a přemnohými knihami … A byli na tom ostrově krvelační kněží, kteří jako laikové, bradatí, bez tonzury, brali na sebe brnění a sloužíce mši nezachovávali církevní řád, nýbrž ve vlastním oděvu, pomodlivše se Otčenáš, posvěcovali; a z nich nejvyšší dva, tovaryši Bedřich a Tomáš z Vizovic.“ 2/

Husitství bylo na Moravě v průběhu staletí tak důkladně zahlazeno, že po něm nezbyla ani vzpomínka. Ani období krátké vlády Pánů z Lipé na hodonínském panství (1512 – 1594), českobratrského vyznání na tom nic nezměnilo, podle tehdejší zásady „Jaké pánovo náboženství – takové i nevolníka!“. A protože hodonínské panství bylo v dalším držení v rukách různé katolické šlechty, byla i v Ratíškovicích, jako poddanské vsi víra jako jedině možná – víra katolická. Proto se taky v roce 1863, při oslavách 1000 výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu založila na Velehradu tradice katolických poutí. Místa, které bylo podle lidové pověsti i místem Veligradu z dob Velké Moravy, kde měli mít své sídlo Konstantin a Metoděj, což pak bylo později vyvráceno. Zásluhou brněnské skupiny kolem Františka Sušila, po jeho smrti velehradského faráře Josefa Vykydala, jeho kaplana Jana Vychodila, olomouckého vikáře Ignáta Wurma a příborského koperátora Antonína Cyrila Stojana, pozdějšího olomouckého arcibiskupa se pak Velehrad stal nejdůležitějším poutním místem všech Moravanů.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

To již byla zároveň i doba vzestupu českého nacionalizmu, usilujícího o větší politickou, ekonomickou a kulturní nezávislost na soustátí Rakousko – Uherska, vzniklého v roce 1867, podporovaného katolickou církví. Jedním ze skupiny přívrženců, soustředěné kolem T. G. Masaryka po jeho příchodu z Vídně do Prahy byl i Jan Herben, pocházející z Moravského Slovácka, z Brumovic. (1857 – 1936.) Novinář, spisovatel, historik. Byl jedním  z těch, kteří se podíleli na zpracování první ústavy nově vzniklé Československé republiky. V roce 1886 v Praze založil časopis Čas“, byly v něm uveřejňovány články autorů, blízkých T. G. Masarykovi, který zde po příchodu z Vídně na české části Univerzity vyučoval. Jedním z projevů zvýšeného českého sebevědomí a vlastenectví té doby byla i kritika katolické církve, její politiky úzké spolupráce s Habsburky, zejména po Bílé Hoře. Ani Jan Herben nebyl výjimkou.

V roce 1893 vydal publikaci s názvem „Jan Nepomucký – spor dějin českých s církví římskou“. V ní dokazoval, že pravou příčinou sporu českého krále a císaře Václava IV., (1361 – 1419)syna Karla IV. s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna byl vlastně již dlouhá staletí vedený spor církve se světskými vládci o uznání větší nezávislosti při obsazování církevních funkcionářů. V našem případě o to, zda vznikne v Kladrubech u Stříbra nové biskupství s opatem, stojícím ve sporu králově a arcibiskupově na straně králově, či ne. V době nepřítomnosti krále bylo Johannem z Pomuku, generálním sekretářem Jana z Jenštejna rozhodnuto v neprospěch krále. Ten nechal po svém návratu Johanna z Pomuku s několika dalšími úředníky uvěznit. Tento mučení podlehl a byl pak v nočních hodinách shozen z Karlova mostu do Vltavy. Tak, jak běžel čas, začaly se objevovat nové úvahy o příčině jeho mučení. Podle jedné měl být Johann z Pomuka zpovědníkem manželky Václava IV., královny Žofie Bavorské a měl kritizovat samotného krále, který na něj naléhal, aby mu prozradil její zpovědní tajemství, což on odmítnul. Podle Václava Hájka z Libočan byli již dva utopení Janové. („Kronika česká“ 1541.) Jeden v roce 1383, druhý v roce 1393. Tento názor pak převážil. Na popularizaci  - nyní již Jana z Nepomuku se zasloužili i naši pobělohorští čeští vlastenci, jezuité, z nichž nejvýznačnějším byl Bohuslav Balbín (1621 – 1688). Jedním z uznaných zázraků Jana Nepomuckého měl být jeho zachovalý jazyk, později vystavený u sv. Víta. (Jak se později, teprve ve 20. století při vědeckém rozboru ukázalo, byla to mozková plena.) V roce 1729 byl pak Johann z Nepomuku svatořečený, stal se jedním z patronů českého národa a jeho sochy byly postavené – včetně Ratíškovic – zejména v rakouských zemích, Bavorsku, ale i v jižní Americe, s kolonizačním vlivem Španělska. Jan Nepomucký se stal „prvomučedníkem zpovědního tajemství a ochráncem cti před pomluvami lidí“.

Jan Herben ve svém spise církev žádal, aby přiznala svůj omyl a stavěl proti jeho osobě Jana Husa, který byl záměrně katolickou církví ve prospěch sv. Jana Nepomuckého potlačován a zejména jezuity popularizován. Proti němu v roce 1921 vystoupil historik Jan Pekař, který vydal „Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého“. V nich dokazoval, že svět náboženství je jiný, než svět rozumu; onen musí míti zázrak, tento ho neuzná. Ve třetí kapitole píše: „Vším tím chci říci, že na legendu svatojanskou a na kult  svatojanský třeba se dívati týmiž zraky, jako na jiné legendy a jiné kulty svatých, t. j. jako na projev a produkt náboženského cítění doby, která je vynesla na povrch a která v ně vtělila spolu své mravní snahy, své kulturně – náboženské a národně – politické naděje ... Jana Husa zatratil obecný koncil všeho západního křesťanstva jako kacíře a vydal jej na smrt. Jana z Pomuka si čeští katolíci a čeští vlastenci 17. a 18. století v Římě vymodlili za světce a zemského patrona … k velikosti Husově není potřeba, aby byl v prach zašlápnut Jan z Pomuka …“

Po vydání publikace bylo i v Brumovicích zle! Jan Herben ve svém stáří vzpomíná: „Neužil jsem tu vlastně nikdy nic dobrého, ba přišla doba, kdy vesnice házela po mně kamením, a mé jméno bylo lidem pohoršením.“ (Brumovice, str. 400.) Místní farář z kazatelny, před tváří Herbenovy matky zatratil jejího syna, který v zájmu vědecké objektivity vzniklou legendu popřel. Ta ale mezitím v průběhu staletí hluboce zakotvila v srdcích věřících a jeho sochy byly postavené v celé střední Evropě, včetně Ratíškovic.

Co na to odpovědět? Snad vyjádřením papeže Jana Pavla II.: „Víra bez rozumu i rozum bez víry mohou být  nebezpečné!“.  3/

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Na slováckém venkově se – na rozdíl od našich měst – po 1. světové válce opakoval jiný scénář: Sotva se tento trochu otřepal z jejích hrůz a začal na ně zapomínat, vrátil se ve své většině do lůna katolické církve, otřesené tehdy svou staletí trvající spoluprací s habsburským trůnem a vznikem 1. světové války. Vždyť ještě nedávno se v kostelech modlilo za vítězství rakousko – uherských zbraní a katoličtí feldkurátoři na různých frontách dávali poslední pomazání umírajícím vojákům. Když pak v roce 1918 vznikl ve střední Evropě nový státní útvar – Československá republika, tak strana lidová, vedená Msgr. Šrámkem, hájící  především zájmy katolických věřících a jejich církve, se v ní brzy stala tzv. stranou státotvornou – účastnila se vlád v 1. republice.

Pravda – svět se po válce změnil. V Rusku zvítězila bolševická revoluce, v Evropě vznikaly radikální komunistické strany, usilující o svržení kapitalismu. I v Ratíškovicích byla tato ustavena. Ale vírou v Boha to zde tak neotřáslo. Ba právě naopak! Vliv katolické církve v obci a vedoucí role strany lidové v meziválečném období to potvrzoval. Kritika katolické církve ze strany levicově zaměřených a liberálních politických stran byla tehdy některými věřícími zároveň chápána jako kritika těch, kteří po celá staletí dobrovolně přijímali své přesvědčení o existenci katolického Boha a nesmrtelnosti své duše. Vždyť se jim tato víra v průběhu staletí již dostala pod kůži – nedovedli si představit něco jiného. Bůh byl pro ně ten, který hlavně rozhodoval o výsledku jejich práce, o úrodě či neúrodě, o hladu či hojnosti. Ale kdyby se jim katolická víra dostala jen do jejich hlav – dostala se především do jejich srdcí! Vždyť co to dalo jejich pradědům práce, než si v obci v roce 1857 postavili svůj Stánek Boží a najednou přijdou nějací přivandrovalci z různých míst republiky a začnou si z jejich nábožných citů dělat posměšky! Proto ten, kdo tuto katolickou víru v čele s papežem v Římě zpochybňoval, byl sám odmítán a zpochybňován. Jak by ne! Vždyť ti nevěrci tvrdili, že náboženství je opiem lidstva a že bohy stvořil jen strach před přírodou.

Ale nešlo jen o otázku náboženství, šlo o více – i v Ratíškovicích. Šlo i o útok na to, co se na hlavní ose Staré Dědiny, vedoucí od kaple sv. Josefa, (později od kostela) k soše sv. Jana Nepomuckého, stojící na druhé straně Staré Dědiny v průběhu staletí mezi lidmi utvářelo: jak se poznenáhla z návyků stával zvyk: scházení v letních, horkých podvečerech v žúdrech – později ve výstupcích domů na besedy, kde si lidé sdělovali své nejčerstvější zprávy a dojmy z pracovního dne, své starosti s dětmi, dobytkem, s úrodou na polích. V dlouhých zimních večerech skupinové scházení starých i mladých při draní peří, na kolovratech společné tkaní nití z konopí pro potřeby domácnosti a krojových součástí mužů a žen na denní i sváteční nošení, atd. To všechno mezi nimi vytvářelo silný pocit sounáležitosti, stejně jako v kostele. Ale i potřebu obrany proti těm, kteří jejich životní styl začali zpochybňovat a zesměšňovat. Na tuto sounáležitost měl silný vliv i pravidelně se opakující světský a církevní rok vesnice. A najednou – útok proti všemu tomu, co dávalo po celá staletí pocit jistoty, co bylo spoluvytvářeno jejich dávnými předky.

Byli to často i vojáci, vracející se z front 1. světové války, kteří po návratu tyto jejich duchovní jistoty začali zpochybňovat. Lidé, kteří často sami neměli půdu a nehospodařili na ní. Viděli kolem sebe umírat své kamarády a ptali se sami sebe, zda Bůh existuje. Proto si i tito jednotlivci se svým zpochybňováním Boha zasloužili odsouzení. Věřící byli roztrpčení a nechápali to. To přesto, že první ratíškovičtí komunisté, aby měli doma od svých žen pokoj, konali v neděli své schůze až po mši svaté a v době bourání a výstavby nového Obecního domu hrávaly svá divadla Křesťanské ženy a dívky společně s komunisty v hospodě „U Litochlebů“ v Židovském Uzlu, kde se spíše scházela ratíškovická chudina. Františka, dcera hostinského Litochleby, nájemce hospody, který se do obce přistěhoval z Brna, byla jejich členkou a sama byla divadelní ochotnicí. Mělo to později hluboce zasáhnout její život i život již ženatého Františka Dekaře, mladého komunisty a rovněž divadelního ochotníka. Ale nebyli to jen komunisté, které věřící nesnášeli. Byla to i malá hrstka ratíškovické inteligence, která se po 1. světové válce pokoušela v obci založit tělovýchovný spolek „Sokol“. Na jejich adresu směřují slova mladého, schopného Víta Příkaského, tehdejšího náčelníka „Orla“: „A my potřebujeme zdravého ducha zvláště v nynější těžké době, kdy se na naše ideje, které Orlu jeho zakladatelé dali do vínku a které nám bratři Cyril a Metoděj přinesli do vlasti, útočí, a proto vy Orli jste na prvním místě co stráž. K tomuto je třeba v našich řadách lásky, svornosti, křesťanské spravedlnosti a pevné vůle, neboť pevnou vůlí se mnoho zmůže“! Mělo ale ještě uplynout pomalu deset let, než byl v obci Sokol založen. Z přednášky, pronesené na výborové schůzi Orla jednatelem Františkem Gajdíkem v roce 1929 na téma „Sokol a katolická církev“ je zaznamenáno: „ … nastínil vznik Orla a poukázal na rozdíly mezi Orlem a Sokolem. Na konec přednášky nabádal členstvo, aby nepodporovalo Sokolů a ostatní protikatolické spolky, naopak – aby navštěvovali a podporovali všichni a odebírali časopisy, četli a šetřili k sletu do Prahy“. Z roku 1932 je pak z  přednášky důstojného pána Mlýnka na téma „Sokol a katolíci“ zaznamenáno: „… Tyrš byl nevěrcem a že Sokol v jeho duchu je spolkem protikatolickým. Z toho plyne, že v Sokole není pro katolíky místa. Pak měl důstojný pán kratší dodatek o nemístné agitaci Sokola, pak upozornil členstvo, aby o Božím Těle nenechali korouhve v kostele a v průvodu se chovali jako Orli, načež schůzi opustil“ 4/

Proto tak nakonec v Ratíškovicích dopadl i učitel a kronikář v jedné osobě Jan Mikl. Vlastenec, levicově orientovaný, který do obce přišel již v roce 1912 a který byl navíc v roce 1920, ve spolupráci s tehdejším sociálně demokratickým starostou obce Františkem Neduchalem a několika dalšími přímo účasten pokusu o ustavení církve Československé (husitské) v obci. „Svolané shromáždění občanů před školou rozehnaly ratíšovické ženy košťaty, učinily konec jejich sprostým řečem a ukázaly jim, kde je cesta z Ratíškovic!“. Se zjevným uspokojením si to ve farní kronice poznamenal i tehdejší katolický farář. To se Janu Miklovi nezapomnělo! Když si po více jak dvaceti letech učitelování v obci požádal v roce 1935 o uvolněné místo nadučitele, musel z obce i s rodinou ven, učitelovat do Nové Lhoty u Strážnice a místo dostal jiný.

Podobná situace by se asi opakovala i po skončení 2. světové války. Vznikal by  podobný scénář. Ale přišel rok 1948, nástup komunistické moci se svým pronásledováním katolické církve.  Když se pak sovětský ateistický model pod náporem západního liberalizmu v roce 1989 zhroutil, ukázalo se, že ten sice není se svými hesly svobody, demokracie, až posvátností a nedotknutelností soukromého vlastnictví k víře nepřátelským – ale spíše lhostejným. Nikdo sice věřícím nebrání, aby si věřili, pro víru a přesvědčení se nezavírá ani neupaluje, ale to je tak v této konzumní společnosti všechno. Kdepak na dnešní náhlé zbohatlíky z doby porevoluční privatizace státního majetku Jan Hus se svými ideály – bez ohledu na jejich politické či náboženské přesvědčení! A tak se tento zase jako dříve krčí v koutku mezi slavnými jmény tohoto národa a nikdo neví co s ním, stejně tak, jako s jeho silně poškozeným rodným domkem v Husinci. Na opravu nejsou peníze. Ale koho to dnes zajímá? A katolická církev? I když papež Jan Pavel II. uznal v roce 1999 Jana Husa za církevního reformátora a zbavil jej hanlivého označení „kacíř“ a litoval toho, co s ním Kostnický koncil udělal, ze staleté  setrvačnosti tato  představa u starší generace kněží i mnoha věřících katolíků doposud přežívá. Někteří v ní by rádi něco ve vztahu k němu změnili, ale naráží to i na odpor široké části veřejnosti, stavící se proti snaze po jeho úplném přivlastnění katolickou církví. Neboť on byl nejen knězem, ale  – nazíráno optikou tehdejší doby – i věrným Čechem. Za 1. republiky se toto především – zrovna tak jako u komunistů po roce 1948 v naší historiografii – spolu s jeho sociálním cítěním zdůrazňovalo, nyní se jaksi opomíjí a pro změnu zase jen zdůrazňuje, že byl jen věrným křesťanem a služebníkem Božím, milujícím pravdu. Obojí lze přijmout. Přesto se kolem jeho osoby skoro mlčí. Alespoň na slováckém venkově. Proto se ani do Husince žádné poutě nekonají. Pořád ještě mnohým v povědomí ze setrvačnosti zní písnička ze 17. století, z doby protireformace: „ …Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše; /hořiž Martine Luthere, čert se o tvou duši pere …“, atd.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Již se dávno zapomnělo, co k tomu na II. vatikánském koncilu v Římě dne 20. září 1965 pronesl slavný Plzeňan, primas pražský a pozdější Josef kardinál Beran (Plzeň, 1888 – 1969, Řím). Obsahem jeho vystoupení byla obhajoba náboženské svobody a svobody svědomí. Hovořil o těžkém postavení katolické církve v komunistickém Československu a chápal je jako následek chyb, které byly v minulosti jejím jménem spáchány proti svobodě svědomí, ať se již v patnáctém století jednalo o upálení kněze Jana Husa, nebo v sedmnáctém století o násilnou rekatolizaci části českého národa. Dodnes nepřekonané národní trauma, vyžadující na zhojení této rány především čas a nezměrnou trpělivost, ve  které by u nás měla vysoká katolická hierarchie svým praktickým životem a příkladem lidi přesvědčit o tom, že je dnes již jiná, než kdysi byla. Na to asi nestačí jen dnes obvyklá verbální omluva.

Novou strategii římskokatolické církve, přijatou před padesáti roky na 2. vatikánském koncilu v Římě (1962 – 1965) snad nejlépe pochopíme příměrem papeže Jana XXIII.. Když se jej tázali, proč nový koncil a proč v této době, odpověděl jim: „Chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku, a oni se zase mohli dívat dovnitř“. (Byly na něm přijaty tyto čtyři hlavní dokumenty – koncilní konstituce: O liturgii, Církvi, Zjevení a Církvi v moderním světě.)

Dodejme, že tento současný nepřekonaný, rozporuplný vztah mezi věřícími a nevěřícími v naší zemi bude jen málo důležitou etapou minulosti proti tomu, co nás očekává v nejbližší budoucnosti. Je to nastupující imigrace mnoha národů, různých barev pleti, různých náboženských vyznání i na naše území, včetně obce Ratíškovice. Imigrace legální i ilegální, kterou nic nezastaví a dokonce se s ní i v demografických prognózách našeho státu s klesající porodností v teorii tzv. nepřetržitého růstu počítá. Tito imigranti se nikde neasimilují do kultury hostitelských zemí, ale převážně žijí izolovaně od domácího obyvatelstva. Je tomu tak například s tureckou muslimskou menšinou v Německu, v Anglii, Francii, Holandsku s přistěhovalci z jejich bývalých kolonií. Podobně se tak někde začíná dít i s vietnamskou menšinou u nás. V Plzni si začínají budovat své buddhistické svatyně. Ostatně nedělají nic jiného, než již před sto roky dělaly všechny přistěhovalecké národnostní menšiny v Americe. Každá z nich měla tendenci zachovat si i tam svou duchovní kulturu, do níž patří i náboženství a Spojené státy americké proti tomu nic nenamítaly, pokud zároveň neohrožovaly svou pozvolnou asimilaci do nového prostředí, nevyvolávaly nenávist vůči náboženstvím druhým a dodržovaly zákony země. Bylo tomu tak i v případě ratíškovických imigrantů v Binghamtonu, stát New York. Již v roce 1912 si tam založili svůj Český katolický spolek č. 308, pojmenovaný po sv. Cyrilu a Metoději (patronů i ratíškovického kostela), postavili si v Endwellu, součásti Binghamtonu svůj katolický kostel a založili i Morava Club, vyvíjející bohatou kulturní činnost. 5/

Čeká tedy dnes všechny hlasatele náboženské svobody a zastánce svobody svědomí velká zkouška tolerance. Jak se asi tradiční, konservativní slovácký venkov k nastupující globalizaci a multikulturalismu postaví? Než ponechejme stranou Jana Husa, pomalu upadajícího u tohoto národa v zapomnění, který byl kdysi ochoten – jako mnozí jiní křesťanští svatí – jít za svou poznanou pravdu i na smrt a vraťme se k nedávné historii obce Ratíškovice.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++