Poznámky k vydání knihy Ratíškovice – minulostí slovácké obce

Zpracoval kolektiv patnácti autorů. V roce 2010 vydala obec Ratíškovice za finanční podpory Evropského fondu regionálního rozvoje z Operačního programu zahraničnéj spolupráce Slovenská republika – Česká republika 2007 – 2013. Náklad 2000 ks. Počet stran 847. Kniha je vybavena rozsáhlým doprovodným aparátem.

Čas oponou trhnul a důsledky toho i pro historiografii obce Ratíškovice

Je vydání této knihy v dnešní době, charakteristické vpádem nových elektronických informačních technologií, do určité míry vytlačujících písemný, tištěný projev opodstatněné? Stále více se rozšiřuje facebook, tato sociální síť, spojující lidi na celém světě, stále více se budou vydávat noviny a knihy v elektronické podobě. Ale i nadále bude mít tištěný a výtvarný projev svůj význam, jako jej neztratily jiné obory lidské činnosti, jako je např. umění. Někteří občané si pokládají i otázku, proč vyšla kniha právě teď, když se stejnou problematikou zabývá i kniha Marie Mackové – Frolcové.  (Její knihu před deseti roky lektorovali doc. PhDr. Václav Frolec, CSc. a PhDr. Jan Janák, CSc.).

Připomeňme zde hlavní rozdíly a podmínky, za kterých obě knihy vyšly:

Kniha Marie Mackové – Frolcové vyšla právě v přelomové době změn ve světě i u nás, charakteristické pro konec 20. století. V době zániku vysoce direktivního sovětského modelu řízení společnosti. Zhroutila se koncepce jedné vládnoucí strany, plánovaného řízení ekonomiky z jednoho centra, ideologicky zúžená interpretace mezinárodních i našich dějin, doprovázené cenzurou. Po roce 1968 nastalo období husákovské normalizace. Ze všech stupňů stranického a státního řízení společnosti byli vyhnáni ti, kteří nesouhlasili s „internacionální, bratrskou pomocí sovětských vojsk“ a do vysokých politických funkcí vyzvednuti ti, kteří byli ochotni za přítomnosti sovětských vojsk uskutečňovat tzv. normalizaci -  návrat k sovětskému modelu řízení společnosti.

I v okrese Hodonín byla v této době vytvořena tzv. ediční komise – hlídací pes Okresního výboru KSČ, která rozhodovala o každé napsané práci, zda bude vydána, či ne. Ti, kteří byli při stranických prověrkách konsolidátorů po roce 1968 postiženi, neměli šanci. V Hodoníně ji tehdy vedl ředitel Okresního muzea. Za těchto politických podmínek začala pracovat Marie Macková – Frolcová jako první, za podpory tehdejšího vedení obce na svých souhrnných dějinách obce Ratíškovice. Způsob, s jakým se za tehdejších podmínek tohoto úkolu zhostila, si zaslouží i dnes obdiv a úctu. Slouží rovněž i ke cti všem autorům, podílejícím se na zpracování knihy nové, že jejích poznatků bohatě využívají a ve svých jednotlivých kapitolách publikují.  Mimochodem – ještě po mnoha letech, kdy jsem studoval některé prameny ve Státním okresním archivu v Hodoníně, vzpomínala jeho pracovnice paní Špičková na neuvěřitelnou vytrvalost a poctivost této badatelky. To, co ji zastihlo v roce 1989, v době, kdy již měla svou práci odevzdanou do tisku – politický převrat, nazývaný podle ní „Hedvábnou revolucí“ (strana 227 – 229), kdy se ještě na poslední chvíli pokusila na tyto změny zareagovat, zastihlo tehdy mnohé.  Otázka i po letech zní: psala pravdivě i o období tzv. socialistické výstavby a jejím odrazu v životě obce Ratíškovice, či vědomě lhala?

Zajisté – již samotný název její knihy, nazvaný Ratíškovice – Minulost a přítomnost obce, byl nezbytnou úlitbou tehdejší době. Straničtí ideologové na zpracování socialistické přítomnosti trvali. Záleželo jim na tom, aby (přes krátkost odstupu) přítomnost již odrážela pozitivní výsledky, moudrost politického vedení KSČ a jednotlivců. O tom svědčí i jiná regionální a místní historická díla, vyšlá v té době. (Např. Hodonín, Dubňany, atd.)  Znamená to snad, že i pozitivní výsledky této doby, o kterých autorka ve své knize o Ratíškovicích píše, podléhaly duchu doby a zasluhují si přepracování? A v čem se tedy hlavně odlišuje koncepce právě nově vydané knihy proti knize Marie Mackové – Frolcové? Nejen v tom nadpisu, vynechávajícím ono slůvko přítomnost, ale především v radikální změně podmínek, které přinesl pád sovětského modelu a možnost psát historii bez cenzury a ideologizace. Opojení ze svobody a demokracie bylo po zániku Sovětského svazu tak silné, že někteří autoři (např. F. Fukuyama – Konec dějin a poslední člověk, Praha, 1992)  psali o definitivním vítězství liberalizmu a konci jakékoli ideologie. Jak se mýlili, ukážeme později.

Konec cenzury a pád historického materializmu jako jedině správné metodologie společenských věd ale zase přinesl opačný problém. U části historiků, zejména těch, kteří byli postiženi bývalým režimem, nebo těch, kteří podlehli jejich tlaku, dochází k radikálnímu popření či relativizaci všeho, co bylo za minulého režimu vybudováno. Tak jako za vlády komunistů bylo popíráno všechno, co se neslučovalo se sovětskou doktrínou, a ve jménu výchovy nového socialistického člověka útočeno proti buržoaznímu nacionalizmu, kosmopolitizmu, masarykizmu jako ve vědomí lidí přežívajících přežitků doby minulé, tak nyní někteří horlivci činí totéž v duchu liberalizmu a konservatizmu. Poslední události kolem Ústavu pro studium totalitních režimů to dosvědčují.

Jak se tedy v praxi tyto nové společenské změny odrazily i ve zpracování koncepce nově vydané knihy o obci Ratíškovice?  Iniciátoři, z nichž Radim Šťastný sehrával hlavní roli, volili cestu týmové dělby práce při zpracování jednotlivých úseků historie obce. Provedli pečlivý výběr profesionálů – historiků a etnologů. Ti se mohli již při svých zpracováních opírat nejen o nově získané poznatky při studiu pramenů různých archivů, jako např. Moravského zemského muzea, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici atd., z nichž z mnoha důvodů Marie Frolcová nečerpala a jako jednotlivec je nemohla tak plně postihnout, a mohli navíc již přitom využívat mnohé, co bylo z dějin obce až po vydání její knihy zpracováno i literárně a dokumentačně místními občany. Výstupy jednotlivých autorů kapitol se často staly součástí výzkumných úkolů jejich profesionálních pracovišť, což vůbec není při zpracování děl z místní historie obvyklé. Výsledkem výstupu z takto široce pojatého díla je práce svým obsahem a rozsahem jen těžko překonatelná nejen v místním, ale jistě i regionálním měřítku. Navíc – výhodou je, když badatel pochází z prostředí důvěrně mu známého, jako je tomu např. u Jana Krista, pocházejícího z Milotic a především odborně erudovaného. Ale není úkolem autora těchto Poznámek hodnotit kvalitu jednotlivých autorů, zabývajících se jednotlivými úseky historie. Na to nemá. Stačí říci, že celkově jde  - z hlediska dnešních možností o záslužnou práci a bylo by možno si přát, aby ji ratíškovičtí občané nejen obdrželi a přijali, ale i četli.

Jako vždy u tak velkého díla, i v této knize bychom našli několik rozdílných interpretací historiků k jednotlivým historickým údobím.  Zde můžeme poukázat pouze jen na některé z nich:

Str. 61: Autor této stati v právě vydané knize charakterizuje ves Roztrhánky jako zaniklou středověkou osadu. Ale v knize Hodonín – Dějiny města do roku 1948, (vydalo město Hodonín, 2007, str. 9) se tvrdí: „Ani osada Soboňky u Rohatce, ani samota Rudník u Ratíškovic nebyly středověkými vesnicemi a jejich písemně doložené stáří nejde za hranici 17. století. Taky situování zaniklé vesnice Roztrhanice mezi Ratíškovice do polní trati Roztrhansko, mezi Ratíškovice a Rohatec není jisté“. Proti tomuto tvrzení Rudolf Hurt, Kyjovsko, str. 73: „Rudník uveden v poslední vůli markraběte Jana z roku 1371 a první zánik osady, spolu se Soboňkami je zaznamenán již ve 12. století“. Ještě v roce 1698 měla podle něj ves Rudník svého rychtáře, pečeť a hospodu. V této souvislosti ještě poznámka k Náklu, kolem nějž byla Janem Galatíkem rozvířena otázka centra Velké Moravy: Ve své práci Čas zrození – Úvahy nejen o vzniku obce Ratíškovice,  ve svém druhém vydání na str. 40 píši: „Ať již se ukáže opodstatněnost či bezpředmětnost hypotézy o úloze Nákla ve struktuře velkomoravského osídlení jak ji uvedl Jan Galatík, jedno je nesporné: na tomto místě se kdysi dávno odehrál boj – kdy a proč se ale tak stalo se doposud neví. Podle ústního svědectví stařenky Kordulové z roku 1990  (96 let, č. p. 418), byl její otec jedním z těch, který si od obce v roce 1909 odkoupil část ještě tehdy zalesněného pozemku Náklo. Když na něm vykopával stonky (pařezy) po odlesnění, aby mohl pozemek přeměnit v pole, nacházel zde staré meče a jiné vojenské předměty, různé nádoby a střepy. Nebyl sám. Jako by se tam měla kdysi odehrávat nějaká bitva. Zároveň si prý lidé vyprávěli, že z Nákla vedla podzemní chodba až do bzeneckého hradu“. (Svědek rozhovoru Vojtěch Koten senior, č.p. 471). Ve své práci zároveň  rozebírám  některé neujasněné otázky kolem blízko Nákla ležící zaniklé osady Jiříkovice, po níž zbylo jen pojmenování polní trati Jiříkovsko.

Str. 70: „Zmíněný význačný olomoucký biskup Jindřich Zdík, považovaný za syna samotného děkana a slavného českého kronikáře Kosmy…“ -  vyvrací Marie Bláhová a Zdeněk Fiala v Doslovu k vydání Kosmovy kroniky, Praha, 1972: „Jediným známým dítětem z tohoto manželství (Kosmova, pozn. autora) byl syn Jindřich. Úvahy o tom, že to byl Jindřich Zdík, pozdější biskup olomoucký, jsou zřejmě neopodstatněné…“ Ve své práci Čas zrození – Úvahy nejen o vzniku obce Ratíškovice v kapitole Podivuhodný svět a život olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka  ( 2. vydání, str. 32 – 39) se – vzhledem k jeho vztahu k Ratíškovicím podrobněji zabývám jeho životními osudy, včetně ražby jeho vlastních mincí, což samo vypovídá o význačném vlivu této osobnosti nejen pro moravskou zemi a olomoucké biskupství.

Z tlustého do tenkého a co z toho vzniklo

Jistě, relativně lépe jsou na tom v uvedené knize autoři, zabývající se vzdálenější historií obce. Čím více popisují nedávnou minulost, tím větší jsou i rozdíly v hodnocení událostí a osob.  To se týká i učitele Jana Mikla, prvního kronikáře obce. Jeho zdravotní stav v mládí byl špatný, musel přerušit i vysokoškolské studium. Po příchodu do obce ani nebyl povolán na bojiště 1. světové války. Za nedostatku mužů odvedených na fronty plnil více funkci obecního sluhy, než učitele. Z nařízení obce se musel účastnit všech vojenských násilných rekvírek v jednotlivých zemědělských usedlostech. Vojáci brali všechno, co mohli. Obilí, určené k setí, dobytek, atd. Viděl tedy „pod pokličku“ každé zemědělské usedlosti, jaký kdo byl. Zapálený vlastenec, vítal v roce 1918 znovuobnovení československé státnosti, což se právě u tehdejších zemědělců právě nenosilo, Z politického hlediska byl levicově orientovaný - nenáviděný socan - prohřešek, který se zejména ve Staré Dědině a na faře neodpouštěl. A ani neuměl tak jako učitel Šmilauer hrát na varhany a nechodil do kostela. Měl to spočítáno. Po mnoha letech práce pro obec musel i s rodinou odejít na bezvýznamné učitelské místo do jedné vesnice na Strážnicku. Místo ředitele školy bylo obsazené jiným. Stalo se tak v době starostování Petra Koutného. Oba pak společně zanevřeli na všechno „ratiškovské“, byť z rozdílných důvodů.

Klíčová otázka

Zastavme se krátce u jedné z klíčových otázek -  vztahu historiků k nedávné minulosti, potřebě určitého časového odstupu od popisovaných událostí. Na příkladu knihy Marie Mackové – Frolcové jsme poukázali, jak tehdejší okresní hodonínská normalizační ediční komise po roce 1968 autory nutila ke zpracování socialistické přítomnosti bez patřičného časového odstupu.

V roce 2008 vydané Dějiny města Hodonína do roku 1948 (za kolektiv autorů i za sebe Miroslav Plaček) na straně 6 píší: „Nezanedbatelným přínosem (této vydané knihy, pozn. autora) bylo oproštění od ideologických vlivů a klišé, které realitu dávno minulých a především současných událostí vždy poněkud deformují. Právě relativně nevelký odstup od období 1948 – 1989, nemluvě o posledních 19 letech, jimž by se měl vedle historika věnovat stejně tak politolog či sociolog a nároky na rozsah publikace vedly k vypuštění této obzvlášť citlivé a náročné doby. Na její novou objektivní analýzu, v níž prostě nestačí  pouze změnit ideologická znaménka, bude hodonínský čtenář muset nějakou dobu počkat. Vedení města však vážně počítá s jejím zpracováním a hledá objektivně kritické osoby, jež k tomu naleznou čas, a řekněme upřímně, že do jisté míry i odvahu“.

Tomáš Dvořák, autor jedné z kapitol právě vydané knihy, nazvané Proměny obce ve   druhé polovině 20. století, (str. 383 – 492), ač nepochází z Ratíškovic tuto odvahu měl. Ve snaze pravdivě popsat údobí, interpretované doposud jen komunistickou ideologií a tudíž zamlčující skutečnosti i chyby té doby, zvítězila tato nad opatrností. Jak je vidět z přehledu písemných pramenů ze kterých čerpal, i z pohovoru s postiženým ratíškovickými ženami té doby, svědomitě se z nich snažil vyvodit to, co mělo být komunistickou mocí v obci utajeno. Obtížný úkol! Byl si toho vědom, o čemž svědčí jeho slova v úvodu a na konci jeho kapitoly. Naskýtá se otázka, proč obsah této kontroverzní kapitoly, který se často ještě bolestně dotýká žijících, nevzal na svá bedra někdo z místních a vložil je na bedra cizího. Ale právě proto, že dodnes jsme u nás svědky politického boje mezi pravicí a levicí o správnou interpretaci nedávné minulosti, snahu politické pravice proti levici prosadit pomocí zákonů uznání protiprávnosti komunistické moci u nás a zločinnosti její ideologie, což se v naší zemi i na půdě Evropské unie nejen u levicových sil setkává s odmítnutím, aby byly fašizmus a komunizmus úplně ztotožněné, ukazuje obtížnost úkolu. Vždyť jakýkoli zákon, prosazený pravicí za její vlády, může být druhý den zrušen či pozměněn levicí, jak ukazuje politická praxe dnešní doby. Zrovna tak se to má i se snahou několika pravicových politiků prosadit zákaz činnosti Komunistické strany Čech a Moravy, což naráží na odpor. Jak tento spor dopadne, to nikdo neví.

Snad by větší objektivitě kapitoly pomohlo, kdyby autor stejnou část pozornosti, jako ji věnoval několika ratíškovickým ženám, nesoucím v sobě  (jistě oprávněně) po celá desetiletí pocit ukřivdění místními komunisty, věnoval i těm, kteří po roce 1948 i v Ratíškovicích ovládli politický prostor. Aby pochopil i jejich důvody, proč se chovali tak, jak se chovali. Ale k tomu bychom se museli vrátit až do období 2. poloviny 19. století. Neboť již tam začínal onen rozklad soudržnosti sousedské společnosti v obci, kterého autor na několika místech své kapitoly tak lituje a který přisuzuje vládě komunistů po roce 1945.

Připomeňme jen několik uzlových bodů naší historie, které měly vliv na chování a jednání těch, kteří si již v době předmnichovské republiky nepřáli návrat ke kapitalismu. Do doby, kdy sice ještě měla vesnice charakter obce malozemědělské, úzce spjaté s katolickým náboženstvím se svými rituály a symboly církevního a zemědělského roku, ale již stále více narušované růstem zemědělské chudiny a drobením již tak malých parcel zemědělské půdy, která nestačila uživit rodiny. Proto již od začátku 20. století nastalo první větší vystěhovalectví do Ameriky.  Do toho navíc vstupoval rostoucí počet přistěhovalců do obce z jiných vesnic i měst, s jiným životním stylem, narušujícím vžitý řád vesnice, stoupal počet přistěhovalců, hledajících zaměstnání zejména v blízkých i vzdálenějších továrnách. Z rohateckého cukrovaru vyšel již v roce 1888 i podnět k založení čtenářského spolku „Pokrok“, vedený jeho dozorcem bydlícím v Ratíškovicích, Josefem Jungmannem.

Ale byla to především 1. světová válka se svými miliony mrtvých, která se tak bolestně dotkla i mnoha ratíškovických rodin. Vojáci, vracející se ze zákopů si stále častěji kladli otázku, kdo to všechno zavinil. Nechtěli se již smířit s vysvětlením, že válka je trest Boží, seslaný na lidi za jejich hříchy. Jedni tvrdili, že to zavinili Habsburkové se svou rozpínavou politikou a národnostním útlakem za podpory katolické církve. Vždyť její duchovní  žehnali jejich zbraním, modlili se za jejich vítězství a prostřednictvím feldkurátů dávali umírajícím vojákům svátost Posledního pomazání. I v ratíškovickém kostele se jako všude jinde zpívávalo „Zachovej nám Hospodine, císaře a naši zem“. Proto tak vítala česká buržoazie i česká inteligence vznik samostatné Československé republiky v čele s TGM. Ti v tom viděli vyvrcholení boje několika generací našich obrozenců proti Habsburkům. Ale frontoví vojáci, především ta chudina z továren, organizovaní v sociální demokracii, její radikální část v tom měla jasno: válkou jsou vinni kapitalisté, jejich nenasytná touha po ovládnutí cizích trhů, jejich kapitál, jak je to učili Marx, Engels a Lenin.  Po vzoru bolševické revoluce v Rusku jej chtěli svrhnout. I v Hodoníně v roce 1920 vznikl pokus o bolševický převrat, který musel být potlačen vojskem. Odpovědí radikálů na jeho potlačení byl odchod ze sociální demokracie, kterou obviňovali ze spolupráce s kapitalisty a založení Komunistické strany. Na nebi jim zazářila nová betlémská hvězda  – hvězda komunizmu. I v Ratíškovicích byla ustavena. Někteří z jejích členů později dokonce odejeli i na pomoc sovětskému hospodářství. Tam rychle vystřízlivěli a mnozí se vrátili zpět.

Co ale ti druzí, ti, co se po válce nadále pachtili na svých úzkých políčkách, třeli bídu s nouzí a nadále věřili, že jim Bůh pomůže v jejich trápení? Mnozí z nich, jako ti ratíškovičtí proletáři volili okamžitě po skončení války cestu odchodu do Ameriky, Argentiny a jiných zemí a mnozí z jejich řad si i tam v protestantském moři zachovali svou katolickou víru, jako tomu bylo v Binghamtonu, ve státě New York a dokonce domů posílali peníze. Tu na zvony, tu na opravu kostela, atd. Brzy v nově vzniklé samostatné československé republice, za předsednictví msgre Šrámka vstoupila na politické jeviště lidová strana jako strana tzv. státotvorná. V kostele se již nezpívala píseň o zachování císaře,  ale především o sv. Václavu, patronu české země a píseň Bože, cos ráčil, oslavující příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, patronů ratíškovického kostela. Někteří z nich nebyli právě tolerantní vůči socanům ani vůči těm, co chtěli v obci založit spolek Sokol. Báli se všech těch novot, které na vesnici s různými jinými ideovými proudy prostřednictvím továrních dělníků a inteligence zvenčí přicházely a které podkopávaly důvěru v Boha a tradiční způsob života. Zanedlouho pak v roce 1929 přišla z Ameriky i do Ratíškovic světová krize…

Rostoucí napětí mezi těmito dvěma hlavními ideovými proudy, jak se v meziválečném období projevovaly, jsem se snažil zachytit - včetně komplikovaného postavení starosty Petra Koutného v publikacích které jsem vydal a které se nacházejí v místní knihovně. Jde zejména o tyto: Ejhle, člověk z Ratíškovic,,Plzeň, 2004, kapitola Jak se žilo v Ratíškovicích, str. 35 – 38, dále Ohlas ruské bolševické revoluce v Ratíškovicích,str. 40 – 41, Ve službě revoluce, str. 42 – 46, v níž se nachází i hodnocení učitele Jana Mikla. Dále v publikaci Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, Plzeň, 2009, kde ve 2. dílu knihy pod názvem Mezi dvěma kulturami se podrobněji zabývám sociálně ekonomickými a kulturními podmínkami obce, včetně úlohy některých osobností, jako byl např. Antonín Uhlík, který po sobě zanechal podrobný seznam ratíškovických vystěhovalců do Ameriky a jiných zemí, který jsem se svolením paní Ludmily Uhlíkové – Kouřilové mohl využít ve vzpomínané knize. V přílohách této knihy se nacházejí i dopisy rodiny exulantu Jaroslavu (Slávkovi) Blahovi, pocházejícímu z Ratíškovic do Kanady a do Ameriky, v nichž se odráží život prostých lidí z Ratíškovic a jejich názory na politickou situaci obce padesátých let.

Mnichov, tehdy chápaný většinou tohoto národa jako zradu Francie a Anglie spáchanou na našem národu, odtržení Slovenska, vytvoření protektorátu, to všechno zanechalo hluboké stopy v myšlení lidí i v Ratíškovicích. Seznam účastníků 2. národního odboje v roce 1939 – 1945 v Ratíškovicích (viz příloha knihy Ejhle, člověk z Ratíškovic,) to dokazuje. Každý se tehdy mohl – bez rozdílu svého politického či náboženského přesvědčení rozhodnout, jakou cestu zvolí. Zda cestu odporu proti nacistům, nebo cestu mlčení či dokonce tiché kolaborace. Tehdy nebyl čas na nějaké malicherné politické rozmíšky. To zase až po skončení války. Ale postupimská konference vítězných mocností Ameriky, Anglie a Sovětského svazu (Roosevelt, Churchill, Stalin) již v únoru roku 1945 jednala o rozdělení sfér mocenského vlivu v poválečném uspořádání Evropy a jasně ukázala velký vliv Sovětského svazu na mezinárodním poli. Vždyť již v roce 1943 podepsal prezident Beneš v Moskvě se Sovětským svazem Smlouvu o poválečné spolupráci a pomoci. Tehdy věřil, že osvobozená ČSR se může stát mostem mezi Východem a Západem, že po válce dojde k demokratizaci Sovětského svazu. Neboť ani do ráje nelze lidi hnát násilím, bičem.

Kdo tehdy v širokých vrstvách veřejnosti věděl něco bližšího o způsobech násilné sovětské kolektivizace koncem dvacátých let a následného hladomoru v této zemi? O likvidaci vedoucích politických a hospodářských pracovníků  (A. J. Vyšinskij – Soudní řeči) ve jménu Stalinovy téze o zostřování třídního boje za socializmu? Kdo tehdy i z řadových komunistů u nás věděl, že v předvečer 2. světové války budou zlikvidovány nejschopnější vojenské kádry v čele s maršálem Tuchačevským a Molotov a Ribbentrop si v tajné smlouvě za souhlasu Stalina a Hitlera rozparcelují okolní země?

Ale každá hluboká víra v ideál, spojená s lidskými city, jak dobře ví i křesťané, je často silnější a trvalejší než rozum. Sen o vybudování spravedlivější společnosti u některých našich starých komunistů byl tehdy odolnější než skála.  A oni tenkrát po válce, jak o tom svědčilo i vítězství komunistů u nás ve volbách v roce 1946, ale i jejich rostoucím vlivu ve Francii a Itálii si již nechtěli nechat do toho mluvit majiteli továren, bank, dolů, hutí,  buržoazií. „Kdo nejde s námi, jde proti nám“! Jak se těmto věřícím v ideály Marxe, Engelse, Lenina, v sílu Komunistických stran stali tehdy v jejich očích ubozí a směšní všichni ti Pánbíčkáři v obci, kteří i nadále lpěli na tom svém kousku půdy který je sotva uživil a nechtěli se jej vzdát! Což tito chudáci neviděli, jak se zvětšují možnosti zaměstnání a již nemusí jezdit za prací do ciziny? Což nechtěli vidět, že v Americe i v západní Evropě již dávno, někde již před staletími, jako např. v Anglii či v Americe trh i bez komunistů malé vlastníky půdy cestou konkurence a mechanizace zemědělství spolehlivě již dávno zlikvidoval?

Že si tehdy pletli tito staří věřící komunisté otázku rovnosti s rovnostářstvím, teorií stejného žaludku a nechápali, že po revoluci musí nastat doba budování, která si žádá jiné lidi než byli oni, kteří neměli ani tuchy o složitých otázkách správy obce? Proto se okamžitě po osvobození mezi sebou \Revoluční národní výbor domluvil, že do funkce starosty  prosadí Antonína Uhlíka, který jim byl svým sociálním cítěním, vzdělaností, umírněností a spjatostí se Starou Dědinou, odkud pocházela jeho manželka, bližší než  Petr  Koutný, který byl pro ně představitelem starého režimu. Nic nevěděli o jeho práci ve prospěch obce v době protektorátu. Že tehdy mnozí z nich ani pořádně neovládali češtinu? Kdo ji tehdy ovládal? Byli z generace, ve které válka a poválečné období nezanechalo jen stopy na jejich návštěvě školy, zanechalo je především na životech a morálce lidí. Hlad, manželské nevěry, krádeže, vlažný vztah v době války k náboženství, to bylo společné mnoha z nich, ať pocházeli z kterékoli části vesnice. Ti ze Staré Dědiny, kteří potřebovali napsat nějakou žádost na úřady, chodili za Petrem Koutným, ti chudí zase za ševcem Matoušem Vlasákem, bydlícím na konci Séčky. Tak se pomalu bývalí přívrženci Petra Koutného začali smiřovat s vládou komunistů a dávali přednost svému hmotnému zabezpečení. Dokonce i někteří lidé ze Staré Dědiny, kteří si tehdy našli zaměstnání mimo zemědělství, jako například Matouš, bratr exulanta Slávka Blahy. Do Ameriky mu dne 7. listopadu roku 1950 píše:

„ Já chodím stále do cihelny a navážím tam syrové cihly do pece, jak jsem to dělal dřív. Práce se mi líbí, mám to dosti dobré, mám to blízko. Cihelna se pomalu mechanizuje, máme dva nové bagry, dvě lise na zboží, nový výtah do hliníka, který bude v provozu až na jaře. Teď v zimě budeme rozšiřovat kruhovku, abychom mohli dělat více tenkostěnného zboží, to jsou díravé cihly, krytina na střechy a podobně. Navážím stále s Jožů Blahovým a další partneři jsou švagr Jáchym, Franta Kotásek vedle Růžičků, Vojta Příkaský a Cyra Dobeš, Tvůj rovník. Právě jsou u nás hody, které oslavujeme i v cihelně každý rok. Vypili jsme asi 25 litrů vína a to víš, jak to dopadlo. Teď u nás pršelo již čtrnáct dní bez přestání, tak jsme opožděni v polní práci. Petrovi jsme právě dnes dotrhali cukrovku. On již má dva syny a toho času jsou všichni zdrávi. Též rodiny Kouřilova a Kotáskova jsou zdravé. Fanoš tancuje u muziky o celý hřebík a Staňa (Kovařík) také už nahlédá – učí se malířem. Tvoji rovníci se žení. Vojta Kundrata s Lidků Foltýnovů, Fr. Koplík s Šilinkovů u Hadačového, Vašek Kovářík s Norkovů (listonoš). Byli jsme na svatbě u Macků v Séčce, Fanka si brala Trubku, (F. Kordula)… Máme novou silnici Ratíškovice  – Rohatec. (Kolonie). Devět metrů širokou asfaltku, na které se prima jede. V cihelni už máme dvě nákladní auta. Správcem je Petr Gajdík…“, atd .

Tatíček v dopise synu Slávkovi dne 25. listopadu 1950: „…Milý Slávku, já se mám nyní moc dobře! A sice, co jsem si měl pod starost trochu odpočinout, tak musím dělat tuplovaně. Celé léto jsem pomáhal u Petra, poněvadž oni jsou jenom dva k práci a k tomu Mařka ještě marodila, měla řezaný prst na ruce – k tomu mají ještě dvoch malých chlapců! Nádeníka do pole zde nedostaneš za žádnou cenu. Lidé se zde mají moc dobře, o práci nestojí. Jako já, práce jsem si užil dost a ještě doposud trhám polňačky a ve dvojmo. Dělám furt celý rok…“.  (Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, str. 157). Ale zanedlouho revoluce začínala požírat nejen tzv. třídní nepřátele, ale i své vlastní děti a navzdory slibům Klementa Gottwalda před rokem 1948, že se na živnostníky nebude v socializaci sahat, došlo i k jejich likvidaci.

Tak, jak stoupala zaměstnanost lidí a stále více lidí ze zemědělských rodin  odcházelo pracovat do průmyslu a služeb, tak se i v obci lidé postupně smiřovali s komunistickým režimem, tak i slábla politická pozice Petra Koutného. Do čela obce již nastupovali jako starostové a tajemníci obce lidé z hlediska svých povahových vlastností daleko umírněnější, uvážlivější, jako byl Hynek Bařina, Antonín Koplík, Václav Kovařík a jiní. Nastupovala i nová, mladá generace lidovců, ochotná s komunisty spolupracovat. Nejvýraznější postavou z nich byl František Toman, budoucí ministr České vlády. Spolupracovník Josefa Plojhara, se kterým navštívil při otevření zdravotního střediska i obec. Měl výrazný politický vliv i na situaci v obci v době husákovské konsolidace. Autor několika knih, z nichž kniha „Veselá je dědina“ je dokonce částečně autobiografická a řeší problém kolektivizace zemědělství v Ratíškovicích. Tomáš Dvořák se bohužel hodnocení této tehdejší důležité politické postavy obce vyhnul. Zrovna tak postavy Ladislava Rybeckého, jehož články po roce 1968, zabývající se především zahraničně politickými vztahy, tedy v době, kdy v Praze do své vysoké funkce nastoupil, se nacházejí v každé studijní a vědecké knihovně. Významnou roli jako představitel té části Komunistické strany Čech a Moravy v Ratíškovicích, která i nadále po roce 1989 setrvávala na překonaném pojetí vedoucí úlohy strany, sehrával František Koplík, který ještě v roce 1995 v obci vydal brožuru k nedožitým 90. narozeninám ratíškovického komunisty Františka Dekaře - bez vědomí jeho syna. (V dopise jsem jeho autoru vyslovil nesouhlas s jeho obsahem, kopii jsem zaslal tehdejšímu starostovi obce a některým ratíškovickým přátelům.)

Jistě by Tomáši Dvořákovi k hlubšímu pochopení té doby pomohlo i seznámení s Výsledky sčítání okresu Hodonín, vydanými Okresním statistickým úřadem v Hodoníně v roce 1991, ve kterých se nachází i demografické, ekonomické a jiné údaje i o obci Ratíškovice. To teprve čeká budoucí badatele. Ale doposud chybějící tón, zachycený autorem v jeho kapitole se neztratí. Bude jen ještě doplněn tóny jinými, které pak společně vyzní v akord, který ještě přesněji zachytí dobu, ve které se (jako již tolikrát v historii lidstva) postupně měnil jeden sen a ideál v utopii a skončil tak, jak skončil. Nastal nový čas, čas přítomnosti, zrovna tak rozporuplný jako ten minulý. Je charakterizovaný novou světovou krizí, začínající v roce 2008 zase v Americe a dobou, kdy se zase jednou peníze staly tou nejvyšší materiální i duchovní  hodnotou u nás. Ale na její pravdivější popsání si budeme muset rovněž ještě počkat.

Miroslav Dekař, Plzeň