K vydání knihy „Lidové písně a tance z Ratíškovic“

Při popisu místní historie – v našem případě obce Ratíškovice, nacházející se mezi městy Hodonínem a Kyjovem se často nesetkáváme s tím, aby se k vydání knihy spojily síly některých pracovníků Etnologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, ředitele Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a pracovníků jiných vysokoškolských institucí. Využili přitom výsledků bohaté publikační činnosti ratíškovických občanů – neprofesionálů, zabývajících se ve svých zveřejněných pracích historií své obce. Ihned dodejme – knih dvou. V roce 2010 vyšla první, s názvem „Minulostí slovácké obce“ a podílelo se na ní 15 autorů. (Kniha obsahuje 847 stran a poznámky k ní jsou uvedené na internetové webové stránce – dekar.blog.iDNES.cz). V roce 2011 vyšla pak kniha druhá, s názvem „Lidové písně a tance z Ratíškovic“, čerpající z výsledků sběratelů písní a tanců, uložených v archivu Etnologického ústavu v Brně.

I na  knize první se podílely mimo jiné autory i PhDr. Lucie Uhlíková, PhD., s kapitolou „Folklor a folklorismus“, s podkapitolami „Dětský svět v minulosti a dnes“, „Slovesnost“  a  „Hudba“ a  doc. PhDr.Martina Pavlicová, CSc. s podkapitolou „Tanec“ a „Hudební a taneční folklorismus“. Obě pak jsou i hlavními autorkami knihy druhé s názvem „Lidové písně a tance z Ratíškovic“.

Lucie Uhlíková v ní zpracovala a publikovala výsledky sběru lidových písní z Ratíškovic, (sběratelé Josef Kračmer – 1883 – 1931, sběr z roku 1906, Hynek Bím – 1874 – 1958, sběr z roku 1907, Jan Poláček – 1896 – 1968, sběr z roku 1949 – 1958, František Dobrovolný – 1927 – 1994), sběr z roku 1956. Martina Pavlicová pak především zpracovala výsledky sběru hodonínské taneční pedagožky a sběratelky Milady Bimkové z oblasti lidového tance a zpěvu. Další autor Jan Krist, který v první knize zpracoval kapitolu „Zaměstnání a obživa“, „Vesnické sídlo a dům“, v knize druhé z bohaté, do elektronické podoby manželi Bařinovými z Ratíškovic zpracované fotodokumentace z historie obce vybral některé fotografie, zobrazující minulou bohatou činnost obce z oblasti hudby, tance a zpěvu. Tato druhá kniha má 126 stran, náklad 300 ks. Její součástí je i CD, obsahující lidové písně mužského pěveckého sboru z Ratíškovic, spolu s ženským sborem, cimbálovou muzikou a autentickým zvukovým záznamem ratíškovické lidové zpěvačky Terezie Hadačové – Tomanové (1901 – 1969) s velmi starou slováckou lidovou písní „Letěl, letěl roj“. (Nahrávka z roku 1949.) Na vydání druhé knihy se finančně spolupodílelo Ministerstvo kultury, obec Ratíškovice a její Osvětová beseda. Jistě – bez intenzivního zájmu vedení této obce se silnými konservativními rysy, její morální a organizační podpory by to nebylo možné.

I tato druhá kniha, jako kniha první se staly součástí a výstupem výzkumného záměru Etnologického ústavu v Brně pod názvem „Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy“.

„Všichni na jednom jevišti světa stojíme a cokoli se tu koná, všech se týká“

(Jan Amos Komenský: „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“. (1592 – 1670)

Je minulost jen uzavřenou kapitolou, která nemá žádnou souvislost s přítomností? – napadá nás myšlenka. Nestala se snad dnes jen bitevním polem přítomnosti? Za odpovědí na tuto otázku se vlastně skrývá boj několika ideologií mezi sebou, probíhající ve všech tištěných i elektronických médiích. Týká se i samotné budoucnosti etnologie. V tomto boji vlastně nejde o nic menšího, než o další cesty směřování naší euroamerické civilizace, ocitající se na rozcestí – naši zemi nevyjímaje. Reaguje na ni a hledá odpověď i v tomto roce vydaná kniha – svým rozsahem, mimořádnou závažností svého obsahu (ale i mimořádnou cenou), s názvem „Kolaps a regenerace – cesty civilizací a kultur“, s podtitulem „Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností“. Na jejím napsání se podílelo celkem 30 autorů z oblasti společenských a přírodních věd. V mottu celé objemné knihy (813 stran) na straně 19, ústy jednoho z hlavních autorů knihy, Miroslava Bárty se hlásá: „Kdo popírá minulost, popírá smysl sama sebe“. Jak tato zmínka o této nevšední knize souvisí s vydáním obou knih o obci Ratíškovice? Jistě by s tímto uvedeným mottem – ohlasem pana Edmunda  Burkeho, zakladatele moderního konservatizmu, vysloveným již v jeho „Úvahách o francouzské revoluci“ z roku 1790 souhlasili i vydavatelé obou shora jmenovaných knih. Neboť právě dnes v našem státě vrcholí (v rámci vládních neoliberálních reforem a šetření) snaha po likvidaci některých tzv. „méně potřebných“ státních společenskovědních a vzdělávacích institucí (navíc – jak se tvrdí – založených v době vlády komunistů) a představy o jejich nahrazení institucemi soukromými. I na stránkách internetu byl již tento požadavek likvidace, týkající se např. i Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici vysloven. Ubohé slovo reformace! K.P. Liesmann ve své vynikající analytické knize, nazvané „Teorie nevzdělanosti“, s podtitulem „Omyly společnosti vědění“ (Praha, 2008, str 109 a str. 110)  píše: „Reforma“ je souhrnný název, pod nímž dochází k odbourávání sociálního státu, privatizaci veřejného vlastnictví a liberalizaci finančních a kapitálových trhů, stejně jako k erozi státních struktur a etablování podnikatelského hlediska jako nového světového názoru a všeobecného spásného učení“ … „Reforma, která se jako četné renesance evropské kultury vyznačovala vůlí návratu k počátku a znovuzískání ztraceného vědění, se převrátila v pravý opak, ve všeovládající bezhlavý úprk „stále dál a vpřed“. V rámci nyní takto nastavených vládnoucích neoliberálních představ a experimentů svými důsledky znejisťuje i dosažené výsledky celé minulé činnosti etnografie u nás.

K interpretaci ratíškovické minulosti v oblasti lidového zpěvu, tance a hudby

Lucie Uhlíková v úvodu druhé knihy, nazvaném „O lidových písních a tancích v Ratíškovicích a jejich sběratelích“ uvádí: „Písně, které jsme zařadili do naší edice, jsou dokladem skutečné skladby repertoáru lidových zpěváků. Ukazují, že písňový folklor na moravském venkově byl pestrou směsicí písní lidových, pololidových (kramářských), zlidovělých a také písní nově složených, které odrážely potřebu vyzpívat nejrůznější pocity, nebo reagovat na dění v místní komunitě“. Svatá pravda! Již v tomto tvrzení se ale odráží složitost a vývoj pojmu „lidový, pololidový, zlidovělý, lidovka“, atd, v měnícím se evropském prostoru a čase. Zrovna tak je to s klasifikací pojmu „národní“, od dob obrozenských u nás úzce spjatém s pojmem „lidový“. Obvykle se tvrdí, že jde o písně, které vznikly v době předindustriální společnosti. Budiž. Ale jak víme, tato začíná u různých evropských národů rozdílně.

Pojmy „lid“ a „národ“ – zejména od dob Herderových (1744 – 1803) a Velké francouzské revoluce (1789) s jejími hesly „Rovnost, Svoboda, Bratrství“ dostaly nové rozměry. Vynález parního stroje uvádí do pohybu celou Evropu. Dochází k prudkému růstu měst, těchto hlavních center industrializace, vzniku železnic, rozvíjí se mezinárodního obchod. Změnila se struktura evropských společností. Skupina vlastníků výrobních prostředků – buržoazie a proletariát jako její protipól vystřídaly nevolníka, tuto nesvobodnou pracovní sílu v rukou šlechty s její pozemkovou rentou, založenou na využívání půdy, dobytka, lesního bohatství a přízni či nepřízni počasí. Ta si vyzpívávala svůj osud v rámci těchto starých výrobních a společenských vztahů. Ale proletariát již ve svých písních, s rudým praporem v ruce – barvou krve a oslavou práce, na níž je založené bohatství celé společnosti odhodil jako starou veteš minulou melodiku, rytmiku a poetiku a nahradil ji údernou melodikou, poetikou a rytmem nenávisti k buržoazii a jejímu kapitálu – prostředku jejich zotročení.

Vznikající národní obrození, jako projev touhy jednotlivých národů po vymanění z feudálního absolutizmu, podporovaného i u nás, ve vládnoucí habsburské monarchii katolickou církví, svobodná, námezdní pracovní síla, její možnost stěhování z místa na místo – to nemohlo zůstat bez vlivu i na další vývoj staré lidové písně a tance.

Silný odliv pracovní síly z venkova do měst, ze Slovácka do blízké Vídně, ale i do Ameriky z obce Ratíškovice (Miroslav Dekař  – Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, 2009), to všechno urychlovalo zánik toho předindustriálního „mizejícího světa“, postihujícího postupně i slovácký venkov.

S rozvojem průmyslu ve městech a růstu proletariátu vzniká doposud nový, neznámý fenomén – volný čas. Komerce se jej zmocnila. Nastala doba vzniku nových zábavných prostředků, vytvořených v jeho volném čase k uspokojení zaměstnaného člověka. Vídeňský Prátr se tehdy stal předobrazem a vzorem tohoto uspokojování i pro jiná místa habsburské monarchie. Na trh jsou uváděny nové mechanické hudební nástroje – orchestriony, flašinety, malé, různě zdobené kazetové skříňky s hracími strojky, zasklené obrazy svatých s nahranými populárními lidovými kostelními písněmi, atd. Dochází k zdokonalení některých starých dechových hudebních nástrojů, na nichž lze již zahrát chromatickou stupnici a vzniku nových, jako jsou např. francouzským panem Saxem vynalezený saxofon, harmoniky diatonické a chromatické, atd.  V průmyslových městech se doslova před očima měnily kulturní potřeby a zájmy lidí. Za příklad těchto změn z oblasti hudební kultury nám např. může posloužit i obrovský rozvoj dechových hudeb pod silným vlivem rakouskouherských vojenských dechových hudeb, jejichž posádky jsou umístěné ponejvíce ve městech u každého pěšího pluku. To všechno – spolu se změnami ve vlastnictví půdy, jejím možným přechodem do soukromého vlastnictví, kdy se tato pak již stala i předmětem prodeje a koupě – to všechno ve jménu pokroku způsobilo nevratné změny v myšlení lidí. I v Ratíškovicích. Od 2. poloviny 19. století se do obce stěhuje množství cizích rodů, nejen z okolních vesnic, ale i z měst. Zintenzivnila se sociální mobilita. Spisovný český jazyk stále více do pozadí zatlačoval starý ratíškovický dialekt, včetně onoho obalovaného l, jak se o něm zmiňuje Lucie Uhlíková ve své ediční poznámce v knize na str. 9. Mezi dřívější potřebu vesnického člověka – potřebu kolektivního styku při obdělávaní půdy, ale i ve dnech svátečních, stanovených neměnným a stále se opakujícím světským a liturgickým rokem, kterého se vesnický feudální člověk musel sám aktivně účastnit, chtěl – li sociálně komunikovat a žít (a to on musel) – stále více vstupoval cizí, technický nástroj zábavy, který jej bavil a ponejvíce i odsuzoval do  role pasivního posluchače. On sám se často osobně již aktivně hry a zábavy neúčastnil, on se stále častěji jako divák a posluchač nechával především bavit!

Tak se na přelomu 19. a 20. století pozvolna měnilo hudební myšlení a cítění i ratíškovických lidí. I zde dochází – v souvislosti se založením sociální demokracie na začátku 20. století a od roku 1921 i založením Komunistické strany k pronikání dělnických písní a městských šlágrů do vědomí lidí prostřednictvím prvních gramofonů a gramofonových desek, prvních radiových přijímačů, tzv. „Krystalek“. Ratíškovická Merhautova a pak Malářova dělnická kapela ty městské šlágry určené k tanci začíná od začátku třicátých let v hostinci „U Růžičků“, později „U Tomečků“ hrávat.  (Jaký měly již několik desetiletí předtím na tyto změny vědomí vliv vnější okolnosti, jako byla např. vojenská služba vesnického člověka v cizím kulturním prostředí, viz publikace Miroslav Dekař  – „Tož na shledanou na věčnosti“, 2011. V ní na příkladu „Vojenského památníku Johanna Korduly z Ratíškovic“ a „Milostných dopisů Josefa a Jenofy z Ratíškovic“ na tyto vnější vlivy, ovlivňující psychiku mladých vesnických lidí autor poukazuje.)

Takový byl sociálně ekonomický, kulturní a psychický stav lidí, tedy i interpretů – zpěváků z Ratíškovic, se kterými jednotliví shora uvedení sběratelé lidových písní a tanců ve své době – na základě doporučeného výběru některých známých lidí z obce začínali se zpěváky a tanečníky komunikovat a své písně a tance zapisovat.

Ale ve stejné době, kdy již tato nadvláda „nového“ nad starými zpěvními, tanečními a hudebními projevy vrcholí, zároveň se již od začátku 20. století z Ameriky do Evropy tlačí doposud neznámý hudební proud – černošský džez. Ten – zejména po nástupu nových informačních eletronických médií, rozhlasu a televize celou evropskou populární hudební kulturu – od tvůrců přes zprostředkovatele, až po jeho příjemce silně poznamená. Zároveň s tímto procesem začíná dechová hudba – zase nejprve ve městech ztrácet své příznivce ve prospěch nového, cizího, k nám importovaného hudebního proudu. Ale bude trvat ještě dalších padesát let, než tato pochopí, že příčiny jejího postupného klesajícího společenského vlivu netkví jen v těchto změněných společenských podmínkách pod silným vlivem elektronických médií, měnících se hudebních zájmů nastupujících mladých generací, ale i v určité rytmické, melodické a harmonické strnulosti – klišé. I na příkladu tradičního, několik desítek let trvajícího každoročního ratíškovického festivalu malých dechových hudeb můžeme tento vývoj sledovat. Od jeho vzniku, vrcholu až k postupnému úpadku dnešního zájmu o něj. Což ovšem neznamená, že dechová hudba nebude – stejně jako stará lidová píseň hudba a tanec ve svých nejlepších projevech i nadále existovat. I dnes se dosud ve slováckých obcích dechová hudba výrazným způsobem podílí na pořádání různých tradičních slavností, jak ukázal např. pořad brněnské televize dne 3. 5. 2012, vysílaný z Vacenovic, ze stavění máje. Jen v době internetu zaujme jiné své místo.

Proč právě Ratíškovice?

A přesto – položme si otázku – co již od časů Františka Sušila (1804 – 1868), sběratele lidových písní vedlo k jejich zájmu o tuto obec? Byla to snad právě ta jejich ekonomická zaostalost vůči jiným, bohatším obcím Slovácka, ale také celého Slovácka vůči jiným, průmyslově vyspělým regionům naší země? Slovácka, doposud tak nezměněného působením narůstajícího průmyslu a vlivem městské kultury na slovácký venkov, jak jej již např. popisují bratři Mrštíkové, Jan Herben, Zdeněk Nejedlý či Josef Klvaňa, tato významná postava pozdního slováckého obrození přelomu 19. a 20. století. Ale nebyli to jen sběratelé lidových písní, kteří se o tuto obec zajímali. Byli to např. i výtvarníci Joža Uprka, Martin Benko a jiní. Mimo jiné i proto, že ratíškovický kroj tehdejší doby – jak na jeho starobylost upozorňoval např. i Josef Klvaňa – nebyl ještě tak zasažen výrobky nové strojní textilní technologie, ovlivňující již kroje okolních obcí.

A pak přišla 1. světová válka, rozvrat sociální a morální! Po ní již nic nebylo tak jako dříve. V obci byl v roce 1919 uveden do provozu lignitový důl „Vlasta“ a s ním do ní přišli i někteří cizí lidé z měst. Hned nato začala vyrábět strojní cihelna a v třicátých letech pak otevřen Baťův moderní lignitový důl „Tomáš“. S ním se – přímo u dolu, do nově vystavěné kolonie s typickou baťovskou architekturou rovných střech, v nevelké vzdálenosti od vesnice nastěhovalo i mnoho techniků s celými rodinami z Ostravska a Mostecka. Cizí městský prvek, s jinými kulturními hodnotami pronikl do tradiční slovácké vesnické kultury. Jejich děti začaly společně chodit s dětmi vesnice do školy ve vesnici. Netrvalo dlouho a z dolu „Tomáš“ byla do železniční stanice Rohatec – Kolonie vystavěna železnice k dopravě uhlí i lidí a odtud na řece Moravě prokopán Baťův kanál k odvlečení uhlí do Otrokovic. I v této obci tím definitivně došlo k oné přeměně folkloru ve folklorizmus. Změnila se sociální struktura vesnice, změnily se její kulturní potřeby a zájmy. První místo v nich zaujal fotbal, vedením dolů silně podporovaný. Byl spjat s raketovým nástupem ratíškovických mladých talentovaných fotbalistů, převážně zaměstnaných v dolech, do vyšších sportovních výkonnostních tříd. To i za Protektorátu Böhmen und Mähren, s německou správou v čele. Nacisté potřebovali pro válečné účely uhlí a klid – nejen na fotbalovém hřišti. Proto jej i podporovali. Dodnes u některých starších plzeňských fotbalových fanoušků doznívá ta minulá fotbalová sláva Ratíškovic, podporovaná i komunisty ve znárodnělých dolech po roce 1948. Jména Vacenovský či Kordula = Dukla Praha = Ratíškovice. To všichni vědí.

Ale v době Protektorátu Böhmen und Mähren se i na Slovácku vytvořená kolaborantská tzv. Národopisná Morava snažila aktivizovat Slovácké krúžky. Podle informace Jožky Blahy byl i on touto organizací vybídnut, aby se ratíškovický krúžek v roce 1943 rovněž účastnil jejich setkání u sv. Antoníčka na Blatnici. Když odmítnul, byl pak podle něj pozván na gestapo, aby vysvětlil důvody. Svedl to na organizační potíže.

Tyto vnější i vnitřní vlivy působily i na tehdejší zbytky nositelů zpěvní, hudební a taneční paměti obce, zpěváky, tanečníky, slovesné projevy. Ale na rozdíl od Františka Sušila, který i v Ratíškovicích ještě „sbíral z plného“ (F. Bartoš), pozdější sběratelé lidových písní a tanců se museli spoléhat již jen na paměť lidí různého sociálního složení. Mimo zpěváka Petra Šupálka (1870 – 1961), syna bývalého zemědělce –  čvrtláníka, bydlícího ve Staré Dědině, nejstarší části celé obce (první písemná zmínka je o ní již z doby olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131 – 1141), byli již ostatní zpěváci a pamětníci lidových ratíškovických písní a tanců příslušníky různých sociálních skupin. Ponejvíce dělníci či dělnice a ženy, zaměstnané příležitostně, v době sezónních zemědělských prací u některých větších zemědělců či v domácnosti. Od zpěváka Petra Šašiny, obecního sluhy – pastýře, vysloužilého vojáka (1866 – 1954), Josefa Antoše (1895 – 1973), zvaného Polír, pracujícího u různých firem ve stavebnictví, Františka Vlasáka a dalších interpretů až k zpěvačkám, interpretkám ženským. Dva ze zpěváků lidových písní, Josef Mikuš (1909 – 1988) a Terezie Hadačová – Tomanová (1901 – 1969), byli i členy velmi dobrého smíšeného kostelního sboru, vedeného varhaníkem Františkem Burešem. Ti všichni – ovlivněni dobou, ve které žili, již jen kopírovali to, co si v paměti uchovali od svých rodičů či známých. Typickým příkladem takového interpreta – nezemědělce se v Ratíškovicích stal vedoucí Slováckého krúžku Jožka Blaha, pocházející z Rohatce. Původně mlynářský dělník, pracující v různých mlýnech Slovácka – jak Horňácka tak i Podluží – později jako dělník v lignitových dolech. Mimořádně tvořivý folklorista, autor všech pásem, včetně „Ratiškovskéj svaťby“. K jejich zpracování se nerozpakoval využít i písní a tanců z jiných oblastí slováckého folkloru i folkloru českého a dokonce si postavit (pod vlivem pražské národopisné výstavy z roku 1895) i vlastní dům se žúdrem a na stěnách se sgrafity slováckých motivů, převzatých z kroje.

Ostatně – oba hlavní autoři knihy, Lucie Uhlíková i Martina Pavlicová si této „těkavosti“ zachycených lidových písní a tanců z Ratíškovic byli vědomi. V knize o tom svědčí pod každou zachycenou písní a tancem důsledné zaznamenávání jiných variant, obsažených ve sbírkách jiných sběratelů. Takže přesněji vzato – název knihy by měl spíše odpovídat této skutečnosti, tj. zachycení ratíškovické písňové a taneční varianty v konkrétním čase z mnoha variant jiných.

Tyto naznačené sociálně ekonomické a kulturní změny v myšlení lidí Ratíškovic nikterak nesnižují význam a zásluhu jednotlivých sběratelů lidových písní a tanců a  z jednotlivých časových údobí. Kde nic není – ani smrt nebere! Zachytili ve změněných společenských podmínkách obce hudební a taneční minulost tak, jak to bylo možné. Bylo zachráněno mnoho z toho, co by jinak zůstalo z minulosti ztracené.

Nedá mi to a musím vyslovit i domněnku, že ten mimořádný zájem autorů obou knih – profesionálních etnografů o obec Ratíškovice lze vysvětlit i úctou, které u nich dosud požívá předčasně zemřelý ratíškovický rodák, význačný moravský etnograf, vysokoškolský profesor PhDr. Václav Frolec, DrSc. (1934 – 1992), jehož žáky byli v Brně i mnozí jiní etnografové. Váží si jej mimo jiné i proto, že se tehdy etnografii snažil vymanit z bludného, stojatého kruhu tehdy dogmaticky pojatého Marxova historického materializmu a využít dynamické metodologie v dobách komunistických vlád odmítaného strukturalizmu a funkcionalizmu, včetně využívání sociologických metod a technik mladými posluchači katedry přímo v terénu při zkoumání konkrétního společenského prostředí. (Viz např. jeden z jeho vzorů – C. L.  Strauss, atd.)

Zvláště cenné jsou v knize zveřejněné zápisy písní a tanců z Ratíškovic, jako výsledek sběru hodonínské taneční pedagožky Milady Bimkové, jejíž rodiče pocházeli z Mistřína. (Její sběr byl v obci prováděn v letech 1950 – 1951.) Autorka Martina Pavlicová již v úvodu knihy upozorňuje na složitou problematiku práce sběratele lidových tanců za situace, kdy ještě neexistoval magnetofon a jiné audiovizuální prostředky jen ojediněle a nebyla dosud propracovaná metodika zápisu lidových tanců – etnochoreografie. Milada Bimková se u zpěváků při zachycení písní opírala o spolupráci s hudebním skladatelem a profesorem rytmiky Janem Seehákem z Prahy. Při popisu lidových tanců z Ratíškovic využívala k jejich zachycení grafických znaků a byla především do značné míra závislá na místním, již zmiňovaném Jožkovi Blahovi. To byla přednost a zároveň i omezení, dané nutností. „Sběratelské zápisy někdy vypovídají více o jejich autorovi než o dobovém obrazu folkloru“ – píše Martina Pavlicová na str. 8. Co k tomu dodat! V obci nebyl v době sběru nikdo jiný, více věrohodný a znalý.

Milada Bimková se ale zasloužila nejen o zachycení ratíškovických lidových písní a tanců. Při své terénní práci zaznamenala  – spolu s Marií Mackovou – Frolcovou (Minulost a přítomnost obce Ratíškovice, 1990) i jména prvních ratíškovických muzikantů dechových kapel, působících již v 2. pol.19. století. Výsledky svého sběru pak publikovala v různém tisku, v němž seznamovala s hudebním životem kapel celého Kyjovska. Mimo jiné i s účastí kyjovské dechové kapely – kapely, složené i z muzikantů okolních vesnic (např i Josefa Měchury z Vacenovic, nar. 1885) – při jejím zájezdu za krajany do Ameriky. Málo se ví o jejích novinových článcích, zasílaných do amerického krajanského časopisu „Hospodář“, sídlícím v Texasu.Krajany v nich informovala o kulturním dění Kyjovska, zpětně zase zasílaných americkou redakcí některým předplatitelům na Slovácko i do Ratíškovic . (Např. Kateřině Šlahunkové – Gasnárkové.)

Zřejmě nějakým nedopatřením jsou u jedné zaznamenané písně „Ratiškovské účky“  (loučky), str. 101, přehozené sloky velmi staré (snad původní) ratíškovické písně. Sloka č. 4 má být slokou první, sloka č. 2 má být slokou druhou. Píseň ve vynikající zkratce charakterizuje špatný stav obecních pastvin, rozkládajících se především na suchých, písčitých dunách, na kterých se krávy ani nemohly dosyta napást. (Obec je do značné míry součástí tzv. Moravské Sahary.) Teprve později pak vznikly sloky další, využívající melodie této písně k vytvoření slok, ironizujících ratíškovické chlapce a děvčata. V záznamu chybí i další sloky písně. (Viz Miroslav Dekař: „Tož na shledanou na věčnosti“, str. 4.) Píseň není baladická, temná, spíše žertovná a ironizující.

Zvláštní částí knihy jsou pak fotografie, charakterizující ratíškovický hudební a folklorní život 20. století, které vybíral Jan Krist, původem ze sousedních Milotic. Již letmý pohled na tuto část knihy ukazuje, jakou význačnou kulturní roli dechová hudba v rozvoji měst i venkova celého Slovácka sehrávala. Od doby Sušilovy, přes Leoše Janáčka, Vladimíra Úlehlu, Hynka Bímu a další „Janáčkovce“, mnozí folkloristé a etnografové, ale i někteří čeští muzikologové dechovou hudbu ostře odsuzovali a stavěli do protikladu s původní lidovou písní a hudbou. Právem – neprávem? Neuspokojovala tehdy i ona  - přes zjednodušování rytmiky, melodiky, harmonie, textu, jinou, novou potřebu člověka „vyzpívat a vytancovat se“ v jiném rytmu, neprobouzela a snad i dnes dosud neprobouzí, zejména u starší generace – ony určité stejné emocionální pocity, jaké kdysi, v předindustriálním období vyvolávaly staré lidové písně a tance? Když umíral František Michenka, jeden ze zakladatelů Komunistické strany v obci, přál si, aby mu ratíškovičtí muzikanti při vynesení jeho rakve před dům zahráli starou dělnickou píseň – „Píseň práce.“ Zrovna tak  Cyril Kotásek z Řádků – ten si tak zamiloval melodii polky Josefa Hotového, nazvanou „Zimní růže“ se sólem pro křídlovku (sám se pokoušející na křídlovku hrát), že mu ji rovněž na přání muzikanti, při vynesení rakve před dům museli zahrát. Nehledě na to, jakou roli dechová hudba sehrávala v církevní lidové hudbě venku, v přírodě při různých náboženských průvodech, jako bylo Vzkříšení, Boží Tělo, poutě, atd., tak připomínajících barokní pompéznost, obřadnost, doprovázející člověka od narození až do smrti. Právě na příkladu ratíškovických Johanna Korduly s jeho „Vojenským památníkem“ či „Milostných dopisů Josefa a Jenofy z Ratíškovic“ (Miroslav Dekař, 1994 a 1996), můžeme pozorovat, jak i ty některými muzikology podceňované, autorské anonymity zbavené šlágry a prosté básně na slováckém venkově silně oslovovaly city lidí tehdejší generace a některé z nich dokonce již i zlidověly. (Např. J. Vejvody polka „Škoda lásky“, zrovna tak jako již předtím některé písně Karla Hašlera, později písně V+W +Ježka, nejnověji Suchého, Šlitra, atd.)

Jak budou naši dnešní kritici dechové hudby hodnotit – ve jménu vševládnoucí globalizace – hudební trendy naší dnešní „odnárodňovací kůry a postupné demontáže evropských národních států“, zaplavující naše média – bez ohledu na to, jsou – li v rukou veřejnoprávních či v rukou nadnárodních, cizích velkých západních komerčních společností? (Poznámka: Informace ČT ze dne 7. 5. 2012: Na koncertu Metalicy v Praze se účastnilo 30 000 mladých platících posluchačů a diváků.) Ale tento vztah starého a nového z oblasti lidové hudby, zpěvu, tance na Slovácku, zrovna tak jako celá problematika našeho šoubyznysu, jak se od poloviny 19. století vyvíjel až k současnému popu, by si zasloužil samostatnou studii a nelze ji řešit na tomto místě.)

Bohužel – se smrtí rovněž předčasně zemřelého hodonínského Stanislava Pěnčíka, tohoto mimořádně schopného slováckého barda a manažera konce 20. století, pocházejícího z Nenkovic u Kyjova, jehož texty zhudebnilo tolik skladatelů malých dechových hudeb, kdy jsme se – spolu s ním i na stránkách jím vybudovaného celostátního časopisu „Slovácká dechovka“  v posledním desetiletí 20. století snažili odstraňovat izolaci mezi etnografy, folkloristy a „dechovkáři“ – tyto snahy skončily. Nakonec se krátce před smrtí stal i členem programové rady Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Skončily i jeho snahy učinit z Hodonína – vedle Kmochova Kolína či Strážnice poutní místo přátel dechová hudby. V hodonínském Domě kultury se pravidelně opakovaly celostátní soutěže malých dechových hudeb „Zlatá křídlovka“, okresní soutěžní folklorní pořady, zejména malých zpěváků lidových písní z řad školáků a zrovna tak v té době rostl podíl brněnské televize při vysílání tohoto hudebního žánru. Ale nakonec i nad ním zvítězila hodonínská šeď, průměrnost a závist, tak ji odlišující např. od jiného aktivního okresního města Slovácka – Uherského Hradiště. Kde jsou časy Joži Uprky a mnoha dalších umělců, včetně činnosti význačných osobností – profesorů hodonínské Matiční české reálky od roku 1895 až do začátku 1. světové války! Učinili tehdy z Hodonína středisko kulturního života celého tehdejšího Moravského Slovenska! (Miroslav Dekař, 2009/59.)

V knize zveřejněné fotografie, jejichž výběr provedl Jan Krist z elektronického archivu manželů Bařinových jen dokumentují, jak se dechová hudba v Ratíškovicích v minulosti dokázala vpravit do role pokračovatelky tradiční kultury. (Cimbálovka v obci až do začátku padesátých let 20. století v obci neexistovala.) Tento vybraný fotografický soubor ale trpí  statičností. Například nedifencuje mezi dvěma dechovými kapelami, působícími v obci již od začátku třicátých let 20. století (viz Stanislav Pěnčík „Když zazpívají křídlovky“, 1998, v knize stať Miroslav Dekař „Byl jedním z mnohých“ str. 82 – 104.) Rovněž tak texty pod jednotlivými fotografiemi nereagují na rozdílnost situace Slováckého krúžku v obci po politických změnách roku 1948. Tehdy záměrně přestal pracovat původní Slovácký krúžek, spjatý se zemědělstvím, stranou lidovou a kapelou Jana Šupálka, a na krátký čas – pod vlivem komunistů v obci vznikl Slovácký krúžek, složený z dělníků a kapely druhé, dělnické, viz fotografie dole na str. 114.  Jejich vystoupení v roce 1950 - 1951 se neuskutečnilo ve Zlíně, ale již v Gottwaldově. Byl tak přejmenován již v roce 1948. Vpředu na fotografii tančí Josef Němec, dělník, starší syn keramika Karla Němce) a na fotografii na str. 122 nahoře je zachycená ratíškovická dělnická kapela, doplněná klarinetisty z Vacenovic (Belka, Synek). Na str. 122 dole je pak zachycen významný okamžik v historii ratíškovické dechovky. Foto pochází z amatérského filmu  „Eště svaťba nebyla“, natočeného ratíškovickým učitelem Kupkou a spolupracovníky asi v roce 1953 - 1954.  (Hodnocení filmu viz Miroslav Dekař, 2011/43.) Kapelníkem je již na této fotografii Antonín Voříšek (malý uprostřed), hrající – po odchodu dvou mladých křídlováků mimo obec na křídlovku, na kterou „přestoupil“ z baskřídlovky, se zbytkem starých muzikantů z Šupálkovy kapely a muzikanty již mladší generace.

Častá neadresnost fotografií je u většiny z nich nahrazována slovem „Nedatováno“.  Nelze se tomu divit. Svědkové vymřeli, jen autor těchto řádek, díky svému vysokému věku zůstal jediným živým svědkem té doby. Ve svém mládí  hrával jako druhý křídlovák s oběma ratíškovickými kapelami, často v Šupálkově dechové kapele, doprovázející v hostinci „Na Obecním“, např. o fašaňku či v přírodě „Na Orlovni“  ještě tance „Skákání na konopě“, „Žabskou“, „Holúbka“, „Na Habáňa“, „Mašinu“ atd..  Ale i tak – díky všem těm občanům, kteří fotografie zachovali a dali k dispozici pro potřeby této knihy.

O návratu ke kořenům a k hrdosti nad slováckým zpěvním a hudebním dědictvím

Když jsem na konci knihy spatřil CD s nahrávkami amatérských ratíškovických pěveckých sborů – něco ve mně zatrnulo. Což se může rovnat výkon profesionála s amatérem? A co tím autoři knihy sledovali? A navíc – v dnešní době lavin populární hudby, valících se nepřetržitě z různých elektronických médií na staré i mladé pod heslem „svoboda podnikání“. A má vlastně nějaká stará slovácká píseň dnešku ještě co říci? Vždyť je to samá vojna, koníček, šablička, cedulička s nařízením císaře pána, přikazující nástup na vojnu, smutek nad nuceným odchodem od své milé, rodiny, vesnice a jiné podobné rekvizity minulých dob. Koho to dnes v naší době šíleného spěchu zajímá? Ještě tak naši pozornost vzbudí záběry z již historických filmů, ve kterých se v pražských průvodech a manifestacích mihne nějaká ta vybraná skupinka Moravských Slováků, oblečených do parádního  kyjovského kroje. Ty tvoří – počínaje rokem 1918, po ustavení 1. republiky, ale zrovna tak v době okupace i po atentátu na Heydricha, zrovna tak i po skončení 2. světové války a i za komunistů nezbytnou stafáž při všech význačných národních událostech, předstírajících, že i ta vzdálená část území „jde s námi“.

Ale najednou pozorujeme, že Slovácko se této dnešní, tzv. moderní kosmopolitní vlně začíná vzpírat a mladí si zase začínají vážit kroje svých předků, vznikají mužské i ženské amatérské pěvecké sbory, účinkující na různých pamětních místech, spjatých s historií místa či regionu. A dokonce v nich objevují i to, co různí jiní hudební profesionálové či sociologové nevidí. Jak pod povrchem starých rekvizit, jimiž byl člověk kdysi obklopen, řeší tyto staré lidové písně tytéž existenciální otázky, jako my dnes. Lásku člověka k člověku, mezilidské vztahy, otázky sociální, vztah k přírodě. A dodejme – i svůj vztah   k náboženství. Vždyť kostel byl místem, kde si vesnický člověk tento svůj hodnotový vztah obnovoval a kde se – v kolektivu svého lokálního společenství, mimo světský rok, plný zpěvních příležitostí učil při zpěvu kostelní lidové písně zpívat.

Slovácko, to nejsou jen vinohrady, sklépky, vínečko a písně o něm. To je i kus smutné historie, časů, kdy se na slovácké bezbranné, rovinaté vesnice již od konce 15. století, po překročení Bílých Karpat valily od Východu, z uherské strany hordy Turků či uherských vzbouřenců Bočkaje a dalších, jak o tom se silným vzrušením píše i rohatecký českobratrský farář Urbanides. (Ano – v té době českobratrský, neboť i hodonínská a strážnická vrchnost byla českobratrská). Koncem 19. století objevená a zveřejněná jeho „Lamentací, žalostný pláč a toužebné naříkání země moravské na mnohé ohavnosti a rozličné těžkosti  a trápení její, v němž se jistotně a pravdivě vypravuje všecko, co, jak a kdy se tomu dálo a stalo léta 1605 k budoucí výstraze a ku politování toho i k ponuknutí  k sv. pokání i k slávě Ježíše Krista sepsaný a vůbec vydaný, kterýmž kdo by se k poželení nepohnul, musil by srdce kamenného a zatvrdlého býti“, podrobně popisuje útrapy slováckého obyvatelstva té doby. To silně poznamenalo i ducha staré slovácké lidové písně!

Na tu nesnadnou cestu snahy po pochopení ducha slovácké lidové písně se vydal i ratíškovický Robert Blaha – sbormistr slováckého mužského pěveckého sboru.Varhaníka, pocházejícího z muzikantského rodu Voříšků. Jeho děda Antonín Voříšek byl vynikajícím hudebníkem a od roku 1953 – po odchodu kapelníka Jana Šupálka se stal i kapelníkem dechové hudby, než jej zase později vystřídal stejně vynikající hudebník František Kotásek, synovec Jana Šupálka, navíc hudební skladatel, jehož polka „Vám přátelé“ obletěla celou Evropu.

Než vraťme se ke sbormistru Robertu Blahovi: ve sboru působí již od začátku, od roku 1998. Dost dlouhá doba na to, aby i toto těleso prožilo to, co prožívají všechny amatérské soubory. Živelné začátky, neochota zpěváků podřizovat se určité kázni, různé menší krize, spojené i s odchodem některých lidí ze souboru. Postupné intonační dolaďování, ale i pozorné sledování pěveckého projevu jiných slováckých pěveckých mužských sborů. Výběr písní. Jejich vlastní úpravy podle nejvyšší zásady – jednoduchosti. Na jakou z mnoha časových vrstev slovácké lidové písně klást důraz, co opomenout, co vyzvednout, co zamítnout! „Nakonec – i čtení sbírek lidových písní může být dobrodružstvím“, píše na str. 7. autorka knihy Lucie Uhlíková ve své poslední větě předmluvy ke knize „Lidové písně a tance z Ratíškovic“. Jistě! A on se rozhodl: důraz položil i na seznámení s nejstarší vrstvou slovácké lidové písně, ze sbírek Františka Sušila, jako je např. píseň „Letěl, letěl roj“, až po pozdější písně, jako je např. „Až já umřu“, které nezapřou svůj pozdější český durový původ.

Zajisté, existuje mnoho úvah o tom, jak slováckou lidovou píseň zpívat. Od představ Vladimíra Úlehly počínaje, přes jeho přítele Hynka Bíma, hledajícího dokonce kořeny slovácké lidové písně až v antickém Řecku. (Na základě tehdy v Německu, v roce 1899 nakladatelstvím Breitkopf a Härtel, Leipzig vydaných „Die Reste der altgriechischen Tonkunst“, kde podle jedné písně, nazvané „Anakreontisches Lied“, dešifrované na hrobce Seikilově dedukuje příbuznost této melodie s některými lidovými slováckými písněmi.)      Hrdost tohoto regionu nad zachovaným písňovým dědictvím je veliká a odpustíme tehdejším zapáleným sběratelům jejich výhled do tak daleké minulosti. Ostatně – kdoví? Vždyť i gregoriánský chorál … Snad nejlépe vystihnul ducha staré slovácké lidové písně Béla Bartók ve své práci „Slovenské ľudové piesne“, v níž poukazuje na různá zkracování a prodlužování tónů u zpěváků, jejich nepravidelnosti, nazývané parlando a rubato. Tady je pak každý notový záznam, zachycený sběrateli slováckých lidových písní jen pomocnou berličkou.

Stabilní, neměnné složení mužského pěveckého sboru, pocházejícího z regionu, kde kdysi různé varianty písní přímo vznikaly má ale i své výhody, umožňující respektování její specifičnost, např. vůči české písni lidové. Ta byla ovlivňovaná jinými, západními kulturními okruhy, na což mnozí muzikologové, počínaje Hostinským, Horákem, Smetanou, Václavkem a jinými upozorňovali. V moravské lidové písni převažuje používání mollových středověkých stupnic, zejména stupnice mixolydické, zrovna tak jako její časté ostré odlišení rytmické s používáním synkop – to jsou jen některé její specifické rysy, na které etnomuzikologové poukazují. Tvrdí se, že slovácká lidová píseň svou melodikou vychází spíše z písňové tvorby samé, charakteristické právě tím množstvím melodických variant, na rozdíl od melodiky české lidové písně, vycházející spíše z tvorby instrumentální. Lze si např. představit, že by starou slováckou lidovou píseň zpíval zpěvák – amatér z Chodska či Jižních Čech? Jistě! Ale jak! Lze si představit, že by slováckou lidovou píseň zpíval zpěvák – profesionál se školeným hlasem? Ano – ty výsledky z minulosti známe. Slovácká lidová píseň si především vyžaduje prostotu neškoleného hlasu a prostotu přednesu, má – li věrohodně působit. A tu ratíškovický mužský sbor má a je cítit, že je tu „doma“. Ale zrovna tak je příjemným překvapením kultivovanost ženského pěveckého sboru v některých písních, jako např. v písni č. 5.,  „Zakukala kukulenka“ a zrovna tak i doprovázející cimbálové muziky, jak se to například projevilo u krásného klarinetového sóla v písni č. 14 „Rakúský císař pán“.

Na CD lze snadno rozeznat i písně a hudbu začátečníků, zejména z hlediska nepřesné intonace, jako je tomu např. u písní č. 11/a,b,c,. Rovněž  tak i v používání jazyka – ratíškovického dialektu s typickým, dříve používaným obalovaným l, které se vyslovuje jako u, (byua, žaua, atd.). Právě na příkladu velmi staré, krásné písně zpěvačky Terezie Hadačové – Tomanové „Letěu letěu roj“ která toto obalované l při zpěvu ještě důsledně používá a mužský pěvecký sbor jej následně v dalších slokách nepoužívá, můžeme doložit onu potřebu jazykového sjednocení. Nehledě již na mimořádně vysoký lyrický náboj této písně, který by si asi vyžadoval ještě citlivější, pomalejší interpretaci za strany mužských hlasů. Nejde o verbovní píseň! Tyto kritické poznámky nemohou zastřít základní skutečnost, že zařazení CD bylo na konci knihy oprávněné, neboť jak výběrem písní, jejich citlivými úpravami a interpretací dávají posluchači předpoklady pro pochopení specifičnosti slovácké lidové písně. Ostatní je již jen na něm.