Naposledy

K vydání se připravuje publikace zemřelého exulanta Stanislava Blahy, který v ní vzpomíná na své mládí, prožité ve slovácké obci Ratíškovice. Miroslav Dekař k ní napsal předmluvu, kterou zde uveřejňuje.

Předmluva

Naposledy…

Stanislav Blaha se narodil v Ratíškovicích v roce 1926. Jeho podrobnější životopis po jeho ilegálním přechodu naší hranice do tehdejšího západního Německa v roce 1948 a odtud po dvou letech ze sběrných uprchlických táborů do Kanady a USA jsem popsal  v mé publikaci „Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky“, která se  nachází v Praze v Národní knihovně, v Zemské moravské knihovně v Brně a v místní  knihovně  v Ratíškovicích. Stanislav – Slávek zemřel na Floridě  v roce 2007. Teprve po vydání mé knihy v roce 2009 mi z Floridy jeho manželka Marie Blahová,rozená Kotásková (jejíž rodiče se ve dvacátých letech 20. století vystěhovali  z Ratíškovic do Kanady)) zaslala Slávkovu kopii práce, nesoucí název  „Naposledy“, s žádostí, abych posoudil, zda by byla vhodná k publikování či ne. Doba jejího zpracování nese datum  – listopad roku 1950. Tehdy jsem jí odpověděl,  že  by se asi jen těžko našel zájemce o její vydání. Teprve později, po důkladnějším přečtení jsem změnil svůj názor a s laskavým svolením paní Marie jsem se ji rozhodl ve vlastním malém nákladu -  po provedení nezbytné jazykové korektury vydat.

Publikace popisuje Slávkovo mládí prožité v Ratíškovicích – mládí mimořádně nadaného venkovského  slováckého chlapce, od narození až po  jeho závažné rozhodnutí v roce 1948 – odejít do exilu na protest proti ovládnutí země komunisty a jejich pronásledování  katolické církve. V cizině se chtěl  věnovat  duchovní činnosti, nejraději jako misionář v práci pro potřebné a  s nadějí v srdci, že se po  brzkém pádu komunistů vrátí zpět do své vlasti. Ale „člověk míní a Pánbůh mění….“. Kdo tehdy mohl vědět, jak dlouhá doba to bude? Stal se politickým exulantem. Brzy se stal ministrantem. Že to v očích dnešních mladých lidí nic neznamená? Ale tehdy ano! Neboť jeho výběr farářem byl tehdy podmíněn nejen dobrým prospěchem žáka ve škole a jeho chováním, ale především úctou celé rodiny  ke katolické církvi a tomu odpovídající výchově svých dětí.

Kde hledat hlavní příčiny toho, že se Slávek svým myšlením  a studijním nadáním od malička  lišil jak od svých sourozenců, tak i kamarádů a spolužáků, se dodnes můžeme jen dohadovat. Vždyť ani vlastní tatíček mu někdy nerozuměl! Proč  se - na rozdíl od ostatních dětí tak často uchyloval do svého vlastního nitra a soukromí, příliš nevyhledával ostatní kamarády a když se již účastnil jejich her, tak spíše jako pozorovatel, než jejich aktivní účastník? „On je divný!“ – říkávali o něm, když se  v  rodině o něčem hovořilo a  Slávek dlel duchem úplně někde jinde. Snadná  vznětlivost a velká obrazotvornost jej spíše zaváděla k dětskému hloubání  o tom,  co je  příčinou toho, že ratíškovická příroda, pole, lesy, všechno to, co jej v mládí obklopovalo, má svůj pevný, neměnný  řád. Proč z půdy,  do níž rozsévač před časem rozhodil zrní vyrostlo obílí, těžké svými zlatými klasy sklánějícími se k zemi.  Přišli ženci  i s ženami  (jejich radostný zvonivý smích mu do smrti zněl v uších), aby sklidili, co zaseli. Propocené košile ženců,  ostré zvuky kos a jejich  svištění v obilí, dělání snopů a stavění mandelů  -  a najednou prázdné pole, vítr, mlhy, stále se krátící dny …

Toto každoroční opakování přírodního cyklu jej vedlo k  úvahám, co to způsobuje,  kdo a co za tím vším stojí. Vysvětlení našel  ve všemohoucím Bohu. A páter Emanuel, tento ratíškovický sluha Boží  s jeho neustále smutným pohledem, skrývajícím v sobě nějaké osobní  tajemství, k němuž shlížel s úctou a skoro bázní,  jakoby mu svým chováním naznačoval, jak těžký je  stav duchovní  mezi těmi  jeho  ratíškovickými  ovečkami. Vždyť  se mezi  nimi našli i tací, kteří se  i v průběhu mše, na kůru mezi  sebou bavili o tom, kolik kdo utržil za prodej telete, krávy, vepře, za kolik se někomu podařilo zakoupit nový kousek pole, jak těžký porod měla jejich kráva při telení  a kolik dojí mléka. A do toho všeho  smrt jeho matky, která jej na celý život poznamenala.

Najednou konec ratíškovické  školy a studium v cizím prostředí! Ještě se po rozdání školního vysvědčení účastnil dole v úžlabině, kolem ratíškovického járku tradiční, každoroční  chlapecké bitky mezi  Starou  Dědinou spolu s Baráky proti klukům, bydlícími kolem Židovského Uzlu,  Mokrého, Suchého Řádku a Rynkovky (cihelny)  a byl konec. Tehdy ještě netušil, že to nebyla jen nevinná  bitka mezi kluky, ale i bitka mezi  sociálně odlišnými  částmi  vesnice. Ty byly od sebe oddělené járkem a žily si svým relativně samostatným způsobem, často s rozdílným názorem na svět. Kluci z obou částí na sebe přes járek hanlivě pokřikovali:  Baračané na kopečku, vylízali hoven bečku, vylízali zlaté tele, fúkali mu do prdele!“ Nebo : „Sedí Sokol na vršku – Orel mu dal přes dršťku“ a opačně, podle toho, ke které skupině patřili. (Myšleny tělovýchovné organizace.) Světem zemědělců, světem dávných tradic, soustředěných ve Staré Dědině,  vyznávajících  křesťanského Boha, tedy té části dědiny, volící ponejvíce stranu lidovou a mezi sílícím světem proletářů, kvapem se rozrůstajícím směrem  jižním od járku. Ti byli často soustředěni v komunistické straně a sociální demokracii.  Vyznávali jiného Boha – Boha Rovnosti,  který (jak tehdy pevně věřili)  je učiní šťastnějšími  již zde na zemi a ne až po smrti na nebi, jak je to učili ve škole v hodinách náboženství.  Což ovšem neznamená, že by v obou částech  vsi tehdy nebyli  (tak jako vždycky) lidé dobří i méně dobří, závistiví  i přející, poctiví i méně poctiví, mírní i radikálové. A mezi těmito dvěma hlavními sociálními skupinami rostl i počet „troškařů“ – lidí, kteří  hospodařili na malých kouscích zděděné půdy s jednou či dvěma kravičkami a přitom si ještě hledali nějaké zaměstnání  v průmyslu a službách. Pravda, toto tehdejší sociální rozdělení je schematické, zjednodušené, ale přibližně odpovídající  té době. (Poznámka: Pod označením „Baračané“ se u kluků tehdy rozumělo nejen jádro Staré Dědiny od kostela ke sv. Jánu, ale i později vystavěná Séčka, Posvátná a pod ní se nacházející  Baráky se stejnou chudinou, jako žila v Židovském Uzlu.)

Děti  tuto vzájemnou skupinovou sociální  nevraživost  dospělých často při uzavírání svých kamarádství přenášely i do svých vztahů ve škole i mimo ni. A tento pravidelný letní souboj se mezi kluky na závěr školy pravidelně odehrával  i v zimním období, po spadu  prvního sněhu. Jen kameny, hroudy a flagačky (praky) vystřídaly sněhové koule smíchané s vodou, tzv. „močenky“, nebo koule uvnitř s kameny. Mezi nimi žil Slávek ve svém vlastním světě, tak odlišném od ostatních kluků.

Škola mu od začátku nedělala potíže, ze Strážnice po absolvování  gymnasia odchod do Brna, se stále jasnějším záměrem stát se knězem. Ale kdyby to všechno bylo tak jednoduché! I on musel projít nelehkým obdobím svého života – pubertálním dospíváním, ve kterém se začínalo ozývat jeho tělo, toužící po důvěrnějším styku s dívkami a jeho srdce, toužící poznat tu, která by s ním souzněla.          Věčný vnitřní  souboj člověka jako živočicha a nedílné součásti živé přírody se svým rozmnožovacím pudem a mezi přísnými pravidly křesťanství v sexuální oblasti, včetně katolického celibátu! Ale na rozdíl od mnoha jiných známých studentů ze svého okolí, lehkomyslně se těmto touhám poddávajícím, mu do toho v kritický okamžik vždycky něco vstoupilo, co důvěrnější styk  s dívkami zhatilo. Sám začal věřit, že je to zásah Boží, že je předurčen k jiné životní cestě.

A pak přišel rok 1948. Rozhodl se! Tím v sobě zároveň stále více napínal a bolestně  rozezníval svou strunu touhy po domově a zároveň s ní i touhu, alespoň literárně se vypořádat s tím, na co nemohl ve svých vzpomínkách v cizině do smrti zapomenout – na své ratíškovické mládí. Tak vzniklo toto jeho dílko, dílko vzácné svým svědectvím o způsobu myšlení , jednání a bohatého citového života mladého slováckého chlapce, žijícího ve Staré Dědině doby  třicátých a čtyřicátých let 20. století.  (Poprvé mohl své milované Ratíškovice navštívit až v roce 1968, v době krátké éry Pražského jara, kdy mu bylo státem udělené povolení k návštěvě naší země a své rodné obce.)

Ani po jeho odchodu ze své milované dědiny -  Ratíškovic se život nezastavil, pokračoval dál. Musel - a je to tak správné a nutné! Nadále se v ní rodili a umírali stejně jako dnes noví, často bezejmenní  hrdinové i ke všemu  lhostejní  sobci (mimo jejich vlastní zájem), vítězové  i poražení, lidé průměrní  i talentovaní, věřící i méně věřící  A tak tomu bude i v budoucnosti.