V roce 2014 autor vydal svou poslední publikaci nazvanou "Opovrhovaná a milovaná", s podtitulem "Svár slovácké světské lidové písně, hudby a tance s dechovou hudbou a šlágrem v proměnách času . Ohlas v obci Ratíškovice." Autor se na pozadí historického vývoje našeho národa a slovácké kulturní specifičnosti pokouší naznačit cesty, kterými se tento vývoj ubíral. Publikace obsahuje množství fotografických příloh. Zde z ní uveřejňujeme tento epilog.
Epilog:
Vlastně teprve francouzští encyklopedisté 18. století, tito inspirátoři Velké francouzské revoluce podpálili hranici, na níž shořela celá společenská stavba, založená na vlastnictví půdy a stavovských rozdílech. Na evropské politické scéně se objevují dosud neznámé pojmy – lid – národ – buržoasie – proletariát, a staré vykořisťování bylo zase vystřídáno vykořisťováním novým – kapitalistickým, provázené nástupem průmyslové revoluce a diktátem trhu a peněz – kapitálu.
A jestliže francouzští encyklopedisté uvedli do pohybu celou Evropu, byl to právě Němec J. G. Herder a jiní romantikové, kteří také u nás zažehli touhu po svobodě a národním sebeurčení. Skončilo podceňování českého jazyka, nastával i konec dosavadní izolace mezi českými obrozenskými vzdělanci, hovořícími často jen německým jazykem a mezi lidem, tehdy víceméně jediným nositelem české řeči, národní tradice a duchovní pospolitosti.
Začal boj o dobytí ztracených práv národa a s ním návrat do minulosti – jak jinak, než že těmito prvními obrozenci idealizované. Kolik vzniklo nových literárních děl i umělých světských písní, opěvujících naši minulost. A také nových spolků a jejich kulturních zařízení, postavených školních budov, kde se teď vyučovala čeština. Doposud stojí v našich městech a vesnicích, postavené z dobrovolných příspěvků, zejména nižších společenských vrstev. Lze se divit, že tato doba celého 19. století, tak úzce spjatá s národním obrozením hluboce zasáhla do našeho národního vědomí a podvědomí? Že měla také velkou zásluhu na rozvoji naší národní hudby a zpěvu? Ještě dnes, na začátku 21. století se někteří konservativci – euroskeptici urputně brání myšlence sjednocené Evropy, její centralisaci, postupně omezující naše národní pravomoci. Jejich hlavním heslem by se mohlo stát: Spěchej pomalu a s rozmyslem, všechno chce svůj čas! Vždyť přece víš, že společenské vědomí často zaostává za společenským bytím, že jeho změna si vyžaduje trpělivost!
Připomeňme si, co k této problematice malého národa uprostřed národů silnějších pronesl již v roce 1865 František Palacký: Směle dá se říci, že uniforma všehomíra nebyla i nebude nikdy přikázáním Božím. Protož i zásada národnosti má i podrží úlohu svou v ekonomii světa na věky, a všecko lidské horlení i brojení proti ní vždy jen jako foukáním proti větru; může sfouknout tu i tam drobty nepatrné, ale proti spoutání většímu ukáže se všude a vždy býti málomocným. Zásada ta jest ještě jen v počátcích volného svého působení, a konce jejího nelze předvídati oku smrtelnému. (Čas. Dějiny a současnost, 8/68, str. 11,12, Idea státu rakouského, Problém malého národa.) A to se týká i pozvolných změn v hudebním myšlení a cítění. Již v této době vzniklo v oblasti nové umělé písňové a hudební tvorby to, co nazýváme německým slovem „šlágr“ – pokud opomeneme vliv předcházející, tzv. kramářské písně.
František Palacký nemohl ještě ve své době dohlédnout, jaký jednou budou mít vliv na myšlení lidí technické objevy v oblasti informačních technologií, nových oblastí kultury, jakým se staly např. film, filmový průmysl, rozhlas, televize a internet. Po roce 1989 došlo i u nás k obrovskému přesunu státního majetku do soukromých rukou, provázeného volným pohybem mezinárodního kapitálu na naše území a brzy také ke vzniku nově vzniklé oligarchické struktury. Vznikají soukromá komerční média se zahraničním kapitálem, doprovázená průnikem americké standardizované kultury, ve své marketingu zaměřený na ovládání myšlení lidí ve prospěch zisku soukromého kapitálu. S jejich nástupem se prohloubil a urychlil – dokonce již za socialistických vlád – známý rozpor mezi časem, věnovaným dříve přímé účastí člověka v kulturních institucích a mezi narůstajícím počtem hodin, strávených u nově vznikajících elektronických informačních technologií. Charakteristickým rysem jejich působení je záměrná rezignace na jakoukoli výchovně vzdělávací funkci a její nahrazení všudepřítomnou reklamou, podporující nerušený koloběh kapitálu. Ubohé pojmy Svoboda – Rovnost! Jakou prodělaly od Velké francouzské revoluce v rukou rozdílných ideologií i rozdílnou interpretaci!
Pomalu vyprchávající kouzlo myšlenek našich obrozenců, usilujících o zachování existence národa mezi silnějšími sousedy, bylo dnes nahrazeno sílící myšlenkou multikulturalismu, slibujícího nejen odstranění lokálních nacionalismů a válek, větší žvanec, odstranění blbé nálady ve společnosti. Varující hlasy o brzkém vyčerpání přírodních zdrojů, doposud zabezpečujících onen kýžený, nepřetržitý ekonomický růst, je vlastně voláním po vodě ve vyprahlé poušti. Opravdu se zdá, že naši euroamerickou civilizaci k návratu k rozumné spotřebě přinutí jen nějaká přírodní katastrofa.
A co na to hudba budoucnosti? Jak kdysi prohlásil francouzský muzikolog Chailley, zdá se, že hudba spěje proti dosavadnímu hlavnímu proudu šoubyznysu k určitému primitivizmu a jednoduchosti. Jak zdůrazňuje např i. Pavel Klusák ve svém článku o americkém rockerovi a básníku Lou Reedovi: Časy se ale mění a s ním i historická místa různých stylů. Velveti kombinovali uměleckou ambici s protopunkovou jednoduchostí. Reedovy tři akordy rezonují s přístupem „do it yourself“ a demokratizací aktivně prováděné hudby, což je dnes silné téma: ti, kdo začínají v roztříštěné éře po konci hudebního průmyslu, pokládají za své praotce nikoli stadionové hvězdné dinosaury, ale nezávislé kapely. Dnešní výchozí pozice muzikantů, tedy nízký rozpočet a chuť hrát, se prostě mnohem více blíží nezávislému sektoru, který po sobě nechal plno zkušeností, jak v takové situaci tvořit. (LN, Orientace, Portrét, 2: 11. 2013.) A v dalším svém článku ze dne 28. 12. 2013 pod nadpisem Facky, písně, piana:10 tendencí, píše: Éra velkého nahrávacího průmyslu skončila: v budoucnu budeme už jen velmi omezeně zažívat fenomén vyhraněných kapel, do nichž nahrávací firma lije peníze, aby je posunula ke statutu hvězd. V Česku ten stav pociťujeme jemněji než ve světě: sociální rozdíl mezi superstars a „těmi dole“ tu sice byl, ale ne tak dramatický jako na angloamerické scéně. Ale navzdory tomuto názoru … Ale prohlížíme – li si např. hudební stránky Lidových novin, často se můžeme domnívat, že žijeme v Anglii a v Americe a ne v Česku: obsáhlé rozbory západních rockových skupin, jejich reklamy v hlavních vysílacích časech veřejnoprávní i komerční televize, spojené s jejich intenzivní reklamou při jejich turné v Praze i jinde v našich velkoměstech přehlušují zájem hudebních publicistů o dění u nás: Black Sabbath, praotcové heavy metalu příjemně překvapili, rozplývá se autor článku, nazvaného Zatraceně velkolepé sbohem a pokračuje: Mohli bychom utrušovat něco o pokleslých formách umění, ale jak praví klasik Cimrman, „to je tak všechno, co s tím můžeme dělat“ a pokračuje: Poetika hororu a zmaru prostě neodmyslitelně patří ke zlověstné hudbě, která se začala rodit v hlavách budoucích Black Sabbath z pocitu bezvýchodných životních perspektiv na šedých průmyslových předměstích válečným bombardováním zdevastovaného Birminghamu … (Lidové noviny, 9. 12. 2012, Tomáš S. Polívka.) Jakou společenskou roli bude hrát v dnešních převažujících tendencích našich televizních, rozhlasových a tištěných médií ten opovrhovaný český šlágr?
V minulých kapitolách jsme sledovali cesty postupného zapomínání starých lidových písní a tanců, nástup dechové hudby a jiných druhů nonartificiální hudby i nástup džezu. Ale vývoj se nezastavil. Od velkých orchestrů se přecházelo k malým skupinkám. Nastoupil rock a myslelo se, že bude věčný. Již zaznívají první signály, předvídající jeho zánik. Možná patříme k poslední generaci, která uznává rockovou muziku ve svých základech. Třeba časem budeme na vymření, jako dechovkáři – varuje autorka článku, nazvaného Dnešní rock je mutant stylů. Přitom upozorňuje na multiinstrumentalisty a prolínání hudebních stylů, které nejsou vlastní jen rocku, ale celé této době. (5+1, plzeňský kraj, Klubová scéna, 14. 11. 2013.) Bude zajímavé s odstupem rozplétat, která hudba (a multimediální tvorba) z našeho zmateného období má potenciál přežít do dalších dekád … upozorňuje další autor. (Lidové noviny, 26. 10. 2013, Pavel Klusák.) Dá se předpokládat, že tak, jak se bude stále více společnost diferencovat – v protipólu s tendencí globalizace – tak se budou stále více i diferencovat kulturní potřeby a zájmy, včetně těch hudebních. A nejen to. Jak hlubokou pravdu František Palacký vyjádřil v uvedeném článku k problematice malého celku uvnitř celků větších! Vždyť problém vztahu centralisace a decentralisace, větších celků k malým se stal obsahem událostí celého 20. století. Podnět vyšel již od amerického presidenta Wilsona, který prosazoval princip sebeurčení národů, jak byl deklarován již od roku 1918 (body 3 až 6). Vznik Československé republiky v roce 1918, rozdělení Československa k 1.1.1993, požadavek Katalánska, Basků, Irska, Skotska, belgických Vlámů včetně požadavku Benátek v roce 2014, atd., - to všechno jsou dnešní plody této iniciatiy presidenta Wilsona A neschopnost demokracií uspokojivě řešit tyto odstředivé tendence hluboce souvisí s dnešním růstem pravicového radikalismu v Evropě. To právo národů na sebeurčení! Jaký budou mít tyto události vliv na hudbu jednotlivých národů?
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Ani Ratíškovicím se tyto obecné vlivy nemohly vyhnout, i zde působí vztah obecného a zvláštního a jejich vzájemného prolínání. V úvodní části třetí kapitoly jsme se seznámili se základní ekonomickou a sociální charakteristikou této obce i postavením vůči obcím sousedním. Poukázali jsme na mimořádně silný vliv katolického náboženství, ve kterém – v rámci neustále se opakujícího a neměnného církevního a světského roku probíhalo každoroční pracovní úsilí nevolníka a později rolníka o získání hmotných prostředků k přežití. Zatím co sousední Milotice se svým zámkem a panstvím, k němuž patřily i Vacenovice, se staly důležitým střediskem kulturního rozvoje celého okolí, Rohatec, ležící při řece Moravě a patřící již ke strážnickému panství, nabyl na významu se svým, již od starověku známým brodem, kterým přecházeli kupci, směřující k Baltu a zpět na jih a v 19. století vybudovanou železniční zastávkou.
A co Ratíškovice, patřící již k panství hodonínskému? Ty vždy sehrávaly v ekonomických zájmech feudálů podružnější roli, spíše jen jako zásobárna pracovních sil. Proto tam ani nebyl postaven – stejně jako ve Vacenovicích – kostel. A sousední Dubňany, kam naše obec patřila pod církevní správu až do roku 1867? Nejen že tam byla četnická stanice, pod jejíž správu po roce 1848 patřily i Ratíškovice, ale byl již v provozu i lignitový důl, sklárna a kostel. Proto tam docházelo často i k uzavírání manželství mezi mladými lidmi z Dubňan, Milotic a Ratíškovic. A do obce Ratíškovice docházeli z dubňanské školy po celou první polovinu 19. století vyučovat i učitelští pomocníci. To mělo vliv na celou oblast duchovní kultury této obce. Byl to i jeden z důvodů, proč v ní naši sběratelé hledali zbytky starých lidových písní a tanců, které v místech industrializace tak rychle mizely. Ale proces zapomínání probíhal i zde, neboť vystěhovalectví a naopak přistěhovalectví ovlivňovalo i slováckou lidovou píseň, jak bylo poukázáno i na příběhu Johanna Korduly, trubače na Schðnbrunnském zámku a Milostných dopisech Josefa a Jenofy. Nastal čas nadvlády dechové hudby a šlágru i na celém Slovácku. Jaký vliv na tuto skutečnost měly vojenské dechové hudby, dosvědčuje i popisovaná historie ratíškovických muzikantů. Když byl začátkem třicátých let postaven lignitový důl Tomáš, změnilo se nejen sociální složení obce, ale celá dosavadní tradiční kultura, včetně kultury hudební.
Dvacáté století nepřineslo jen převratné technické objevy, ale zaselo do Evropy i americký černošský džez. To pořádně zamíchalo dosavadním evropským hudebním myšlením. I přeměna folkloru ve folklorismus probíhala již za těchto změněných ekonomických a kulturních podmínek. Ale po čase, již od období 1. republiky, se ke starým lidovým zpěvům a tancům zase začali vracet potomci dávných nevolníků, pocházející nejen z venkova, ale i z měst. Vznikaly ty různé národopisné soubory, Slovácké krúžky – často na pozadí politických stran, zejména konservativního zaměření. Po roce 1948 se celá oblast národopisu – za podpory státu postupně celá institucionalizovala a ideologizovala. Šedesátá léta 20. století pak již i v celé oblasti nonartificiální hudby zpochybnila možnost tento direktivní politický systém s jeho kulturní politikou udržet při životě. Nastoupila okupace vojsk Varšavské smlouvy a Husákův normalizační režim. A pak přišel rok 1989 – i náš vstup do Evropské unie. Soukromé vlastnictví a individualismus vystřídaly jednostranně zaměřený kolektivismus – bylo povýšené na jediné možné a účelné a v rámci této liberální téze se doslova rozkradlo obrovské množství bývalého státního majetku. Za dvě desetiletí vlády našich, tzv. demokratických vlád stoupl náš státní dluh na astronomickou částku. Znovu se mezi lidmi objevili bezdomovci a v roce 2008 nastala další světová krize, doprovázená nezaměstnaností a desilusí – stejnou, jako za komunistů. Kdo může hádat, co bude následovat dále a jaký vliv budou mít tyto skutečnosti na celou oblast nonartificiální hudby?
