Jak jsem šlapal na relikviář s ostatky sv. Maura a sv. Jana Křtitel

Jedna větev rodu Beaufortů - Spontiniů,která sehrávala v historii Francie význačnou roli, zakoupila v roce 1813 bečovské panství. Přišla k nám z francouzsko - belgického pomezí, z rodového panství Florennes - města, kde se nacházel i starobylý románský klášter. Přivezli si k nám odtud majetek a dobrou vůli začít v cizí zemi nový život. Mezi jejich majetkem se nacházel i relikviář s ostatky svatého Maura a údajně i Jana Křtitele. Svatý Maur se v románské Evropě těšil - mimo jiné i u našeho sv. Vojtěcha - velké úctě. Jak se tato relikvie dostala do vlastnictví rodu Beaufortů - Spontiniů se dodnes neví. Zato se vědělo, že si ji k nám tehdy přivezli.

Pravdivost svých úmyslů zůstat zde natrvalo stvrdili i vybudováním rodinné hrobky na protějším kopci, odkud je přes údolí s protékající pstruhovou říčkou Teplou krásný výhled na celý Bečov, hrad a zámek. Zde byli pohřbeni i první přesídlení Beaufortové. Ale hrobka byla po válce ve vysídleném pohraničí rozkradači hrobů vypleněna, zrovna tak jako v ne tak vzdáleném Krasíkově u Konstantinových Lázní a jinde.

Objemná kniha hostů, kterou si Beaufortové po svém příchodu na naše území založili, dokládá bohatství styků s českou šlechtou a různými význačnými kulturními osobnostmi, mezi nimiž nechybí jméno známého českého šlechtického obrozence hraběte Sylva Tarouky, majitele průhonického zámku, či pražského architekta Zítka s jeho zpracovaným, ale neuskutečněným projektem na přestavbu celého areálu.

Pravda - Beaufortové v prvních desetiletích na Francii nezapomínali,

1. Beaufortové se po nástupu Hitlera k moci přihlásili k myšlenkám nacizmu. Nedaleké Karlovy Vary, Cheb, Mariánské lázně a jiná politická střediska Henleinovců měly v západočeském pohraničí silnou politickou pozici.

Před postupujícími vojsky spojenců opustili, společně s ustupujícími německými vojsky své sídlo i Beaufortové, včetně hraběte Croa, manžela jedné ze dvou dcer zemřelého pána z Beaufortů. Pan hrabě Croa bojoval v řadách nacistické německé armády jako důstojník. Co mohl v čase válečných zmatků a kvapném útěku německých jednotek z Bečova sbalit, to si několika vojenskými nákladními auty narychlo odvezl. Ale co s jiným majetkem?

Národní správcovství, zavedené po roce 1945 i na bývalý majetek Beaufortů – Spontiniů a jeho převedení pod státní památkovou péči Západočeského kraje je již jinou, stejně smutnou kapitolou. Odsun německého obyvatelstva, příchod obyvatelstva českého, rozprodávání konfiskátu z majetku vykonaly své. Do barokního zámku se přestěhovala místní bečovská základní škola, z obytných místností přeměněných na učebny byla odstraněna veškerá kachlová kamna, do zámecké kaple soustředěn zbylý mobiliář. V přízemí uzamčena zámecká knihovna, patřící pod správu Národní knihovny v Praze, gotický hrad byl zapečetěn a uzavřen, renezanční palác byl v té době stavebně rozdělán a nedokončen, v jeho části rovněž uschován mobiliář pražské národní knihovny. Do obytných budov uvnitř areálu bylo nastěhováno několik bečovských sociálně slabých rodin.

Celý rozsáhlý objekt, spolu se zodpovědností za uzamčený mobiliář v zámecké kapli byl svěřen jednomu z místních bečovských obyvatel na smlouvu o dílo, jako vedlejší pracovní poměr. Areál byl v noci navštěvován různými skupinami dobrodruhů a romantiků, přespávajících v jeho prostorách a často po nich zbyly rozlámané pečetě, vytrhané zámky u dveří…

Tehdejší vedení Krajského památkového střediska v Plzni, které krátce před mým příchodem do Bečova převzalo areál do své péče, mělo tehdy jiné starosti. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a následná husákovská normalizace v bývalém západočeském kraji rozprášila na všechny světové strany ty lidi z oblasti kultury, kteří s takovým druhem internacionální pomoci naší zemi nesouhlasili.

Jednoho dne roku 1970 jsem se ocitnul v Bečově jako správce areálu. Můj hlavním úkol - hlídat zbylý majetek a zajišťovat jen nezbytné opravy. Na nic jiného tehdy peníze nebyly. Ale i odtud jsem musel za rok odejít, abych doplnil chybějící řady topičů a vrtařů v kamenolomech. Než se tak stalo, zjistil jsem zajímavou věc.

Báchorky, nebo skutečnost?

Mezi řídkými návštěvami Bečova z nadřízeného orgánu - zkonsolidované Státní památkové péče v Plzni se jednoho dne na jaře roku 1971 objevil na služební návštěvě stavař ing. Bureš, životní druh tehdejší ředitelky této instituce dr. Jitky Pavlíkové. Ve svém spíše hloubavém monologu na hradním nádvoří přede mnou rozvíjel své myšlenky o tom, co si stačili Beaufortové odvézt a co zde asi museli při svém kvapném odchodu zanechat. Vyjádřil podezření, že jedním z míst úschovy jejich bývalého majetku může být prostor nad bývalou strážní věží gotického hradu a betonovou deskou, která jej kryje a spojuje s renesančním křídlem. Zřejmě znal knihu německého regionálního historika Karlovarska a Chebska z doby první republiky, profesora Antona Gnirsche o historii hradu a zámku Bečov. Zmiňoval se v ní i o cenném majetku rodu Beaufortů.

Přiznám se, že mne podnítila k přemýšlení. Při svých pravidelných prohlídkách všech objektů jsem si povšimnul, že v uzamčeném hradu, od kterého jsem měl klíče, v přízemí nevětrané hradní kaple, s podlahou ze širokých, silných, již navlhlých prken se na určitém místě při mé chůzi ozývají dunivé kroky. Jako by bylo pod nimi prázdno. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale vrtalo mi to hlavou. Než jsem se ale odhodlal k dalšímu, byl jsem pod záminkou, že se nechci přestěhovat z Plzně do Bečova zbaven zaměstnání a rozvázán se mnou pracovní poměr. Krátce předtím ale došlo k události, která se mi teprve po nálezu relikviáře vyjevila v pravém světle.

Podivná návštěva

Jednou mi přišel nabídnout svou práci na odstranění křovin kolem jižní části renesančního křídla paláce, zarostlého tehdy jako zámek Šípkové Růženky duševně i tělesně velmi čilý důchodce z Bečova. Kdysi strážmistr československé finanční stráže, působící na území Sudet měl z minulosti velké znalosti lidí. Po určité době, ve které odváděl na strmých skalních svazích neuvěřitelný kus práce, na mne jednou nečekaně vznesl dotaz, zda bych byl ochoten přijmout na prohlídku celého areálu jednu ze známých, blíže neidentifikovaných osob Beaufortovy rodiny, která občas zajíždí ze západního Německa na návštěvu do Československa.  Musel s ním být celá léta, jak jsem vyrozuměl z jeho rozhovoru se mnou, v úzkém styku. Po krátkém zaváhání jsem ze zvědavosti svolil. Brzy mně oznámil čas a hodinu návštěvy. Teprve pak jsem si ale uvědomil, jaké následky pro mne a rodinu by mohlo v té nesmyslné době vzájemného udavačství a podezírání z nepřátelské činnosti ve prospěch Západu znamenat setkání s cizím státním příslušníkem. Jako každý politicky nespolehlivý jsem byl na každém kroku sledován spolupracovníky Státní tajné bezpečnosti. Bylo snadné se o tom přesvědčit.

Mé politické vyhoštění z Plzně a mé postavení v Bečově / mimochodem ze strany mnoha občanů Bečova, zejména tehdejších učitelů zámecké základní školy, v čele s ředitelem Antonínem Šimkem / bylo velmi srdečné, se zjevnou skrytou i otevřenou podporou mé osoby. Bylo zřejmě tím nejlepším doporučením a vysvědčením u obou žadatelů o prohlídku zámeckého areálu a vzbuzovalo naději na spolupráci se mnou. Ale čeho by se to mělo týkat, to jsem tehdy ještě netušil.

Stalo se: v určený den a hodinu oba přicházeli k hlavní bráně zámku, která byla přes den neustále otevřená. Po intenzivním, dlouhodobém zvonění do mé uzamčené kanceláře a zároveň ubytovny se pak po delší době vrátili s nepořízenou. Od organizátora schůzky jsem pak dostal pořádně vynadáno. Bránil jsem se tím, že jsem se musel nenadále z objektu služebně vzdálit. Asi mi příliš nevěřili, neboť svůj pokus o prohlídku areálu později již neopakovali.

Co kdyby?

Naskýtá se otázka: co by se stalo, kdybych tehdy umožnil jednomu z okruhu rodu Beaufortů a jejich známých prohlídku všech částí hradního a zámeckého objektu ? Zůstalo by u ní jen při zjištění, že vzácný poklad, románský relikviář je stále pod podlahou na svém místě, kde byl v roce 1945, krátce před jejich odchodem s nacistickými vojsky uschován?  Nebo by přišel pověřený člověk s konkrétní nabídkou spolupráce, získat a uplatit mne a tento poklad pak převézt přes hranice? Odpověď na tuto otázku byla definitivně rozřešena několik let po mém nuceném odchodu z Bečova. Místo mne nastoupil do funkce správce objektu mladý, svobodný člověk z Prahy. Za doby jeho působení v Bečově ale již začínala vznikat první konkrétnější podezření, potvrzená nezávislými informacemi z ciziny o úkrytu nějakého blíže neidentifikovaného vzácného pokladu někde v západočeském pohraničí. Operace naší kriminální policie se rozeběhla… Na jejím konci byl nález pokladu nesmírné umělecké a historické hodnoty.

Ať tak či onak, nevědomky jsem se stal nepřímým účastníkem dramatu, na jehož konci je nalezení relikviáře v bečovském hradu, ve vlastnictví českého státu. Z toho plyne poučení, že jeden nikdy neví, po čem ve svém životě šlape a co mu nakonec z toho vzejde.

PhDr Miroslav Dekař, Plzeň,

v létech 1970 -71 správce areálu hradu a zámku Bečov n. Teplou