Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 II.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

Očima přímých svědků

Již 77 let uplynulo od doby, ve které se naši rodiče rozhodovali, jak uchránit životy svých rodin a své majetky před ustupujícími jednotkami německé armády a jednotkami útočících sovětských a rumunských vojsk. Žije již jen pár jednotlivců, přímých účastníků těchto událostí, nebo těch, kteří je písemně zaznamenali či někomu ústně sdělili a nedávno zemřeli. Ostatní si své vzpomínky a příběhy té doby odnesli do hrobu. Připomeňme, že již před vydáním této publikace vycházeli všichni předcházející autoři, zabývající se těmito událostmi ze záznamu kronikáře obce Jana Foltýna (kronikář do roku 1947), záznamu dalšího kronikáře obce Matěje Přibila (1951–1954) a písemně zpracovaného, ale nepublikovaného záznamu Františka Koplíka – Špitky, tehdejšího předsedy místní organizace Komunistické strany Československa v obci. Samozřejmě – z hlediska právě tehdejší vládnoucí ideologie.

Jistě – v té době jsme jako děti nechápali širší souvislosti a příčiny vzniku 2. světové války. Nevěděli jsme, že osvobozování i naší obce bylo součástí strategického plánu 2. ukrajinského frontu, vedeného maršálem Malinovským, jehož cílem bylo – po osvobození Bratislavy a Slovenska – osvobození Brna a celé Moravy. Na této cestě jim bránila německá vojska, dovedně využívající přírodní překážky; řeky Moravy a mostů, spojujících Slovensko s Moravou, ústupové silnice, vedoucí od Hodonína na Kyjov. A kolem ní lesy Pánov a Doubrava se zakopanou německou pěchotou, bránící postupu směrem na Ratíškovice.

Tato obec, staletí žijící z půdy a chovu dobytka se vždy potýkala s jejími nedostatky. Částečně tuto situaci zlepšil v roce 1909 odprodej zalesněného vrchu Nákla z rukou milotického hraběte Ladislava Seilerna, přeměněného ratiškovickými občany v pole, za což mu obec udělila i čestné občanství. Po vzniku první Československé republiky získala obec v rámci pozemkové reformy od strážnického rodu Magnissů luka na strážnicku a sudoměřicku. Ale na radikální změnu sociálně ekonomické struktury obce mělo vliv až otevření lignitových dolů: Dolu Vlasta od roku 1919, Baťova Dolu Tomáš od roku 1933–1951 s vybudovaným sídlištěm přímo u dolu, s typickými baťovskými domky pro řídící a technické pracovníky. Přicházeli sem ze Zlína, uhelných pánví Mostecka, Ostravska i Kladenska. A od roku 1940–1951 byla do provozu znovu uvedena firmou Baťa i přerušená těžba na Dole Theodor. Ty všechny poskytovaly zaměstnání i mnoha malozemědělcům Ratíškovic i okolních vesnic. Stávali se z nich tzv. kovozemědělci. Stačili nejen fárat do dolů, ale zároveň obhospodařovat i své malé hospodářství. Sotva vyfárali z podzemí, celí černí, nemytí, rychle na kolech spěchali domů, a za chvíli jsi je viděl kráčet vedle vozů s kravkami do polí. Pilní lidé! Chtěli v hmotné životní úrovni rychle dohnat jiné industrializované oblasti naší země.

Vznik dolů měl vliv i na změnu ekonomické, politické a ideologické struktury vesnice. Rostl počet dělnictva. I v této obci vznikaly politické strany, hájící jeho zájmy. Rovněž 1. světová válka měla na jejich růst vliv. Vojáci si z války a bolševické revoluce v Rusku přinášeli v myslích jiné názory na uspořádání společnosti. Po ní v obci dočasně poklesl i vliv strany Lidové, tradičně spjaté s katolickým náboženstvím a zemědělstvím. To mělo vliv i na výběr místa pro úkryt před blížící se frontou v dubnu roku 1945. Zemědělci zůstávali ponejvíce u svých domů, stodol a stájí, dělníci a jejich rodiny v dolech.  Jiní si kopali kryty v okolních lesích.

Jen vzácně se dnes již i na stránkách Ratíškovického zvonu objevují vzpomínky na dobu okupace a dny osvobozování obce. Jednu z nich nedávno uveřejnil ratíškovický Václav Koplík pod nadpisem Zapomenutý odbojář (Ratíškovický zvon č. 3/2020.) Pojednává o Prokopu Slezarovi, místním autodopravci. Příčina jeho zapomnění nebyla ale politická. Spíše se v té době nenašel nikdo, kdo by jeho příběh podrobněji popsal. Proto jsem již v roce 2004 vydal ve vlastním nákladu publikaci s názvem „Ejhle, člověk z Ratíškovic“. Její součástí se stal i „Seznam účastníků II. národního odboje v roce 1939–1945 v Ratíškovicích, okres Hodonín“. Po zániku organizace Svazu protifašistických bojovníků v obci mi jej daroval její tehdejší předseda, ratíškovický odbojář Josef Kotásek, č. p. 85. Nachází se v něm jméno Prokopa Slezara a jiných ratíškovických příslušníků odbojové skupiny Obrana národa, ke které patřil. Vydaná publikace by se měla nacházet i v Obecní knihovně. Proto jsem tento seznam uveřejnil znovu v příloze i v této publikaci. Další článek, pojednávající o osvobození obce pod nadpisem Bunkr v Rúdníčku uveřejnil Václav Koplík v Ratíškovickém zvonu číslo 2021/3. Se svolením autora jej rovněž v této publikaci uveřejňujeme. Někdy mi dnes připadá, že opakujeme stejné chyby, jakých se po roce 1948 dopouštěli komunisté, když zamlčovali jména odbojářů jiných prvorepublikových politických stran a příslušníků západního odboje. Po roce 1989 je tomu opačně. Jiná ideologie, jiní vůdcové – jiné hodnocení osobností protinacistického odboje. Ale, vraťme se ke vzpomínkám několika posledních žijících či nedávno zemřelých ratíškovických občanů, kteří tyto krušné dny osvobozování obce Rudou armádou ještě osobně prožívali či zaznamenali.