Hledání odpovědí

Skončily oslavy 65. výročí osvobození naší vlasti a ukončení 2. světové války. Vzpomínalo se. Vrcholní komunální politici i ústavní činitelé horlivě řečnili a voda tekla až odtekla. Jako každý rok bez širšího zájmu veřejnosti. A že to není správné, to ví každé malé dítě. Ale co s tím?

Od té doby uplynulo mnoho let. Vítězné mocnosti si mezi sebou již na Jaltské konferenci, před zakončením války rozdělily sféry vlivu, které si žárlivě střežily a  po jejím skončení si každý z nich ve svých satelitech zaváděl pořádek podle svých před -  stav. Ale brzy po válce nastala doba vzájemných obviňování a šíleného zbrojení. Z bý- valých spojenců, bojujících bok po boku proti společnému evropskému nepříteli – ně -  meckému fašizmu se stali nepřátelé. Vznikla studená válka, hrozící přerůst ve válku skutečnou.

Dnes nastává čas, kdy nepřátelství mezi Amerikou a současným Ruskem ku prospěchu celé Evropy zase pomalu roztává. Na světové scéně vyrostly nové velmoci a noví nepřátelé a bývalí staří protivníci k sobě hledají cestu. Na Rudém náměstí v Moskvě letos poprvé od skončení 2. světové války symbolicky, společně pochodo- vali vojáci Západu s vojáky ruskými, aby manifestovali, kdo byl před 65 roky jejich společný nepřítel. Jak pro země kapitalistické, tak i tehdejší bolševický Sovětský svaz. Ale bylo by toto současné sbližování možné bez takových osobností stojících v čele Ameriky a  Ruska jako je Barack Obama  a Nedvěďev či Putin? Osobnosti, vůči kte- rým může mít mnohý své výhrady, ale které vidí dále, než na špičku  svého nosu. U- zavření věznice v Quantanámu, této skvrny USA na myšlence lidských práv, smlouva o nešíření nukleárních zbraní podepsaná v Praze, přiznání viny sovětských vůdců na masakru polské elity v Katyni, intenzivní spolupráce obou velmocí v oblasti kosmic - kého výzkumu, atd. – to všechno naznačuje změnu v zahraničně politických vztazích obou velmocí, které budou mít dosah – dříve či později i na změnu zahraniční politiky naší země.

Bývalý společný poražený nepřítel - Německo dnes s Ruskem navázal inten- zivní ekonomické styky. Buduje se podmořská cesta pro naftu a plyn, která poteče z Ruska do Německé spolkové republiky. Západní kapitál se předhání v umísťování svých investic do této země s bohatými strategickými surovinami, atd. Že tyto země jsou členy NATO a Evropského společenství? Nevadí!

U nás se zatím někteří vrcholní politici tváří, jako bychom i nadále žili v ob - dobí studené války a se zřejmou nelibostí sledují zahraničněpolitické kroky Obamo-  vy i ruské administrativy. Je to do značné míry pochopitelné, ale zároveň i zpozdilé. Život nezastavíš! Ale události u nás z let 1938, 1948, 1968 a roku 1989 dodnes za - nechaly své stopy v silně rozděleném veřejném mínění a hodnocení těchto letopočtů. Poznamenaly i činnost takových organizací, jako jsou Český svaz bojovníků za svo -  bodu a Konfederace politických vězňů.

Naše malá zemička uprostřed Evropy, odjakživa se ve své historii zmítající   mezi zájmy různých velmocí se stala po roce 1945 satelitem Sovětského svazu. Po ná-  stupu komunistů k moci v roce 1948 se především oslavoval jen komunistický odboj a podíl Sovětského svazu na našem osvobození. Podíl Západu byl podceňován a naši zá- padně orientovaní protifašističtí bojovníci domácího i zahraničního odboje často utí-

kali zpět  a byli označováni za sluhy imperializmu. Mnozí z  těch, co zde zůstali, byli nespravedlivě vězněni a popravováni. Oficiálně uznanými hrdiny národa se stali jen ti protifašističtí bojovníci, kteří nevadili sovětské i naší komunistické moci.

Tato politická křivda postihla i Plzeň a jihozápadní Čechy, osvobozené ame- rickou armádou. Bylo to v rozporu s pravdou z ideologických a politických důvodů zamlčováno a znevažováno, jako se dnes zase pro změnu opomíjí to, že vojska gene - rála Pattona vstoupila na území města Plzně až v poté, co moc nad městem do svých rukou převzal od velitele německé vojenské posádky Revoluční národní výbor s mno- ha Plzeňany, organizovanými v různých odbojových skupinách.

Úmyslně se dříve zatajovalo, že v nacistických koncentrácích byli vězněni a u - mírali nejen komunisté, ale i příslušníci jiných politických stran, sociálních skupin, zá- jmových organizací, ras, různých náboženství. Židé, Romové, dělníci, živnostníci, in - teligence. Sociální demokraté, Lidovci, Národní socialisté,  Sokoli, Orli, atd. a dokon - ce i někteří národně uvědomělí  příslušníci české buržoazie. Třídní přístup v hodnoce - ní toho, kdo se stane hrdinou a kdo ne, se tehdy stal hlediskem hlavním.

Ale kdo se z tehdejších řad Svazu osvobozených politických vězňů a pozůsta- lých po obětech fašizmu  –  později přejmenovaných na Český svaz protifašistických bojovníků a ještě později, po roce 1989 na Český svaz bojovníků za svobodu, v době komunistického režimu proti jejich pronásledování stavěl? Kolik bylo v jejich řadách těch, kteří k této nespravedlnosti – ať již ze strachu či z jiných důvodů mlčeli? A zrov- na tak po okupaci vojsk varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a následujících komu - nistických prověrkách husákovského režimu. Pravda, našli se jednotlivci. I ve vede - ních těchto organizací docházelo v případě nesouhlasu s okupací sovětských vojsk k čistkám. Ale převážná většina z nich k ní mlčela. To ve veřejnosti a především v o - čích těch, kteří  byli za komunistického režimu perzekvováni, zeslabilo všeobecný morální kredit této organizace.

Po roce 1989 se v ní začala uplatňovat chybná politika nevměšování do změně- né politické situace a i nadále se její činnost orientovala především jen na kritiku sude- toněmeckého Landsmanšaftu s jeho zpochybňováním Benešových dekretů a zdravotně sociální problematiku jeho členstva. I KSČM se ochotně k této kritice a obhajobě na - šich národních zájmů přidala. V poslední době byl v Plzeňském  kraji dokonce zazna- menán zvýšený zájem některých husákovských komunistů, souhlasících v roce 1968 se sovětskou okupací naší země o proniknutí do činnosti této organizace.

Ti dosud  perzekvovaní a zamlčovaní si po roce 1989 založili samostatnou Konfederaci politických vězňů a začali se do politiky aktivně vměšovat. Karta se ob- rátila. Staří hrdinové, bývalí protifašističtí bojovníci ustupovali do pozadí. Především za pomoci pravicových stran nastupují hrdinové noví, dříve zamlčovaní a zpochybňo - vaní. Od problematických bratří  Mašínů až po domácí i zahraniční hrdiny protifašis - tického a protikomunistického odboje ze Západu. Byl přijat Zákon o protiprávnosti komunistické ideologie, zřízen chybně nazvaný Ústav pro studium totalitních režimů,  který by měl spíše – z hlediska zaměření své činnosti, nést název Ústav pro studium komunistického teroru. Média dnes ovládli jiní. Akcent je v nich především kladen jen na holocaust a na hrdiny ze Západu. Pro změnu se v nich zase mlčí o tom, že za oku - pace položilo život v boji proti fašizmu i 25 000 českých komunistů, sociálních demo - kratů a množství jiných levicově orientovaných protifašistických bojovníků. Ten byl tehdy, stejně jako u jiných protifašistických bojovníků motivován i láskou ke svobodě a vlasti. Ale i nadějí, že po válce se naplní jejich víra ve větší sociální spravedlnost,  než tomu bylo v současnosti až v záměrně idealizované podobě 1. republiky, často za - stírající i její tehdejší hluboké sociální rozpory. Připomeňme, co k tomu kdysi pronesl T. G. Masaryk:„Mně samotnému často se vytýká, že jsem vlastně socialista. Já se toho názvu nebojím. Jistě jsem pro radikální reformy. Sám jsem byl na řemesle, vím, co je být dělníkem. Moje krédo sociální je velmi  jednoduché a obsahuje tři věty: 1/ vždy pro dělnictvo a dělný lid, 2/ velmi často se socialismem, 3/ zřídka s marxismem. (Zd. Ne - jedlý, T.G. Masaryk, kniha 1 – Masarykovo mládí, str. 43.)

Nic nového pod sluncem. S naprostou samozřejmostí  jsou velké historické o - sobnosti využívány i i zneužívány momentálními politickými vítězi. Postihlo to kdysi zrovna tak  Ježíše a jeho žáky, stejně tak jako Marxe, Bernsteina, Smitha, Burkeho či Hayeka. Mrtvý se nemůže bránit a živým vysvětlovat, v čem se asi ve svých názorech ve své době mýlil.

Kdo má pravdu?

Po roce 1989 u nás dochází k novému rozdělení společnosti. Vznikla staro -  nová kapitalistická sociální struktura se svými známými neduhy. Sobeckost, dranco -  vání majetku státu, nevídaná korupce, častá spojení politiky s ní na všech stupních   státního řízení a samosprávy, narůstající obrovský dluh státu, přeplněné věznice. Pryč

jsou doby zvonění klíčů!

Dvě světové krize, ta první z roku 1929 i ta současná, jejíž hlavní příčinou se stal bezbřehý, ničím regulovaný egoizmus amerického bankovního kapitálu (Allan Grinspeen  – „trhy se o sebe postarají samy“), poskytování laciných půjček na nemovi- tosti bez prokazování příjmů, vytváření bankovních derivátů, atd., znovu  probudily k životu stará hesla dělnické a vůbec lidské solidarity, včetně  Marxovy myšlenky o nesmiřitelnosti vztahu mezi kapitálem a prací. Dnes se tomu říká „hájit zájmy obyčej- ných lidí“ proti zájmům mezinárodního i vnitřního kapitálu, proti u nás náhle vyrostlé skupině milionářů a miliardářů, nad jejichž nabytím majetku po roce 1989 dodnes    mnozí poctiví občané nechápavě kroutí hlavou. Jak na tyto skutečnosti odpovídá dneš- ní neoliberalizmus? Skutečné příčiny krizí zastírá neurčitými pojmy z oblasti psycho - logie trhu, jako jsou pojmy panika, změna nálady apod. Když po roce 1989 došlo k no- vé společenské polarizaci, ustavení nových politických   stran, hájících zájmy jednotli- vých sociálních skupin, došlo po přechodném krátkém období národní jednoty a smíru

Občanského fóra k vyhraněnému ideologickému střetu dvou táborů.

Ten pravý tvrdí, že je to jen on, který prostřednictvím bank, investic a zaměst - navatelů dává lidem chléb a práci, jen on se podílí na tvorbě bohatství společnosti a proto se i brání zvyšování jejich daní v zájmu jejich dalšího rozvoje. Odmítá socialis - tické rovnostářství, vedoucí k zadlužování celého státu a zneužívání celého sociálního systému lidmi, vyhýbajícími se poctivé práci.

Ten levý -  že musí poctivé, řadové lidi práce bránit před egoizmem a nenasyt - né touze po mimořádném zisku bank, domácích i zahraničních výrobních a prodejních institucí. Před často ilegálním a trpěným zaměstnáváním cizinců za nízké platy na úkor našich nezaměstnaných, neodevzdáváním daní státu a snahu pravice řešit těžkosti hos - podářské  krize jen na úkor těch dole.

Tato nově vzniklá politická polarizace se odrazila a odráží i v rozdílném vztahu pravicových i levicových politických stran k naší nedávné minulosti a tím i k Českému svazu bojovníků za svobodu a ke Konfederaci politických vězňů. Ukázaly to i nedávné hrátky kolem obsazení  funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Jen ten, kdo vidět nechce, nevidí, jaké tiché i veřejné podpoře se u pravicových stran těší Kon - federace politických vězňů. Vztah našeho Senátu, kde má většinu pravice k ní to do- kládá. Jistě – vždyť komunisté v minulosti sáhli na zoubek právě posvátným liberál - ním a konservativním zásadám, jako je svoboda, pluralitní demokratický systém, ne - dotknutelnost soukromého vlastnictví, volný trh, především osobní zodpovědnost kaž - dého člověka za svůj vlastní osud. Ale i co nejméně zásahů státu do celého společens - kého organizmu a nadměrného přerozdělování hrubého národního produktu, zejména prostřednictvím státního rozpočtu. A oběti komunistického systému pocházely přede - vším z řad těch, kteří dříve něco vlastnili a z řad inteligence, která se hlásila k demo - kratickým ideálům.

To si ale ani dnes někteří obhájci starých pořádků – milovníků jedné vládnoucí strany nechtějí připustit a nedávnou minulost idealizují, zrovna tak, jak Konfederace politických vězňů ve své zatrpklé obhajobě a útočnosti, vyplývající z jejich osobní zkušenosti se socialistickým režimem přehlíží dnešní chyby naší cesty k demokracii a upíná se především jen na kritiku komunizmu, na kterém nenajde ani nitku suchou. Byli to ale i mnozí z jeho dřívějších přívrženců, kteří - bez ohledu na  svou dřívější stranickou příslušnost -  na náměstích zvonili těmi proslulými klíči. Pravda  –  někteří až  tehdy, když to již bylo pro ně bez rizika a pozorovali, jak se kolem nás tzv. reálný socializmus hroutil jeden za druhým. Charta i Anticharta, statečnost i lhostejnost, něk- dy i zbabělost, či ona pověstná mlčící většina šly vždycky souběžně ve všech přelomo- vých obdobích našeho národa. A nejen našeho. Bez nich by se nikdy ani žádná revolu- ce na světě nekonala – ani nezvítězila.

Proto se ani dnes jeden nestačí divit – soudě především podle množství kritiků komunizmu, často vystupujících v našich médiích, co tu bylo dříve, před rokem 1989 antikomunistů a komu všemu bylo ublíženo. Až se dnes na druhé straně jeden nestačí divit, co zůstalo v dnešní KSČM těch, kteří v roce 1969 - 1970 při husákovských stra- nických prověrkách ochotně souhlasili s okupací sovětských vojsk v srpnu  roku 1968 a dnes se zase již stali radikálními bojovníky za sociální spravedlnost a naše národní zájmy.

Je pro každou zemi v každé době hotovým neštěstím, zmocní – li se vlády ra- dikálové toho či onoho ideologického směru, hlásající nenávist a nepřátelství ke svým politickým odpůrcům, princip kolektivní viny, odsudek celých velkých sociálních sku- pin. Skutečná, demokratická jednota v mnohosti, jejímž základem je konstruktivní dis- kuse tak bere zasvé a národ je pak roztříštěn na mnoho partikulárních zájmů, bez jed - notící ideje. To se dnes stalo i nám.

„Nikdy nebyla v naší společnosti tak hluboká mravní krize jako je nyní!“, hlá -  sají jedni. „Nikdy se u nás neměli lidé tak dobře jako teď“, hlásají druzí a trumfují u nás za vládnoucích komunistů známým nedostatkem banánů či jiného jižního ovoce a zamlčují i jejich různá dobrá sociální opatření ve prospěch nižších sociálních vrstev.

Jak to již viděl zesnulý papež Jan Pavel II. v článku, nazvaném „Evropa, kapi - talizmus a Marxovo učení“: „Komunizmus se projevil jako utopie, v praxi selhala. Na druhé straně bude kapitalizmus slučitelný se sociální doktrinou, je v mnoha ohledech totožný se zákony přírody. Ale je nutné odmítnout jeho bezpráví, zneužívání, násilí, a- roganci… Úspěch komunismu v našem století byl reakcí na jistý dravý typ kapitalismu, na jeho krutost, kterou všichni známe. Popsal ji Marx, ale i Leon III. ve své papežské encyklice „Rerum novarum“ z roku 1891. V ní odmítá třídní boj, ale i krutost kapita- lismu… Zastánci krajního kapitalizmu mají tendenci zavírat oči před dobrými věcmi, které komunizmus uskutečnil: boj proti nezaměstnanosti, péči o chudé…kapitalismus jako  takový je spíše individualistický… Střetávání komunizmu s kapitalismem napo- mohlo k tomu, že dnes nemůže již ignorovat oprávněné požadavky chudých… Vznikl sociálně tržní stát…atd“ (Rozhovor s novinářem Jasem Gawronskim, 24. 10. 1993.)

Jen občas v našich médiích probleskne výrok Václava Havla a jiných bývalých disidentů, projevujících znepokojení nad tím, kam to až dnes po morální stránce v naší společnosti dospělo a nechápavě kroutí hlavou nad nevděčností lidí, kteří si neváží vy- dobyté svobody a nadále tvrdošíjně volí mnozí z nich komunisty. Přitom snad ani tyto bývalé disidenty nenapadne, hledat viníka především v deformacích našich politiků a desiluzi lidí při uskutečňování naší cesty k demokracii, jak se u nás po roce 1989 vy - vinula.

„Lidičky, prosím vás, neblbněte! – prohlásil by asi Švejk na adresu těch, kteří v poslední době tak často v našich médiích brebentí o elitě národa a o tom, že opravdu  – ale opravdu byznys rozhoduje vše.

Vy, pánové, kteří se dnes tak často v našich médiích profesionálně živíte falšo- váním našich dějin, zpochybňováním charakteru tohoto národa, údajným pokřivením jeho páteře, počínaje husitstvím a konče idealizací vlády Habsburků a jejich harmonic- ké spolupráce s katolickou církví, přičemž záměrně opomíjíte boj celých generací na - šich obrozenců za právo používat svůj rodný jazyk a za národní svéprávnost, jen po - tvrzujete známou tezi; největší nebezpečí pro tento národ v jeho historii ani tak ne - představovali jeho vnější nepřátelé, jako část jeho vlastních lidí, spojujících se s těmito nepřáteli. Že to není pravda? Přečtěte si článek na pokračování od Přemysla Janýra,  nazvaný „Beneš a jeho dekrety“, uveřejněný v Britských listech ze dne 14. 6. 2010. Opravdu -  ale opravdu lze v této republice dějiny vlastního národa svobodně falšovat a vykládat podle podivně pokroucené ideologie autora. Ještě Adolf Hitler i na naši adresu prohlásil: „Slované jsou masou rozených otroků, která cítí potřebu pána.  Nejsou schopni si vytvořit vlastní stát“. (Čas. Okťabrije, 1963 C 11, článek Medvěděv, str. 743.)

Václav Havel versus Václav Klaus a co z toho pochází

Vždyť ani naši dva prezidenti - Václavové by si zatím nikdy (ani kdyby to bylo možné)  společně nesedli na koně sv. Václava, patrona země české, stojícího na Vá - clavském náměstí v Praze. Historicky mlhavého symbolu, ztotožňujícího ochotu pod - řídit ve jménu míru a křesťanských ideálů své české knížectví tehdejšímu silnějšímu sousedu, Svaté říši římské národa německého. Každý z nich by usiloval ( kdyby tak mohl), aby na něm seděl jako první vpředu u hlavy, držel v ruce uzdu a praporec vůd- ce národa a ne jako ten druhý za ním u zadku. (Ostatně, najdou se i takoví, kteří by raději na Václavském náměstí viděli pomník bratra sv. Václava Boleslava. To za jeho aktivní odpor a boj za nezávislost proti tehdejším silnějším sousedům.) A jako tehdy, i dnes zná každý z obou jen tu svou pravdu. Ten minulý prezident se svou rozevřenou náručí, vyzývající celý svět ke sbratření - nejraději pod vedením Ameriky). Ten dneš - ní, hrající na národní notu, vědom si, že nic se nemá přehánět, ani evropská integrace, že všechno má mít svůj čas, prostor a ověřenou zkušenost - ten se zase bojí o naši ne - závislost politickou. Varovně zvedá prst, ukazující na Evropskou unii a volá: „Zase již o nás - bez nás!“ Mnichovský přízrak zrady Francie a Anglie, spáchané na naší zemi v těžkých chvílích naší 1. republiky a to, co po něm následovalo – to dodnes mnohé lidi irituje. A tak se letos i v Den osvobození prezident Václav Klaus na Vítkově nejen po - klonil památce všech padlých v boji proti fašismu a ostatkům legionáře od Zborova,  ale zároveň i vyjádřil pochybnosti, zda si naše současná profesionální armáda vyslouží lásku našich lidí, bude - li jen plnit funkci expedičního sboru na cizích územích. A ve stejný den, při povyšování důstojníků do hodnosti generálů, vyslovil podiv nad tím, že za jeho prezidentování obdrželo tuto hodnost na návrh armádních funkcionářů již 84 nových generálů. Příliš mnoho na tak malou armádu a zemi!

Exprezident Václav Havel zase ten stejný den večer v hlavním televizním vy -  sílacím čase v pořadu Post Bellum pod heslem „My jsme to nevzdali“ na dálku blaho- přál při udělování cen Paměti národa k 65. výročí osvobození především jen účastní -  kům našeho a západního protifašistického a protikomunistického odboje.

A co na to ti mrtví a zbytek živých účastníků protifašistického a protikomu- nistického odboje z těchto dvou organizací? Ani jim se nevyhnul biologický proces stárnutí a odchodu z tohoto světa. Ti, kteří přežili, jsou společně zváni na státní ofici- ální slavnosti. Prsa plná vyznamenání, stojí na tribunách na čestném místě vedle sebe -   a přece si často vzájemně cizí. Ti mrtví byli spáleni v nacistických i našich vlastních krematoriích, pochováni na neznámých místech či zahynuli na pochodech smrti. Jaký je jejich vzkaz nám, současníkům?

Byl jsem v Dachau

Místo utrpení, ale i poučení. Zachovalo je demokratické Německo pro poučení sebe i jiných. Ročně jím prochází kolem 700 000 lidí, aby uctili památku více než  200 tisíc vězňů z více než třiceti zemí, kteří prošli branou tohoto koncentračního tábora.  Ale nejen cizinci je navštěvují. V rámci učebních osnov jím za doprovodu učitelů pro - cházejí i žáci německých škol. Povinně! Aby viděli a slyšeli. (Není to snad na žácích páchaná totalita? – slyším v duchu některé naše milovníky svobody.)

29. dubna tohoto roku to již bylo 65 let, co tento koncentrační tábor osvobodi- la 42. americká pěší divize. V nacistickém Německu byl vybudovaný jako první, krát- ce po zvolení Adolfa Hitlera kancléřem v roce 1933, v těsném sousedství městečka Dachau. Pár kilometrů od Mnichova, kdysi opěrného bodu Hitlera. Uvěznění tam byli – mimo vra hy a jiné asociální živly všichni ti, kteří tehdy s nástupem Hitlera k moci nesouhlasili. Němečtí komunisté, sociální demokraté, pokroková inteligence a Židé. Později již sloužil jako vzor pro všechny ostatní následně budované koncentrační tá - bory hitlerovského Německa.

Náš zájezd, organizovaný jednou z plzeňských cestovních kanceláří s nabídkou trasy Dachau – Mnichov se skládal jak z mladých lidí, tak i starších věkových skupin. V duchu si myslím – bude to mladé lidi zajímat? A vůbec – která cestovka si takovou neobvyklou trasu vymyslela? Omlouvám se cestovce i mladým účastníkům zájezdu za své pochybování! Trasu si vymyslela sama naše mladá průvodkyně a přihlášení účast - níci, pocházející z Plzně, okolí Klatov, Horšovského Týna a Domažlic s pozorností na- slouchali více jak dvouhodinovému výkladu průvodce. „Místo činu“ je ten nejúčinněj - ší učitel historie.

1. máj tohoto roku: Celé zástupy lidí za vedení jednotlivých německých prů - vodců tiše procházejí od místa k místu tohoto koncentračního tábora. Zvlášť mi v mé mysli utkvěl průvod polských katolických noviců, budoucích duchovních. Mladé o - duševnělé tváře v černých klerikách, na prsou kříž. V očích všech lidí jakýsi rozpačitý, nechápající smutný výraz. Výraz lidí sytých, svobodných, kteří vědí, že po této krátké prohlídce se budou vracet ke svým milým, do bezpečí svého domova. Výsledný dojem z návštěvy lidského utrpení je nezapomenutelný.

S opravdovou německou důkladností a smyslem pro pořádek, tak vlastní tomu- to národu zde byl vypracován přísný organizační systém: od příjezdu transportu s věz - ni na nádraží městečka Dachau pěšky do koncentračního tábora. Cesta přes bránu s ná- pisem „Arbeit macht frei“. Za ní Appelplatz – obrovský prostor pro nástupy vězňů, za ním budovy příslušníků  SS. Odtud příchod do budovy k zaevidování, rozčlenění na jednotlivé kategorie vězňů podle barvy přiděleného trojúhelníku na pruhovaných vě - zeňských šatech. Od červeného pro vězně politické, žluté pro Židy až po vrahy v barvě černé. Český komunista vedle Sokola, inteligent vedle dělníka, důstojník vedle prosté - ho občana, Polák vedle Itala. Kněží různých náboženství, katolíci, protestanti . Odchod do halové koupelny. Odtud vedla široká hlavní cesta přes celý dlouhý tábor obdélníko- vého tvaru, podél ní z obou stran  dlouhé řady dřevěných baráků, každý z nich označe-  ný číslem. Tam byli vězni jako sardinky namačkáni v dřevěných přihrádkách – poste - lích.Vzadu po straně, na konci tábora nezbytné krematorium a další „koupelna“ s otvo- ry se smrtícím plynem. Kolem celého tábora vysoký betonový plot, vodní příkop, ost - natý drát a pravidelně rozmístěné strážní věže s rozkazem okamžitě střílet při přiblíže - ní k plotu.

Čekali zde na dobu, kdy odtud budou odvezeni „na konečnou“ svého žití. Ke konci války byl určen koncentrační tábor Dachau jako místo, odkud byli vězňové, v jejichž spisech se nacházela poznámka „návrat nežádoucí“ odvezeni ke konečné li - kvidaci do jiných koncentračních táborů k tomu určených. Strašlivý hlad, nacisté ne -

dělali se stravováním vězňů problém. Chléb, česnek, cibule byly mezi vězni nejžáda - nějším artiklem, vyměňovaným za ještě vzácnější cigarety. Ale kdo je měl? Zoufalé dopisy svým rodinám o zaslání balíčku s potravinami musely být psány jen v němčině, jinak je cenzura nepropustila.

Postál jsem u bloku 17/1, kde můj otec, číslo politického vězně 111994, strávil několik měsíců. Koncem roku 1944 byl po vypršení čtyřletého trestu v různých vězni - cích Německa odvezen z Brna  – Kounicových kolejí do Dachau s onou poznámkou a odtud do  koncentračního tábora Hamburg – Neuengamme, kde zmizely jeho stopy…

Rozhovor s mrtvými

V Dachau jsem si v duchu znovu pokládal otázku po smyslu oběti člověka ve jménu určitého ideálu. Svoboda? Ale pro koho! Láska k vlasti a národu? Obětovat svůj život pro budoucí větší sociální spravedlnost utiskovaných a vykořisťovaných?

Zdálo se mi, když jsem stál na Appelplatzu, kam byli dvakrát denně vězňové nahnáni k přepočítávání, jakoby ke mně po těchto mých myšlenkových úvahách dolé – hal z nesmírné dálky nějaký šum a před mými zraky se nacházely nesčetné stíny vězňů v pruhovaných šatech, které horlivě přikyvovaly na mou otázku po smyslu svobody:   „Co je život člověka bez svobody?“, odpovídali mi. „Jsme zde jen čísla beze jména a loutky v rukách našich krutých principálů. To bys chtěl? Existuje v životě člověka ně - co důležitějšího než svoboda – možnost a schopnost svobodného rozhodování o sobě i o životě celého národního společenství bez příkazu silnějšího?“ –  jako bych z jejich řad slyšel odpověď na mou otázku po smyslu svobody.

„Všechno, i čas plyne“ - nevím, proč mne napadla myšlenka starého antického filozofa o tom, že nic není tak, jak bylo dříve. „Čas a lidé mění podle představ vítězů i samotný obsah těchto vznešených pojmů“- odpovídal jsem jim v duchu na základě své vlastní zkušenosti. „Vy, kteří jste zde kdysi stáli živí, dovedli jste se přece jen alespoň částečně sjednotit v boji proti fašizmu. Bez rozdílu ras, politického, sociálního a nábo - ženského přesvědčení. To byl tehdy hlavní viditelný nepřítel pro celé lidstvo a tak to svět i chápal. Ale po pádu komunizmu došlo najednou u pravicově smýšlejících lidí ke ztotožnění komunizmu s fašizmem, zejména u těch, co byli mnozí z nich tímto reži - mem postiženi. To se ale mnohým lidem nelíbí, narazila kosa na kámen a toto ztotož - nění odmítají. A navíc - dnes se svobodou neohání jen člověk poctivý, ale každý dare- bák a podvodník. Kdo oddělí koukol od pšenice v čase, kdy zase jednou mezi lidmi na celé čáře zvítězila nadvláda peněz nad odvěkými zásadami lidské slušnosti a spravedl- nosti? Za takovou svobodu byste dnes umírat nechtěli!“ – v duchu jsem jim odpovídal. V zástupech to zase zašumělo a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „ Ale pení - ze jako prostředek směny a jejich získaná hromada jako měřítko hodnocení úspěšnosti člověka na tomto světě jsou lidským výmyslem a nemají vinu na tom, co s nimi lidé v průběhu času udělali. Jak chceš odstranit rozdělení světa na svět bohatých a chudých?

Co tu již bylo před tebou myslitelů a utopistů, kteří se o to pokoušeli, ale ještě se to ni-  komu nepovedlo“. Na to jsem odpověď nenalezl. „A co vaše tehdejší, z hlediska dnešního člověka až nepochopitelná láska k ná - rodu?“ – nedal jsem jim pokoje. Masa vězňů přede mnou se celá zvlnila a zachvěla: „Láska k národu byla tím hlavním, co nás po německé okupaci v našem životě dávalo dohromady. Dávala sílu přežít, posilovala myšlenku, že po vítězné válce bude konečně vyřešen i odvěký boj mezi námi a Němci. Za to stálo žít i umírat!“ – ozývalo se skoro sborově a zároveň hněvivě z jejich řad. „Vždyť  jsme tím plnili odkaz a touhu tisíců našich obrozenců i úsilí T. G. Masaryka o naše osamostatnění v rámci evropských ná - rodů!“.„Jistě“ – odpovídám jim. „Odsunuli jsme se souhlasem vítězných mocností z z našeho pohraničí sudetské Němce, neboť většina z nich se pod heslem „Heim ins   Reich“ ve svobodných volbách k Hitlerovi hlásila. Mysleli jsme si, že tím bude všech- no vyřešeno. Nebylo. Brzy po válce jsme si našli nového nepřítele  – Západ a nepřítele vnitřního. Zvítězilo heslo ‚Kdo nejde s námi, jde proti nám!‘. Až jsme po čase zjistili, že to poražené Západní Německo si žije lépe než my a začínali jsme na tu stranu po- šilhávat. Pak přišel rok 1968 a s okupanty i bratrská pomoc a heslo socialistického in- ternacionalizmu. Po lásce k vlasti se slehla zem. Jak za komunistů, tak i teď na ni padá prach zapomnění. Kdepak -  dnes byste ji marně hledali! Kdo by za ni chtěl dobrovol - ně položit i život jako vy? Vždyť i v tom dnešním Iráku či Afghánistánu se bojuje za zájmy jiných, za peníze a naftu, nikoli za vlast. Časy se změnily. Teď je prioritou ang - ličtina, studium ( pokud je to možné v elitním Oxfordu či v Cambridgi), poté nejraději práce v bankovnictví, nejraději ve funkci vedoucího manažera velké cizí společnosti. Úspěch a balík peněz! Rodina? Děti? Ani  náhodou! „To je hustý‘ – říkají někteří mla- dí. „Od toho ruce pryč. Carpe diem, to je heslem dne!“. Vězňové jen udiveně zírali a nezmohli se ani na slovo. Lidé rychle zapomínají na to, co už není, pomyslel jsem si.

„Říkáte, že je mezi vámi i dost těch, kteří jste bojovali a umírali za větší soci- ální spravedlnost, která musí nastat po porážce fašistického Německa?“ Předem jsem věděl, co taková otázka mezi nimi způsobí. Že část z nich bude souhlasit a část ne. A opravdu – vždyť mnozí z nich byli živnostníky a našlo se v jejich řadách i několik ma- jitelů větších realit. Proto i heslo o rovnosti a zestátnění jejich majetku po vzoru So - větského svazu jim připadalo nesmyslné. Zejména od nich se ozývaly výkřiky nesou - hlasu: „Stát by byl špatným hospodářem!“ – křičeli známou větu liberálů. Ale bylo  mezi nimi i mnoho těch, kteří v tom různorodém shromáždění zvedali nahoru ruce se - vřené v pěsti a v jejich hladových očích se zračilo pevné odhodlání odstranit po válce tu věčnou nespravedlnost mezi bohatými a chudými.

Zrovna jako dnes u nás -  pomyslel jsem si a odcházel za ostatními účastníky zájezdu. Svoboda, láska k národu? Možná! Ale to bratrství, jednota mezi lidmi? Snad až tam na věčnosti!

Oslavy po našem

U nás dnes místo vzpomínek na dvě ničivé světové války nastoupil jiný způsob státních oslav. Na rozdíl od Ameriky, neustále se topící v záplavě státních  symbolů, drtivá většina našich občanů při státních oslavách prapory a vlajky nevyvěšuje. Zoškli- vil jim to do značné míry minulý režim svým příkaznictvím. Dnes se s nimi setkáme  jen na budovách státních institucí či nanejvýš v rukách rozvášněných fanoušků spor - tovních klubů, kteří si často svou neukojenou mladistvou pudovou agresivitu vybíjejí (někdy za podpory alkoholu a drog) na fanoušcích rivalů a sportovních zařízeních. Ti netouží po žádném hrdinství, získaném ve skutečném boji s nepřítelem. Žádného ne -  vidí, ani vidět nechtějí. K okamžitému, rychle pomíjivému záchvatu národní hrdosti jim stačí jen oslava vítězství vybojovaného druhými. V našich hospodách i na Staro - máku se hruď dme pýchou a hrdostí a slzy vstupují do očí mladých i starých při po - myšlení, že jsme se například stali mistry světa v hokeji. Konečně nějaké světové zvi- ditelnění!  Prapory a vlajky se těmto novodobým vlastencům kymácí a třepetají v ru - kou. Co na tom, že někteří z nich ani pomalu neznají slova naší národní hymny! Ko -

lektivní ego bývá ještě viditelnější než ego individuální. Již i proto, že snadno pře - chází v davovou psychózu, která se často po čase jeví jako psychopatická.

Memento

V dnešním Mnichově, vzdáleném od Dachau asi 15  km se již dávno nechodí do hospod tleskat fanatickému Vůdci národa Hitlerovi, ale jako za něj i dnes jsou pře – plněné milovníky piva. Na hlavním, rovněž přeplněném náměstí vyhrávaly na 1.máje odpoledne kapely mladých a stejně jako v Plzni se hráči při hře s kytarami v rukou v křečích svíjeli a decibely burácely, až se domy otřásaly. Pod postaveným jevištěm se - stejně jako v Plzni, při jejich hře kroutily davy mladých v onom zvláštním tanci, které- mu by se podivil nejen náš Guth - Jarkovský, ale i dnešní úctyhodní  plzeňští učitelé tance. Nedaleko odtud visel na jedné soukromé galerii plakát, oznamující, že pozítří, 3. května se bude konat vernisáž obrazů zpěváka pana Karla Gotta.

Proudy lidí, včetně mnoha početných rodin tureckého původu, obklopených množstvím malých dětí směřovaly na rozsáhlý areál olympijského stadionu, ve kterém dříve hrával i oblíbený Bayern Mnichov. Kolem se nachází jezírka s kachnami, množ - ství atrakcí pro malé děti a za tím vším, v klidné procházkové zóně pečlivě udržované cestičky parku. Celému prostoru vévodí vysoká vyhlídková věž s krásným panorama - tickým výhledem na celé město a okolí a nedaleko od ní stojí neobvyklá válcovitá bu - dova muzea BMW. Areál byl vybudován na obrovských haldách vyvezených sutí v průběhu 2. světové války zbombardovaného Mnichova a tvoří nyní rekreační, zábavné a sportovní zázemí města. Když se pak ve vysoké průčelní věži největšího gotického kostela Mnichova – Frauenkirche, v 17. hod. najednou rozezvučely jeho obrovské zvo- ny a na nějaký neviditelný pokyn se k nim přidaly i ostatní zvony početných mnichov-  ských kostelů jejichž síla ovládla celé město a to lidské hemžení tam dole, uvědomil jsem si, jak se v něm a jeho blízkém okolí dosud intenzivně setkává minulost s přítom- ností.

Miroslav Dekař, Český svaz bojovníků za svobodu, Plzeň - Slovany