Druhá kapitola práce Opovrhovaná i milovaná 2.část

Druhá kapitola práce "Opovrhovaná i milovaná", jejíž epilog zde byl v roce 2014 uveřejněn, nese název "Dechová hudba jako nedílná součást a důsledek politických, ekonomických, a kulturních změn Evropy 19. století".

g)     Teorie masové kultury a teorie elit. Jejich vliv na politický, kulturní a hudební život u nás

Rozvíjející se kapitalizmus 19. a začátku 20. století vede svůj trvalý ekonomický boj s dělnictvem, jeho úsilím za lepší pracovní a mzdové podmínky, zkrácení pracovní doby a v oblasti politické pak boj za všeobecné hlasovací právo. Kapitalismus tím ale zároveň vytváří i podmínky pro vznik volného času, této nejsvobodnější části celého dělníkova dne. Volného času, určeného nejen k regeneraci pracovní síly, ale i k zábavě a rozvoji jeho osobnosti. To již nebyl ten sváteční, odpočinkový čas zemědělce, na jehož nedotknutelnost ve svém kalendáři dbala především církev, ani čas sezónní, zejména zimní, vyplývající z charakteru zemědělské činnosti. To byl každodenní volný, mimopracovní čas, dělnictvem na kapitálu vybojovaný. Tak, jak se mění technologie výroby a s ní i dělba práce, roste její produktivita a tím i zisk vlastníků výrobních prostředků, tak zároveň s tím i sílí požadavky dělnictva na zkracování pracovní doby. Od trvající osmnáctihodinové pracovní doby první poloviny 19. století, přes dvanáctihodinovou, osmihodinovou a někde i kratší, až po současný pětidenní pracovní týden. Ale jak je tato nejsvobodnější část dne dělníkem využitá – to je často jiná. Zda k zábavě, odpočinku, sebevzdělání, různým koníčkům či k lenošení a pobytu v hospodě – tehdy častým místem volnočasových aktivit mezi lidmi.

Jak se postupně zkracuje pracovní doba, tak zároveň roste pozornost různých výrobců k nevyužitým možnostem ve zlepšování kulturních služeb v oblasti volného času. Ve městech dokonce vznikají celá zvláštní výrobní odvětví a různé zábavní instituce, vycházející různým kulturním potřebám a zájmům obyvatelstva vstříc. Nejen výrobou různých mechanických hudebních nástrojů, nahrazujících živou hudbu, ale i přímým poskytováním různých kulturních služeb za úplatu na místech k tomu vyhrazených. I do oblasti kultury a volného času tak proniká zábavní zboží, podléhající stejným pravidlům, jako jakékoli jiné. Stává se předmětem prodeje a koupě a jeho cenu rovněž určuje užitná hodnota, stanovená u prodejce i kupujícího zákonem nabídky a poptávky. I zde, v oblasti volného času se nabízené zboží směňuje za peníze, které mezi prodejcem a kupujícím vystupují jako měřítko cen a míra hodnot. Také tady se směna provádí za účelem zisku, stává se součástí všeobecné komerce. A kupující se sám svobodně rozhoduje, zda tuto cenu zaplatí či odmítne. Ale co všechno může jeho rozhodnutí ovlivňovat, jaké vnější okolnosti na to působí, to se již v této době stalo i předmětem zvláštní vědecké discipliny – marketingu, využívajícího především psychologie a sociální psychologie. V něm při průzkumu trhu sehrává pak důležitou roli např. reklama jako součást vládnoucí ideologie a zároveň rozdílná odolnost jednotlivce či jednotlivých společenských skupin a věkových kategorií vůči ní.  

Jak již od začátku 19. století probíhalo poskytování různých zábavních atrakcí ve městech kočujícími zábavními společnostmi, bylo již dříve naznačené. Ve 20. století se poskytování kulturních služeb pro daleko širší počet zájemců stalo všeobecným a trvalým jevem a s nimi i důsledek těchto služeb, který měl pro člověka: divák či posluchač se za úplatu stával stále více jen trpným, pasivním činitelem – nechával se bavit jinými a dobrovolně se vzdával osobní, aktivní účasti na této zábavě. To mělo mít dalekosáhlé důsledky pro celý tradiční systém místní a regionální kultury, včetně kultury hudební, jak bude poukázáno ve 3. kapitole této práce. (10)  

Již ve dvacátých letech 20. století – pod vlivem technologických změn v oblasti průmyslu, dopravy je v Americe i v Evropě – je patrný výrazný nástup nového fenoménu, spjatého s rychle rostoucí urbanizací měst, pokračující průmyslovou revolucí a rostoucí populační křivkou obyvatelstva. Fenoménu, sociology nazývaného masová kultura. Zrodil se jako druhotný produkt průmyslové revoluce, urbanizace a růstu volného času. Je úzce spjat s nástupem nových informačních prostředků a určitým zvyšováním životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva.  

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Jako jeden z prvních na tento nový světový fenomén upozorňuje španělský filosof a sociolog Ortega y Gasset José (1883 – 1955) ve své knize „Vzpoura davů“ (La rebelión de las masas), vydané v roce 1926, u nás poprvé pak v roce 1933. Podle něj tento prudký populační růst, urbanizace a prudký technologický rozvoj vyvolává ve vyspělých civilizačních společnostech nový společenský jev: jev „plnosti“, jev „hromadění“. Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Hotely plné hostů. Vlaky plné cestujících. Kavárny plné návštěvníků … Co dříve nebylo problémem, jím začíná být téměř natrvalo: najít místo … (str. 37.)A dodejme – čekárny u lékařů a nemocnic rovněž plné lidí.   

Tento jev podle jeho teorie zároveň produkuje nový typ člověka – „člověka masového“, davového, průměrného, standardizovaného, odhadnutelného. Odpůrce všech a všeho, co se vymyká jeho vlastnímu myšlenkovému průměru. To je především zaměřené jen na růst materiální spotřeby a na přízemní, standardizované kulturní obsahy. Tedy na člověka, spokojeného sama se sebou a nedůvěřivého ke všemu, co jej převyšuje a co klade vyšší nároky na jeho vlastní přemýšlení, s úzce spotřebním vztahem ke kultuře, zaměřeným zejména jen k její zábavné funkci. Snadno manipulovatelného, ochotně přebírajícího cizí, imputované vzory a hrdiny. Chce vládnout, ale neumí to, potřebuje k tomu jiné. Autority, silné jedince, vůdce, kterým se dá uvěřit a jít za ními.

Ortega y Gasset, jako přesvědčený liberál, intelektuál – byl svým myšlením aristokratem. Uznával jen kulturu tzv. vyšší, s prověřenými duchovními hodnotami. Již tehdy upozorňoval na záměrné a cílevědomé využívání průměrných lidí – mas, z nichž se při osobním kontaktu se silným jedincem – vůdcem tato průměrná masa snadno stává davem, snadno manipulovatelným silnými vůdci, jako byli v Evropě ve své době Mussolini, Hitler, Lenin, Stalin. Vždyť nastalo období masového rozvoje tisku, fotografie, filmu, rozhlasu, gramofonových desek, které  manipulaci s lidmi svými standardizovanými kulturními obsahy velmi usnadňovaly. Věděl to již i Lenin, když hlásal, že „ze všech umění je pro nás nejdůležitější film“, zrovna tak jako Goebbels, tato Hitlerova prodloužená ruka, organizující masová shromáždění lidí v přírodních amfiteátrech, komunikací „tváří v tvář“ s charismatickým Vůdcem v čele. Jeden národ, jeden vůdce … Propagace těchto myšlenek prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu byla v té době dovedena k mistrovství. Proto i tehdejší velké úsilí nacistického Německa po co nejrychlejším zdokonalení a využití nového, rodícího se prostředku informací a ovládání – televize. Od té doby každý vládce v kterémkoli režimu ví, že když má tyto prostředky masového působení v rukou, tomu se vládne snadněji. A nejen to. Ví, jak masy velmi rychle zapomínají, co bylo ještě před nedávnem a jak snadno podléhají uměle vytvářeným iluzím a brainstormingu – vymývání mozků. Jak se Hitlerovi povedlo masy německého národa ovlivnit pod příslibem lepšího a získat jejich souhlas s jeho politikou, o tom se můžeme přesvědčit na zachovaných filmových dokmentech té doby. Ale zrovna tak si byli nacisté vědomi sjednocující síly pochodového zpěvu a dechové hudby ve svých průvodech a shromážděních. Horst Wessel Lied, jinak Die Fahne hoch (Vlajku vzhůru) se stala rovněž vlajkovou písní SA a hymnou nacistické strany. Kameraden die Rotfront und Reaktion erschossen … ve svém textu a bojové, úderné pochodové melodii vyjadřovala svou nenávist ke komunistům, Židům a všem, kteří se stavěli proti nim. Stejně, jako staré dělnické písně, obracející svůj hněv proti mezinárodnímu kapitálu, příčině jejich bídy.

.  Tato Gassetova teorie masového člověka a masové kultury má již blízko k teorii elit. Není proto náhodou, že se právě v této době objevuje také tato teorie – teorie elit, vytvořená Wifredem Paretem (1848 – 1923), úzce spjatá s teorií Gassetovou. Podle Wilfreda Pareta se dělí všechny společnosti – bez ohledu vládnoucí systém – na vůdce a vedené. Každá právě vládnoucí elita si udržuje svou moc stále stejnou cestou: Je to cesta vytváření a schvalování takových zákonů, které jejich moc podporují a udržují – a s nimi zároveň obratně řízeným, manipulovaným souhlasem lidí s jejich politikou. K politické změně pak dochází tam, kde jednu elitu, které se již nepodařilo lidi o své jedině správné cestě přesvědčit, střídá elita druhá. Tím dochází k neustálému, tzv. koloběhu elit. Elity, předurčené k vládnutí přitom disponují speciální motivací. Tou je nezměrná touha po moci a penězích jako prostředku vyjádření této moci. Wilfredo Pareto měl již své předchůdce. V renesanci to byl např. Niccollo Macchiavelli (1608 – 1653) či později Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), autoři, zabývající se otázkou vůle, metod a technik, jak tuto moc udržet.

 Když se můj plzeňský přítel, spisovatel František Spurný ve své knize Apolitická politika nepoliticky (str. 20, viz přehled literatury) zabývá problematikou vzniku nových elit, popisuje ji takto: Scénář dosavadních změn byl, je a bude (dokud se nezmění náš pohled na úroveň vědomí člověka) vždy stejný. Když se situace ve společnosti stane neúnosnou, do čela lidského stáda se postaví odhodlaní revolucionáři, kteří tvoří charakterově i ideově velmi nesourodou společnost a v čele rozhněvaného davu nějakým způsobem (často ale krvavě) zatlačí na suitu dosavadních zkorumpovaných, zdecimovaných elit a ujmou se moci. Během pár měsíců či roků se garnitura vítězů zformuje, nabalí se na ni dostatek parazitů, eliminuje ze svého středu idealistické snílky  a altruistické poctivce, nastaví parametry ,svého nového´ systému a stane se novou vládnoucí elitou.

S tímto podcenivým, až pohrdavým ztotožněním názoru na protiklad vztahu lidu – elity, se dodnes setkáváme i u některých našich politiků, vyznávajících přitom liberalismus a demokracii. Jedním z projevů bývá, že když u voličů ztrácejí volební preference, nehledají příčiny ve své protilidové politice, včetně podceňování koordinační funkce státu a přeceňování trhu, ale jen v technologických chybách svého špatného vládnutí, své chybné taktice při přesvědčování a ovládání mas. Není proto náhodou, že při realizaci své politiky vycházejí – i když to nikdy otevřeně nepřiznají – z této teorie elit a ve své praktické politické činnosti ve jménu svobody a demokracie skrytě odmítají princip, podle nějž je lid zdrojem veškeré moci a mermomocí se brání přímé demokracii, možnostem jejího zneužití. Mají přitom na mysli poučení nejen z nacistického Německa, ale i z bývalého Sovětského svazu. Z dáli věků tak na nás i dnes pošilhává starořímské rozdělení společnosti na patriciát a plebs, včetně toho již od středověku známého podceňování venkovského člověka ze strany měst.                         

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++                           Proč zde ale tyto teorie vytahujeme na světlo v souvislosti s naším vytýčeným tématem, tj. hudební problematikou? To se jí přece netýká! Jaképak elity a jakýpak průměrný – masový člověk? Vždyť muzikant – v souladu s tradicí a jeho postavením ve společnosti, s odvěkým heslem Já nic – já muzikant se nemá starat o nic, co se kolem něj děje, stejně to nemůže ovlivnit. Je jen poskytovatelem určitého druhu služeb – v našem případě služeb hudebních a tím to hasne! Hlavně že se platí!  Dělal to tak kdysi na objednávku bohaté šlechtě i různým biskupům a arcibiskupům, dělaly to ještě v nedávné době budování tzv. socialismu pomalu všechny naše profesionální hudební celebrity a dělají to i dnes. Proti dřívějšku jen s tím rozdílem, že s jinými hesly a s ještě větším podceněním jiných hudebních žánrů, včetně té „obrozenecké lidovky“. Jedním z dalších projevů elitářství v oblasti hudby je i přeceňování významu artificiální hudby a podceňování hudby nonartificiální, jak na to již upozorňoval i Bedřich Václavek. (Viz jeho citace na začátku kapitoly 2/1.)  Evropa elit, nebo všech občanů? Tedy i těch, kteří sdílejí jiné kulturní a hudební zájmy, než mají tzv. elity – pokud ovšem na toto nedemokratické uspořádání společnosti vůbec přistoupíme. To není volání po sociálním rovnostářství, ale uplatňování diferencovaného a citlivého pohledu na otázky, jako jsou rozdílné skupinové kulturní potřeba a zájmy v celé sociální hierarchii.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

A jaké společenské postavení v této poválečné době u nás vojenská dechová hudba zaujímala? Po vzniku ČSR převzala armáda až na nepatrné výjimky starou rakousko – uherskou strukturu a organizaci. Ta byla zachována zejména u pěších a jezdeckých útvarů, ačkoli již zkušenosti z vedení bojů v 1. světové válce, tj. nasazování tanků, motorizovaných jednotek a letectva již naznačovaly změnu celkové vojenské strategie a taktiky. Ta se právě projevovala postupným omezováním těchto pěších a jezdeckých útvarů a dotýkala se i počtů potřebných vojenských hudeb. V roce 1923 byla v Praze ustavena vojenská hudební škola, jejímž cílem byla výchova nových hudebníků pro potřeby jednotlivých útvarů. Ale poválečné ekonomické těžkosti přinesly i omezení jejich počtu. V místech zemských a divizních velitelství na 42 hudebníků v čele s kapelníkem, u nižších vojenských útvarů na 30, v čele s dirigentem – praporčíkem. Ale vliv a působení těchto vojenských hudeb a jejich vysloužilců zejména na venkově i nadále přetrvával.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Již od 90 let 19. století bylo v Rakousku – Uhersku umožněno provozovat hudbu po živnostensku, na základě žádosti o vydání kapelnické koncese. Vytvářelo to kladnou motivaci pro zakládání nových i k vytváření velkých dechových kapel, působících v jednotlivých rostoucích průmyslových oborech a službách. Vznikaly např. kapely železničářů, poštovních zaměstnanců, policejních útvarů, městských kapel, nvlastní kapely si vytvářely i jednotlivé politické strany a různé spolky. Můžeme to dokumentovat třeba i na Františku Kmochovi a jeho kolínské sokolské kapele. Pochopitelnou snahou bylo hrát pokud možno pro co nejvíce zájemců. Poválečná doba tomu byla nakloněna. Množství tanečních zábav, slavností jednotlivých spolků, jejich plesy, celostátní oslavy, jako byly např. oslavy 28. října – dne vzniku ČSR, náboženské poutě, účast při různých církevních slavnostech ve městech a na vesnicích – to všechno vytvářelo vítanou poptávku po účinkování. Od slavných pochodů vojenských kapelníků jako nejautentičtější hudební formy dechových hudeb, sjednocující svým rytmem větší skupiny lidí, přes pochody pohřební, až k provozování polek, valčíků, mazurek, těchto tehdy stále skladeb nejoblíbenějších. Ale nastupují i nové tance – tanga, waltzy, atd..

V repertoáru dechovek se po 1. světové válce objevují i reminiscence na ni, s názvy skladeb po jejích válečných hrdinech. Např. pochod Generál Pellé, Generál Gajda ( hrdina ruských legionářů ze slavné bitvy u Zborova), či valčík Večer na Piavě, jako hudební vzpomínky na boj našich italských legionářů na jednu z rozhodujících bitev. (V ní se ztotožnil slavný plzeňský 35. pěší pluk s později slavným Hašlerovým pochodem Pětatřicátníků), atd. Tento ohlas války se odrazil např. i ve valčíku slavného venkovského lanžhotského kapelníka Metoděje Prajky, pojmenovaném „Na stráži“. Je jen pochopitelné, že masový rozvoj dechových hudeb, zejména na vesnici, poznamenal v některých případech jejich všeobecnou nižší hudební úroveň. Vždyť v jejich čele často již nestáli profesionálové, jako tomu bylo např. u vojenských vysloužilců, ale lidé bez hlubšího hudebního vzdělání či s hudebním vzděláním velmi povrchním.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Do tohoto hudebního života 1. republiky, stále více ovlivňovaného prostředky masového působení, zasáhla nečekaně světová hospodářská krize, která svůj příchod ohlásila krachem newyorské burzy v roce 1929. Zasáhla spotřebu nejen hmotných, ale i duchovních statků, včetně prudkého poklesu kulturní spotřeby. Cesta úniku mnoha muzikantů – patřících vždycky spíše k té slabší sociální skupině obyvatelstva – směřovala za hranice našeho státu. A jako již za Rakousko – Uherska odcházelo – zejména z jižních Čech mnoho dělníků, ale i muzikantů do celé Evropy, tak i v této době jich mnoho odchází za výdělkem do Francie. Ta od roku 1930 začíná přijímat zahraniční dělníky na výstavbu obrovské obranné Maginotovy linie. Za několik let jsme i u nás začali s budováním pohraničních opevnění. Ale mnoho muzikantů odchází v té době do různých větších i menších zahraničních cirkusů a jiných zábavných institucí, jak jsme již ukázali i na příkladu Karla Balka ze Škudry u Strakonic. Zrovna tak bychom ale mohli jmenovat i Karla Vacka a jiné známé hudebníky, hledajícími tehdy obživu ve Francii.

V období světové krize se znovu vrací vlna nadměrného melodického i textového sentimentalizmu a až plačtivého povzdechu nad tíživou sociální situací nezaměstnaných. Z množství v té době vzniklých písní si jen připomeňme písně pražského harmonikáře Františka Blahníka či Gézy Včeličky píseň Proč jsou lidé bohatí, proč jsou lidé chudí, J. Beneše Ty můj svatý Antoníčku, Karla Vacka Nikdy se nevrátí, pohádka mládí, Stelibského Praha je krásná či pozdější tango Kladno, ty černé Kladno, Tvůj bílý šátek, Akáty bílé, atd.

Jan Kapusta, jeden z mála badatelů, zabývajících se vývojem dechové hudby u nás (viz přehled literatury) o této době píše: Tvorba, po půlstoletí setrvávající na stejných schématech, opírající se sice o úspěšnou inspiraci početné řady jednotlivců, avšak ve sledované linii už ustrnulá, neschopná vývoje, zřetelně naznačovala krizi, a to nikoli krizi skladatelskou, nýbrž krizi daného žánru ve společnosti. (11) 

Bedřich Janda se ve své práci z roku 1972, nazvané Dechová hudba a dnešek k tomu připojuje svým tvrzením, že hlavní příčinou je setrvalý stav životního stylu, neochota brát na vědomí společenské změny, působící i na nonartifiální hudbu… Ale ten, kdo se chce hlouběji zabývat problematikou vztahu lidové písně a šlágru, nemůže obejít práci Vladimíra Karbusického, vydanou v roce 1968 pod názvem Mezi lidovou písní a šlágrem. Ačkoli od jejího vydání již uplynulo 45 let, mluví naléhavě i k dnešku, klade otázky a zároveň na ně  často i přímočaře odpovídá. Mnohým, i dnešním příznivcům dechové hudby a vůbec šlágru se to nemusí líbit. Ale Vladimír Karbusický nepsal svou práci proto, aby se jim zalíbil. S hlubokou znalostí problematiky se dotýká nejen společenských podmínek vzniku lidové písně, její variability, ale popisuje i její ústup ze zorného pole lidí pod vlivem evropské průmyslové revoluce, rozbíjející relativní feudální uzavřenost nástupem nových informací a složitým vlivem těchto změn na změnu hudebního myšlení a cítění lidí. Je snad náhoda, že tato práce vyšla v roce 1968, tak pohnutém pro život tohoto národa, ve kterém zase znovuobjevovaný pojem lid – národ prodělával takové proměny? Připomeňme zde jen některé téze práce Vladimíra Karbusického:

Aforistická zkušenost, že nejlepší šlágr je ten, který je nám už nějak podezřele známý a povědomý má hlubší význam. V rozboru tohoto jevu můžeme poodhalit tajemství tzv. hudebního nápadu, tajemství, jež tak souží autory písní našeho všedního dne.

Melodické typy však putují nejen staletími, ale i do zeměpisné šíře. Často nám nachystá poslech cizích písní různá překvapení „s povědomými“ melodiemi. Nezáleží na tom, že je to šlágr, chráněný autorskými právy.

Jsou to prahy, žijící hluboko v nás, jsou základem naší hudebnosti, kterou sajeme z celého ovzduší naší hudební kultury a tato kultura je opět součástí evropského hudebního myšlení, jemuž dal základní jednotu středověký univerzalismus církevního zpěvu, gregoriánského chorálu. Toto obrovské kulturní podnoží melodických typů a „modelů“ hudebního myšlení zdědil z folkoru a městské písně novodobý evropský šlágr.

Mluvíme o tzv. pololidové písni, jejíž styl začal převládat nad mizejícím tradičním folklorem a začal jej vytlačovat z repertoáru. Třebaže někdy i text zůstal stejný, nápěv se změnil k nepoznání. Pro pololidovou píseň je příznačná především zvýšená sentimentalita, ztráta stylových principů klasicizmu v melodice a harmonickém plánu malé písňové formy. Proměny ve slovesné poetice jsou adekvátně sledovány manýrami v hudebním výrazu, melodie vskutku symbolizují žalobnou bezvýchodnost životní situace, z níž tyto písně rostly a těžily … Z pololidových písní začali různí kapelníci od konce 19. století vytvářet různé úpravy a umělejší novotvary …V této době, vlastně celkem nedávné, kdy už supěly po železnicích lokomotivy a ve městech dýmaly fabriky, vytvořily se všechny ty staročeské, starošumavské a podobně zaručeně lidové a prastaré písničky, které se staly základem nejrozšířenějšího kýče dneška – naší české lidovky.

 Tvrdý odsudek – snad až příliš paušalizující, bez bližšího vysvětlení – často v té době      používaného pojmu v oblasti umění – kýč.

Definice šlágru podle Vladimíra Karbusického: Šlágr je primitivně vlezlý, většinou sentimentální, často též humorný, instrumentálně doprovázený hudební kousek, s často plochým textem …Pokládejme za šlágr takovou uměle vytvořenou píseň, u níž převažuje zábavná funkce, a jež svou snahou o povědomé hudební kvality usiluje – nikoliv bez ohledu na komerční stránku věci – o rychlý úspěch u obecenstva. …Uveďme rovnou, že nejryzejší šlágrový trh vytvořilo třetí období, období prvorepublikánské…Ale v tom, co je v písničkách všedního dne zajímavé, esteticky hodnotné a co nám dodává pocitu krásy, promlouvají k nám v podstatě stále stejné principy, jako před staletími. (12)

  Povšimneme li - si nejúspěšnějších světových šlágrových melodií naší populární hudby, včetně Vejvodovy Škody lásky, neujde nám, že jsou to především melodie, nikoli texty, které se Evropě nejhlouběji vtiskly do její emocionality.

Připomeňme si, jaké stanovisko zaujímá k dechové hudbě i jiný autor, dr. Lubomír Dorůžka ve své publikaci, vydané již v roce 1962, pod názvem „Hovoříme o džezu, moderní taneční hudbě i lidovce“: V taneční hudbě směřuje vývoj v posledních desetiletích ke stále složitějším výrazovým prostředkům, ke komplikovanější vazbě harmonické, rytmické i instrumentační. Nic takového však nelze pozorovat u většiny dechových orchestrů. Hrají tak, jak hrály před dvaceti či třiceti léty a stejná stagnace se projevuje i v jejich repertoáru. Autor nakonec zdůrazňuje potřebu všímat si více změn ve společnosti.

A džez – jak byl u nás tehdy ještě širokou veřejností chápán? Od 2. poloviny dvacátých let jeho vliv stále více roste. V roce 1929 zakládá R. A. Dvorský své Melody – Boys. O jejich vzniku píše: Můj pětičlenný orchestr hrál dohromady na dvacet nástrojů a ještě k tomu zpíval. Nástroje se neustále měnily a střídaly a tak vznikla pestrá hudební paleta. Připomeňme, že v jeho orchestru působil i Karel Vacek, který se nedávno vrátil z Francie, kde hrál na světové výstavě. Ovládal housle, violu, klarinet, saxofon, trubku, pozoun a navíc ještě zpíval.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Vedle tohoto stále více diferencovaného hudebního proudu se v těchto létech rodí Osvobozené divadlo, které mělo v našich hudebních a divadelních dějinách sehrát význačnou roli. V jeho čele stáli Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek. Posledně jmenovanému byl českým sponzorem umožněn jednoroční pobyt v Paříži, kde se setkával s hostujícím skutečným černošským džezem. Když se odtud vrátil (bylo to v roce 1928), navázal pak spolupráci s V. a W. Jejich první film Pudr a benzin byl za Honzlovy režie rovněž natočen firmou Gaumont – Francofilm – Aubert v Paříži. Ale z divadla komického se od roku 1932 stává divadlo politicky angažované. Na nástup Mussoliniho v Itálii k moci a postupné úspěchy nacionálně socialistické strany v Německu v čele s Adolfem Hitlerem – reagovala dramaturgie tohoto divadla. Vznikají hry Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc, Těžká Barbora a poslední Pěst na oko, všechny ostře zaměřené proti nacistické ideologii.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

A byl konec milování! Již v roce 1936 získala Sudetendeutsche Partei, v čele s Konrádem Henleinem ve volbách do československého parlamentu 44 mandátů, 25 pak v senátu. Vyhlásila požadavek německé národní samosprávy a 29. října 1937 opustila pražský parlament. Jejich hlavním požadavkem se stalo heslo Heim ins Reich – požadavek připojení Sudet k fašistickému Německu. 14. září roku 1937 umírá T. G. Masaryk. Ještě na smrtelné posteli si žádá, aby mu přečetli část knihy Zdeňka Nejedlého, nazvané T.G. Masaryk, popisující jeho dětství na Slovácku a vstup do života. (Viz filozof Milan Machovec, kniha T. G. Masaryk, str. 36.) Je jasné, že se schyluje k válce. A pak přišel Mnichov!         

Zvoní, zvoní zrady zvon zrady zvon

čí ruce ho rozpoutaly

Francie sladká, hrdý Albion

a my jsme je milovali

Viděl jsem slzy v očích žen

viděl jsem pěstě zaťaté

Počkejte málo málo jen

však vy nás poznáte

Je noc a v krytech zákopů

tep krve země zní

za tebe světe za tu Evropu

stydí se voják poslední

Zvoní, zvoní zrady zvon zrady zvon

čí ruce ho rozpoutaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali …

(František Halas, sbírka Torzo naděje, úryvky z básně Zpěv úzkosti.)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

  Co zbývá národu, který se ocitnul v bezprostředním nebezpečí, že bude vymazán z mapy Evropy? Buď trpně sklonit šíji a čekat až sekyra dopadne, nebo organizovat odpor i za cenu ztráty nejlepších synů a dcer národa. Ale kdyby to bylo tak jednoduché! Na jedné straně zde byla zahraničně politická orientace našich národních politických a kulturních elit na Západ, podepřená vojenskými smlouvami s Francií a Anglií, že v případě našeho ohrožení nám poskytnou pomoc, na straně druhé vůdci Komunistické strany s jejich orientací na Sovětský svaz. Najednou Mnichovská dohoda! To se projevilo pozdějším rozštěpením vedení našeho odboje. Jedni naši vůdcové uprchli do Londýna, druzí do Moskvy. Jak se najednou ukázaly být bezmocnými a zbytečnými všechny ty řeči o humanitě a víře v západní demokracie a nedůvěře k bolševizmu. Jako domeček z karet se zhroutily Masarykova i Čapkova víra a důvěřivost v západní kulturu, jejich víra v rozum člověka, odvolávání se na lidskou morálku a lidský pokrok, který nelze zastavit. Starší, provdaná sestra bratří Čapků, Helena Koželuhová, bydlící v Brně, později ve své knize „Čapci očima rodiny“ na str. 139 píše: Politika není promlouvání k člověku, jak si myslel chudák Karel, ale k davu a jeho nejtemnějším pudům. Někdy je dav jen spojení vlastních slabostí, ale většinou závisti, nenávisti, chtivosti a zbabělosti, třeba jinak hodných lidí. Dav hledá hrdinu, totiž vůdce, který se nebojí a dá se jím vést kamkoli, i tam, kam by sám nešel … Skončila doba optimizmu a víry v člověka a pokrok … Lidstvo se neumoudřilo a neumoudří. Nastalo stěhování škatulí a lidí i hodnot … dodejme – tak, jako vždycky v přelomových obdobích v historii tohoto národa. Masarykovo tvrzení, že u našeho národa jde především o krizi mravní a spirituální bylo jistě pravdivé, ale Hitlera v té době etické problémy našeho národa pranic nezajímaly. A Marx či Lenin, kdyby ještě žili, rovnou by se mu vysmáli a řekli mu, že jde o krizi kapitalismu i s celou jeho politikou appeasementu a Mnichov není nic jiného, než jejím odrazem. (Dodnes se mozí nemohou smířit s tím, proč veškeré bohatství světa vlastní asi 1% světového obyvatelstva a mají přitom na mysli i dnešní představitele světového finančního, průmyslového a obchodního kapitálu.)

Bylo rozhodnuto bez boje. A tak nám v roce 1938 nepomohly ani písničky Karla Hašlera, se kterými objížděl republiku a povzbuzoval ducha odporu, ani optimistické pochodové písně Karla Vacka, jako byla píseň U našich kasáren či Bříza zelená, bříza bílá, na rtech vojáků, radostně a odhodlaně pochodujících do vybudovaných pevnůstek v našem pohraničí, aby bránili svou vlast. Nemohli. Jako vždycky v historii – slabší před zájmy silnějších mocností neměl šanci. Bližší košile než kabát! Podstatná část národa – na rozdíl od té menšiny, která uvnitř našeho území organizovala odboj proti německým okupantům a byla za to popravována a odesílána do koncentračních táborů, nebo prchala do zahraničního odboje – zůstala, aby přežila. Dne 13. července roku 1942 se v Lidových novinách objevuje článek, referující o oslavách prezidenta Emila Háchy, konaných při příležitosti jeho 70. narozenin. V pražském Obecním domě se sešli kulturní pracovníci, aby mu vzdali poctu. Ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec při této příležitosti pronesl slavnostní projev a předal jim národní ceny, přičemž zdůraznil, že vědomě uděluje tyto ceny těm kulturním pracovníkům, o nichž věří, že jako čeští umělci také říšské myšlence sloužili a sloužit budou. Mezi dvaadvaceti vyznamenanými byli např. spisovatelé František Kožík a František Hrubín, houslista Váša Příhoda, herci Vlasta Burian, Gustav Nezval, Adina Mandlová, Marie Glázrová, výtvarník Karel Svolinský, filmový režisér Otakar Vávra, atd. Ministr Moravec pak zakončil shromáždění a se všemi přítomnými vztyčenou pravicí vzdal hold Vůdci Adolfu Hitlerovi a prezidentu Háchovi. Věčné téma, řešící otázku, zda je možné v životě jednotlivce – umělce (ale nejen jej) oddělit jeho uměleckou činnost od jeho občanských postojů v dobách, ohrožujících    samotnou národní existenci.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

 Minulost našeho národa lidi opravdu poučila. Stali se mistry převleku. Lidé i za okupace nadále chodili na fotbalové zápasy a vyřvávali svou zbabělost a lhostejnost nad osudem národa na sportovního protivníka. Venkovské dechovky při pohřbech, církevních slavnostech a poutích nadále vyhrávaly, jakoby se nic nestalo, než jim to později bylo – v důsledku zdrcující porážky u Stalingradu na podzim roku 1942 a v zimě roku 1943 zakázáno. A navíc – vždyť i ten Beneš, jak se dozvěděli ze zahraničního rozhlasového vysílání – již v roce 1943 uzavřel s bolševickým Sovětským svazem smlouvu o vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. To něco napovídalo o jeho roli a významu, jaký bude sehrávat tato východní mocnost při budoucím poválečném uspořádání Evropy. Tak vyčkávali.

16. března roku 1939 podepsal Hitler výnos o rozpuštění československé armády. Zároveň s tím byly postupně rozpuštěné politické strany a tradiční české spolky – a vytvořené nové. Jako první byla již 27. 12. 1938 na řadě Komunistická strana Československa, pak následovaly další, včetně spolků Sokol, Orel, Junák. V roce 1939 bylo vytvořené Národní souručenství a jeho kolaborantská mládežnická organizace. Ale po nástupu Emanuela Moravce, bývalého československého vojáka z povolání, legionáře, nyní ministra školství a národní osvěty protektorátní vlády a předsedy pronacistického Kuratoria pro výchovu mládeže bylo všechno jinak. Ve svém prohlášení postavil před český národ dva hlavní a nejbližší úkoly: … sblížit národ český s německým tak, aby mezi českými příslušníky Protektorátu a německými příslušníky nebylo žádného rozdílu v nazírání a cítění, a aby byla posílena v českém lidu říšská myšlenka. Historik Palacký, dřívější Otec národa byl za protektorátu nahrazen historikem Josefem Pekařem a jeho jménem pojmenováno pražské nábřeží. Důvod byl prostý: Palackého hodnocení Jana Husa, husitské revoluce, Jana Žižky, atd., bylo melodií, známou a zažitou širokými vrstvami českého obyvatelstva již v průběhu několika generací, Pekařovo hodnocení stejných událostí negativní, v souladu s oficiální katolickou interpretací, s jejím úzkým sepětím oltáře a habsburského trůnu. Česká vlastenecká nota Palackého musela z fašistického zpěvníku zmizet!    

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ale co se stalo s vojenskými hudbami po zániku 1. československé republiky? Jednalo se o 52 pluků a stejný počet plukovních hudeb s 52 kapelníky, 1896 hudebníky a 286 žáky Vojenské hudební školy v Praze. Nově vytvořená nástupnická vojenská organizace – vládní vojsko, mělo mít 7000 mužů s 12 prapory a stejným počtem vojenských hudeb, v počtu 408 hudebníků a 13 kapelníků, jako součástí těchto praporů. Realizací reorganizace vojenských hudeb a jejich převedením do této nové organizace byl pověřen vojenský kapelník Václav Tomeš. Zastavme se na chvíli u této osobnosti, na níž tento úkol spočinul, neboť její osud byl shodný s mnoha jinými vojenskými kapelníky té doby. Jejich život a vojenská hudební kariéra začínaly v době jejich mládí, v rakousko – uherské monarchii, aby pokračovaly v podmínkách 1. československé republiky a vyvrcholily v době protektorátu.

Václav Tomeš (1892 – 1971) nastoupil jako elév k hudbě rakouského pěšího pluku se sídlem ve Lvově. Tam i studoval na konzervatoři trubku a hudební teorii. Ve vojenské hudbě působil jako sólista – křídlovák a houslista. Po vypuknutí 1. světové války byl odvelen na italskou a srbskou frontu. Po skončení války se stal dirigentem dechové hudby u právě založené Slovácké brigády v Hodoníně. Ta byla v roce 1919 přejmenována na Posádkovou hudbu Hodonín. V roce 1920 byla přemístěna na Slovensko do Košic a pak do Prešova. Důvody těchto přesunů vojenských jednotek na Slovensko jsme již objasnili. Staly se součástí úsilí nového politického vedení po konsolidaci poměrů na nově vzniklé, neklidné hranici mezi Slovenskem a Maďarskem. V roce 1923 byl Václav Tomeš odvelen jako kapelník – podporučík do Levoče k pěšímu pluku č. 37. Vedle něj, jako druhý dirigent zde působil i Karel Eška. Bylo to právě v době, kdy jako voják základní služby narukoval do Levoče i ratíškovický hudebník Jan Šupálek, který byl jako trumpetista zařazen do jejich vojenské kapely. Oba tito kapelníci měli poznamenat celý jeho další hudební život, jak dále ukážeme ve 3. kapitole této práce.

Z Levoče odešel Václav Tomeš do civilu, ale byl znovu reaktivován a působil na různých místech, mimo jiné i v Brně, kam nastoupil začátkem roku 1939.  Zde, ve spolupráci s vojenským kapelníkem Josefem Hančlem v Lužánkách organizoval slavné brněnské monstrékoncerty. Ale brzy byl povolán do Prahy jako hudební referent při generálním inspektorátu vládního vojska a byl pověřený reorganizací vojenských hudeb. Z nejlepších kapelníků a hudebníků bývalé československé armády vybral a vytvořil 12 kapel po 40 hudebnících, dislokovaných do těchto míst: Mimo Prahu do Rakovníka, Písku, Benešova, Čáslavi, Kutné Hory – (praporčík Karel Eška), Hradce Králové, Josefova, Jičína, Vysokého Mýta, Bučovic, Kostelce n. Orlicí, Lipníku n. Bečvou.  Následně byl Tomeš jmenován do funkce inspektora vojenských hudeb. V Praze organizoval veřejné koncerty s českým repertoárem, např. s předehrou k opeře Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, 2. symfonií Es dur op. 38 Zdeňka Fibicha, Slavnostním pochodem Antonína Dvořáka, atd. Když bylo v roce 1944 přesunuto do severní Itílie jedenáct praporů vládního vojska, aby zde plnilo úlohu strážných jednotek, několik set jich hned přešlo k italským partyzánům. Odtud pak v době Protektorátu vzniklé posměšné lidové rčení o něčem zbytečném, hovořící o tom, že tam „byli tak prospěšní, jako vládní vojsko v Itálii“.

Po osvobození naší země v roce 1945 se Josef Tomeš znovu podílel na nové organizaci nově vzniklé armády a jejích vojenských hudeb. V roce 1948 odchází již definitivně do důchodu, mimo vojenskou službu. Nebyl sám. (Jindřich Praveček a další.) Byli zcela záměrně odsunuti stranou, jako jiní umělci, učenci, pedagogové, zejména z oblasti společenských věd – všichni, kteří neměli důvěru komunistů. Teprve později, na závěr svého života se zase mohli znovu uplatňovat jako odborníci v různých komisích a přehlídkách lidově umělecké tvořivosti a hudebních přehrávkách, kterých se musely hudební amatérské soubory povinně účastnit. Jindřich Praveček působil ještě v šedesátých létech jako instruktor velkého dechového orchestru západočeské továrny Amati na hudební nástroje v Kraslicích, vedeného tehdejším kapelníkem Hájkem.  

Mimo pluky vládního vojska u nás, při nichž působily vojenské hudby, vznikla u naší bojové jednotky v Sovětském svazu, vedené pplk. Ludvíkem Svobodou hudební skupina, v čele s Vítem Nejedlým, synem Zdeňka Nejedlého. V roce 1943 byl vyzván velitelem československé bojové jednotky, aby při ní vytvořil vojenskou hudební skupinu. Vznikala s obtížemi, neboť musela především vypomáhat v boji jako nosiči raněných, při dodávání stravy bojující jednotce a zabezpečovat různé jiné týlové práce. Ale přesto již nacvičila a provedla Smetanovu předehru k opeře Libuše, Rimského – Korsakova Tanec šašků a Víta Nejedlého hudební montáž Přicházíme ze Sovětského svazu. A na Štědrý večer v roce 1944 se orchestr již rozdělil na menší skupinky, včetně dechovky, které účinkovaly u našich  jednotek, dislokovaných na různých místech. V lednu roku 1945 Vít Nejedlý umírá a je po skončení bojů v dukelském průsmyku je na našem území již pochován. Po něm je pak pojmenován Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. (1943 – 1995.) Nejslavnějším pochodem celé poválečné doby se pak stal pochod Směr Praha, opěvující bojovou cestu našich vojáků po boku Rudé armády až do naší osvobozené vlasti.         

Tak se po 2. světové válce všechny ty smutné, uzlové body v hlavách i srdcích našich lidí spojily a sečetly: krize třicátých let, zrada Francie a Anglie, spáchaná na nás v roce 1938 při uzavření mnichovské dohody s Hitlerem a Mussolinim, dojednání o postoupení Sudet hitlerovskému Německu, významná role Rudé armády při porážce fašistického Německa a podle ujednání Jaltské konference vítězných mocností osvobození většiny našeho území. Ta stanovila i demarkační linii pro bojující strany. Proto i Plzeň slaví své osvobození americkou armádou. Následkem i důsledkem těchto událostí dochází k vítězství komunistů v parlamentních volbách v roce 1946 (43,25 %.) A jakým způsobem se bude u nás vyvíjet naše poválečná politika, naznačil již Košický vládní program, vyhlášený v dubnu v roce 1945 v Košicích, ale již měsíc předtím přijatý oběma složkami našeho zahraničního odboje v Moskvě, podepsaný londýnskou i moskevskou vládnoucí emigrací. (13) ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Již v říjnu roku 1945 vydává prezident E. Beneš Dekret o státní péči osvětové a tím zároveň vytváří po uchopení moci komunisty předpoklady pro odstranění prvorepublikového principu apolitičnosti pro budoucí zestátnění celé kultury. Jeho představy o tom, že Sovětský se bude pod vlivem války demokratizovat a Československo se stane spojovacím mostem mezi Sovětským svazem a Západem se ukázala mylnou. Vystoupení britského ministerského předsedy Winstona Churchilla na americké fultonské univerzitě 5. 3. 1946 za přítomnosti Harry Trumana znamenalo zahájení otevřeného nepřátelství se Sovětským svazem, spuštění tzv. železné opony mezi těmito vítěznými mocnostmi 2. světové války. Bylo to v době, kdy atomovou bombu vlastnila jedině Amerika. Nastal čas, který poznamenal všechny oblasti lidské činnosti, zintenzivnil zbrojení a ideologickou činnost na obou stranách bývalých válečných spojenců – a nyní soupeřů. I naše země, jako jeden ze satelitů Sovětského svazu byla stále více podřizována jeho zájmům. Ujišťování Klementa Gottwalda, daná před rokem 1948, že komunisté nebudou socializovat malé podniky a združstevňovat venkov, se ukázalo jako nepravdivé. Na přímý pokyn Stalina pak došlo v roce 1947 k odmítnutí Marshallova plánu – amerického Plánu hospodářské obnovy Evropy. Spatřoval v něm pokus o zasahování do předem určených sfér vlivu jednotlivých vítězných mocností. Ale tehdy ještě mnozí lidé nechápali, proč se tak stalo. Vždyť již pomoc UNNRA – United Nations Reliefs and Rahabilitation Administration mezi léty 1945 – 1947 – této americké organizace, zejména pak pomoc potravinová, posilovala u nás ty, kteří podporovali naši zahraničně politickou orientaci na Západ. Velké sucho, které nás postihlo v roce 1947 a z toho vyplývající problémy zásobování, pomoc Sovětského svazu mimořádnými dodávkami obilí – to všechno tehdy stálo na miskách politických vah.  

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ani oblast nonartificiální  hudby se těmto politickým střetům mezi našimi přívrženci na Západ a orientací na Sovětský svaz nemohla vyhnout. Ihned po skončení války bylo navázáno na přetrženou kontinuitu předválečné populární éry swingu, dochází zejména k přebírání repertoáru amerických džezových vzorů a jejich napodobování. Vzniká velké množství hudebních skupin, hrajících swing se swingovými tanci, jako byl Lindy Hop, ale především boogie – woogie a později pak rock – and – roll. Bylo to zejména pro mladou generaci něco vzrušujícího, nového, zatlačující do pozadí dosud tradiční tance, jako polka, valčík, mazurka. Ty až artististické výkony, pohrávající si s tanečnicí v tanci jako s loutkou kolem těla a nad hlavou, doprovázené velkými orchestry, s charakteristickým čtyřdobým rytmem, akcentování každé druhé a čtvrté doby taktu. Prudký růst rozhlasových přijímačů, masové vydávání gramofonových desek umožňovaly seznamování se špičkovými americkými orchestry, D. Ellingtona, B. Goodmana, G. Millera, ale i I. Berlina, G. Gerschwina, atd. V této poválečné době bylo ale již všechno chápáno ostře politicky. Rozhořel se politický boj mezi stranami. Když Divadlo V +W v březnu roku 1948 (měsíc po tzv. Vítězném únoru) uvedlo u nás jako první americký muzikál Divotvorný hrnec, mohlo to být komunisty chápáno jinak, než jako provokace? (14)   

Pak přišel 25. únor roku 1948. Komunisté převzali moc. Bez násilné revoluce, ústavní cestou. I za veřejné podpory mnoha umělců, spisovatelů, dirigentů, členů Národního divadla, redaktorů a jiných socioprofesních organizací naší inteligence, jak ukazují i podpisy 153 účastníků, vyzývajících k podpoře budování válkou poškozeného hospodářství, za vedení společnosti Komunistickou stranou Československa. Ale byli tito lidé tehdy jen obyčejní konjunkturalisté, mající strach ze zráty zaměstnání, či mnozí z nich komunistům i uvěřili – jako velká část našeho národa - že v této době skutečně jde o budování spravedlivější společnosti, tohoto snu řady utopistů minulosti? (15)

Vždyť i ten náš významný, prvorepublikový kritik Sovětského svazu, historik bolševické revoluce Jan Slavík uznával: Je pravda, že bolševická revoluce popohnala společenský vývoj směrem k socializmu. Pod jejím nárazem došlo ve všech kulturních i nekulturních zemích ke společenským změnám, mimo jiné k silnému omezení nebo pozměnění kapitalizmu. Tuhle zásluhu nikdo bolševické revoluci nevezme. Ale sociolog, zejména marxistický, musí si klást otázku, zda postupem času sovětská forma socialismu nestala se brzdou dalšího vývoje. A má – li socialismus dále pokročit, zdá se – musí zmizet hrubá forma socialismu sovětského. (Jan Slavík, Iluze a skutečnost, Srpen 1968, str. 153.)

Po uchopení moci komunisty začínala i renesance tradiční národní kultury – renesance po vzoru Sovětského svazu. Jejími hlavními rysy byl požadavek otevřené ideologizace kultury, řízené Komunistickou stranou Československa v duchu marxizmu – leninismu, za masivní státní podpory umění, literatury a lidové umělecké tvořivosti.  KSČ si později již byla vědoma důležité konsolidační role kultury v životě společnosti, včetně funkce zábavní. Znovunabytá národní svoboda po německém nacistickém ponížení, budoucí ochrana Sovětského svazu před naším silným, nyní již poraženým nepřítelem – německým sousedem – to byly tehdy silné karty v rukou tehdejší komunistické strany.

Poté, co byla Leninem kultura již uměle rozdělená na pokrokovou a reakční – buržoazní, sovětský teoretik umění Ždanov vytyčuje již v roce 1934 obecně platnou metodu umělecké tvorby v duchu tzv. socialistického realismu. Je to taková metoda, která při kreativnosti umělců a spisovatelů respektuje pravdivost a uměleckou konkrétnost uměleckého zobrazení a spojuje ji s úkolem ideového přetvoření a výchovy pracujících lidí v duchu socialismu. V oblasti hudby trval na sepětí tvůrců s lidovou hudbou, na obecné srozumitelnosti díla a potlačování skladatelského individualizmu. A aby to bylo u nás stravitelnější, tak tuto Ždanovovu myšlenku Zdeněk Nejedlý ve svém pojednání O úkolech naší literatury (1949/39) konkretizuje: … I tu je hlavní otázka, na čí straně barikády kdo stojí. Za vzory metody socialistického realismu v umění a literatuře pak vyjmenovává osobnosti naší kultury, jako byla Božena Němcová, Jirásek, Neruda, Vladislav Vančura, Myslbek, Aleš, atd.

Spolu se znárodněním – zespolečenštěním těžkého průmyslu, národního bohatství, doposud soustředěného v rukou jednotlivců i zahraničních společností, včetně bank, vytvořili komunisté politický systém, ve kterém pod fasádou tzv. Národní fronty byly ostatní politické strany a společenské organizace podřízeny vedoucí úloze Komunistické strany. Za dva roky poté, již pod heslem zostřování třídního boje za socializmu, dochází i u nás podle vzoru Sovětského svazu k otevřenému útoku nejen v řadách katolické církve, rozpuštění klášterů, odebrání materiální základny jejich činnosti, ale i popravám z řad nejen bývalé opozice, a řad vlastních. (16)  

Tuto zemi tehdy opouští asi 25000 lidí. Všichni směřují na Západ. Především bývalí soukromí vlastníci větších znárodněných majetků a všichni ti, kteří nesouhlasili s programem komunistů – jejich likvidací politického pluralismu a pronásledováním církví.

Po roce 1948 dochází v oblasti společenských a přírodních věd k zakládání nových státních institucí. V těch, které zůstaly, byly prováděny kádrové čistky. V roce 1946 vznikla Akademie múzických umění v Praze, v Brně v roce 1947 Janáčkova Akademie múzických umění.  V jednotlivých krajích, po jejich vytvoření v roce 1949 vznikly pedagogické fakulty. Dřívější soukromé informační a kulturních instituce jsou zestátňovány. Československý rozhlas je nyní přímo podřízený Ministerstvu informací v čele s hlavním ideologem KSČ Václavem Kopeckým. Dosavadní soukromé agentury a koncertní jednatelství, které po roce 1945 zase začaly vyvíjet činnost, byly nahrazené státní Hudební a artistickou ústřednou, mající monopol na vysílání umělců do zahraničí. Rovněž tak dosavadní soukromé gramofonové firmy Ultraphon a Esta, z nichž vznikly Gramofonové závody se značkou Supraphon. Jsou zakládána nová krajská rozhlasová studia. V Plzni, Českých Budějovicích, Ostravě. Vzniká vysokoškolské studium etnografie. (17)

V souladu s kulturně politickou linií Komunistické strany Československa jsou vytvořeny v roce 1948 profesionální Československý soubor písní a tanců, Slovenský ľudový umelecký kolektív, později pak Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Vzniká velké množství amatérských národopisných souborů, vystupujících v krojích, s množstvím soutěží lidově – umělecké tvořivosti, s návazností od okresu po ústředí. Za podpory politického vedení se organizují jejich zájezdy po celé republice. S nimi obvykle vystupují dechové hudby, zejména při různých státně politických akcích. Již v roce 1946 vzniká každoroční Strážnický národopisný festival. Je to čas, kdy za podpory státu, ale i nadšenců vzniká množství nových cimbálových a hudeckých muzik. V plzeňském rozhlase, za podpory muzikologa Miroslava Šmída se preferuje nejen založení plzeňského symfonického orchestru, ale i regionální folklorismus, později, za hudebního redaktora Zdeňka Bláhy vzniká slavný pořad padesátých a šedesátých let Hrají a zpívají vám Plzeňáci, se zpěváky Jaromírem Horákem a Františkem Ledinským, Gertou Ledinskou a mnoha dalšími. Je zrovna tak oblíben na Slovácku, jako v Čechách brněnský orchestr lidových nástrojů s folklorními pořady, často se zpěváky Jožkou Severinem a Boženou Šebetovskou, z Valašska Jarmilou Šulákovou, atd. Tuto inflaci lidových a zlidovělých písní, hovících si v libozvučných terciích a sextách, na jejichž základní melodie se jako na věšák tyto věšely a které pokládal Loš Janáček za úpadkové, ale které široké vrstvy obyvatelstva nadšeně přijímaly, rozmnožovaly i písně doposud anonymního tvůrce Slovácka – Františka Hřebačky – Mikuleckého. Jeho písně Vínečko bílé, Mikulecké pole, Mikulecká dědina, V širém poli studánečka, Smutný večer, atd., se zakrátko staly známými v celé republice. Když brněnský novinář a spisovatel Jindřich Uher ve své knize Teskná píseň radosti odhalil dosavadní anonymitu jejich tvůrce, vystoupil z ní na veřejnost člověk, postižený obrnou své pravé nohy, nevalného zdraví. Syn dělníka – železničáře, živil se jako malíř pokojů, než se svým talentem prosadil jako redaktor regionálního časopisu Malovaný kraj a tzv. metodik břeclavského Okresního osvětového domu. Narozen v roce 1912 (zemřel v roce 1970), byl i on ve své tvůrčí hudební činnosti již ovlivněn evropským šlágrem a českou lidovou písní. Ale prostou melodií a jednoduchým textem se „strefil“ do tehdejšího převažujícího hudebního vkusu širokých vrstev obyvatelstva. Ještě v roce 1947 se uskutečnila premiéra jeho zpěvohry Cesta zarúbaná a po ní ještě dvě další. Zajímavý sociálně psychologický příklad regionálního talentovaného hudebního tvůrce, dokládající, že talenty se nerodí jen ve velkoměstském prostředí, ale i na slovácké vesnici.   

Jeden z tehdejších angažovaných a tehdejších oblíbených hitů, jejichž tvůrkyní byla pracovnice zemědělského družstva Anežka Gorlová z Boršic na Slovácku zněl:

                                                 Noty!

1.  I:Dobré je, dobré je, že už néni pána:I,                                                                             I:už nám neporúčá, už nám neporúčá, starodávný gazda :I                                                                                            2.  I:Už nám neporúčá, děvčata nekazí:I,

I:už sa predním žádný, už sa před ním žádný, po zemi neplazí :I

3.  I:Už sme si jak jeden, už sme si rodina:I

I:brzo s nama bude, brzo s nama bude, aj celá dědina :I

4.  I:Eště tak nebylo na téj našéj hrudě:I

I:veselo muziko, veselo muziko, eště lepší bude :I

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tato výrazná kulturně politická orientace KSČ na podporu pokrokových tradic se projevila i ve štědré finanční podpoře zestátněnému filmu. Např. vytvořením husitské trilogie režisérem Otakarem Vávrou, Pekařova císaře s titulní rolí Werichovou či filmu Sokolovo, pojednávajícího o prvním bojovém nasazení naší československé jednotky – a mnoha jinými filmy, ideologicky podporujícími přímo či nepřímo politický režim.   

Po vzoru Sovětského svazu dochází k zakládání estrádních rozhlasových orchestrů v Ostravě a Brně. Svou pestrostí, vtipem, satirou, smíchem, kterého bylo tehdy v této zachmuřené době tak málo, že byla tato doba dokonce nazývána obdobím sucharství, přinášely do měst a vesnic něco nového. Účastnily se jich i mnohé divadelní a pěvecké skupiny a osobnosti jako zájezdové skupiny pod heslem přiblížit kulturu venkovu. V roce 1953 začíná u nás vysílat Československá televize, která stále silněji ovlivňuje celé zpravodajství a také zábavnou funkci kultury. Budují se nové továrny na výrobu televizorů, na slovenské Oravě a v Pardubicích.

Tyto nové formy zábavy dále oslabovaly dosavadní pozici dechových hudeb. Již v druhé polovině padesátých let začal kulturní poptávku po zábavě uspokojovat a ovlivňovat i tzv. třetí proud populární hudby s oblíbenými orchestry, jako byl orchestr Karla Vlacha a s populárními zpěváky, jako byla Iveta Simonová, Milan Chladil, atd. V roce 1951 dochází ke vzniku státního ústavu Ústředí lidové tvořivosti, později přejmenovaného na Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti. V návaznosti na něj vznikají v okresech Domy lidově umělecké tvořivosti, v místech pak Osvětové besedy a Osvětové jizby, které se měly stát základnou pro tuto činnost v místech. A také v Praze Osvětový ústav, vytvořený k ovlivňování na okresesch vznikajících Domů osvěty. Tím došlo i k metodické propojenosti těchto zařízení, jejichž zřizovateli byly orgány státní moci. Již na kroměřížském sjezdu lidovýchovných pracovníků v srpnu roku 1948 Václav Kopecký vyzývá ke skončení s apolitickou osvětou. Jejich hlavním úkolem má být politická výchova v duchu marxizmu – leninizmu. IX. sjezd Komunistické strany Československa, konaný v květnu roku 1949 již vyhlašuje generální linii budování socializmu v ČSR a jako za jeden z hlavních úkolů kulturní revoluce požaduje vychovat vlastní, již svou inteligenci, což v praxi znamená, vyřadit z ovlivňování politiky, ekonomiky a kultury inteligenci starou. V roce 1950 byl na Soběslavském sjezdu osvětových pracovníků českých zemí Václavem Kopeckým, ministrem informací vyhlášen tzv. Soběslavský plán, na němž bylo ohlášené rozpuštění tradiční, pomalu 150 let se vytvářející dobrovolné spolkové činnosti celé neprofesionální kulturní sféry. Mohla být prováděna jen pod zřizovatelem, schváleným politickým vedením KSČ. Jeho X. sjezd, konaný v roce 1954 pak – jako reagenci na období tzv. sucharství, požaduje podporu lidové zábavy, ale zároveň i vyzývá k boji proti sociáldemokratismu, masarykismu a buržoasnímu nacionalismu. Byl z něj obviněn i Gustav Husák a jiní komunističtí vůdcové té doby. Znovu nastávají stranické čistky, znovu se začínají likvidovat sochy T. G. Masaryka. Ani Hodonínu, jeho rodišti se to nevyhnulo.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Zatím co v roce 1946 bylo ještě možné získat živnostenský list pro vedení hudebního souboru složením odborné zkoušky z ovládnutí hudebního nástroje a teoretických základů hudby, v roce 1949 bylo účinkování hudebního neprofesionálního souboru již vázáno i na zaregistrování u některého ze zřizovatelů – některé z povolených institucí Národní fronty. Dechové hudby se postupně stávaly nepostradatelnými jen při zajišťování státně politických akcí, jako byl 1. máj, 28. říjen, Vítězný únor, oslavy Velké říjnové socialistické revoluce svými pochody v průvodech, při hraní hymen, atd. Ostatně – pochody, jako jediná z hudebních forem, jak již víme, se pro dechovou hudbu a naši společnost doposud staly nenahraditelnými a nepostradatelnými, a to jak v minulosti, tak i v přítomnosti, zrovna tak, jako se i ještě dnes stávají nenahraditelnými slavné pochody autorů 2. poloviny 19. a první třetiny století 20. Ukázala to i slavnostní inaugurace prezidenta republiky Miloše Zemana v roce 2013 na Pražském hradě a dokazují to na celém světě všechny významné státně politické akce, konané pod širým nebem.   

  +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Po roce 1945 nastalo období budování světovou válkou poškozené země. I na hudebních umělcích se žádalo, aby je svou tvorbou podporovali, aby se angažovali. Budovatelské písně, oslavující pracovní hrdinství jako projev skutečného vlastenectví ve prospěch socialismu, jednota pracujícího lidu, budovatelský optimizmus – to se stalo od roku 1945 – 1955 obsahem těchto budovatelských písní. Připomeňme si jen jednu z nich, nazvanou Budujeme, na slova básníka Františka Halase a hudbu Václava Dobiáše:

Noty písně

Teď když máme

co jsme chtěli,

do rachoty zvesela.

Ať těm, kteří za nás mřeli

žádný hanbu nedělá.

Vyhrňme si rukávy,

když se kola zastaví.

Hola hej! Hola hej!

Do práce se dej! …atd.

Ale bylo i mnoho jiných autorů, kteří tento budovatelský optimizmus svými písněmi podporovali. Josef Stanislav, Radim Drejsl, Ludvík Podéšť, Pavel Kohout, atd. Do této kategorie patřil i Václava Dobiáše Uvítací pochod, hraný v armádě při všech jejích slavnostních příležitostech a každoročních pražských přehlídkách, konaných na Letenské pláni dne 9. května, které vévodila monumentální socha J. V. Stalina.      

h)     Únava z totální ideologizace společenského života, hledání melodií k novým             životním pocitům.

V polovině padesátých let 20. století dochází již u lidí ke ztrátě budovatelského nadšení a únavě z neustále se opakujících politických hesel, budovatelských a národních písní, valících se nejen z tisku, rozhlasu, televize, gramofonových desek, různých, stereotypně se opakujících soutěží lidově umělecké tvořivosti, o které lidé již neměli zájem a nikdo na ně nechodil. Ale i únavy do omrzení opakovaných ruských a sovětských častušek s  mistrovsky prováděnými kozáčky a tanci, které nás po roce 1945 svou novostí tak okouzlovaly. Obrovské amfiteátry, vybudované k masovému shromažďování lidí, včetně tzv. Filmových festivalů pracujících přestávaly táhnout. Docházelo ke změně kulturních potřeb a zájmů. A zase ten návrat přírodě! Ta je stále více rozrušována budováním nových chatových kolonií a zahrad, ve kterých lidé realizují své vlastní představy o využití svého volného času. Stále více roste zájem o zahraniční turistiku, byť jen v rámci socialistických zemí, navíc omezovanou tzv. cestovními doložkami, udělovanými úřady – zejména do západních zemí výběrově.

Byl to tehdy zvláštní stav: netrpělivě se čekalo (jako u každé vysoce centralizované instituce), kdy už se k různým vnitřním i mezinárodním otázkám vyjádří Ústřední výbor Komunistické strany Československa, které by změnilo narůstající vnitřní napětí. (18)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

I v oblasti kultury a populární hudby se cítila potřeba změny. Nastupující mladá generace již hledala své vlastní hudební vyjádření, chtěla mít své písně, hudbu, které by lépe vyjadřovaly jejich životní pocity. Zejména ve městech se mladí poohlíželi po Komunistickou stranou a státní cenzurou zakazovaném hudebním ovoci tzv. západní prohnilé buržoazní kultury. Zákaz se obcházel prostřednictvím poslechu západních rozhlasových stanic, jako byla tehdy u mladých oblíbená stanice Laxembourg, tajně ze západních zemí dovážených gramofonových desek, snahy zjistit, co se to tam v oblasti populární hudby děje, zejména u nastupujícího rocku šedesátých let. Mládež si tak vytvářela vlastní hudební vzory a hodnoty, nezávislé na oficiálně hlásaných. Ani slavnostní přijetí a vyhlášení nové, socialistické ústavy v roce 1960, halasně oznamující, že Československá republika se již bude nazývat Československou socialistickou republikou, mladými příliš nepohnula. Nepohnula jimi ani nepopiratelná skutečnost, že v některých oblastech zlepšování hmotných podmínek života lidí  – např. v plné zaměstnanosti, podpoře bydlení, výhodných podnikových stavebních půjčkách pro zaměstnance, hromadných výstaveb sídlišť, rozvoji dopravy, zejména autobusové, umožňující spojení i s malými, venkovskými oblastmi a odstraňující jejich izolovanost – se dosáhlo určitých úspěchů. I v sociálních a zdravotních službách došlo k pokroku. Byl vytvořen systém rekreace dělníků, zaměstnaných v těžkých průmyslových provozech, často i ve vlastních vybudovaných rekreačních zařízeních. Dělnictvo se hromadně objevovalo i ve znárodněných světových lázních, jako byly např. západočeské Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy lázně, atd. První kladné výsledky se začaly objevovat i v združstevněném zemědělství. I z venkova začali lidé odjíždět na rekreaci a různé zájezdy i do různých kulturních středisek u nás i v zahraničí. Například i Jihomoravské lignitové doly měly pro své zaměstnance u Balatonu vybudován stanový tábor, kam pracovníci každoročně zajížděli na rekreaci. Ale stoupající nároky obyvatelstva na zvyšování hmotné životní úrovně se již stále více dostávaly do rozporu s direktivními požadavky Státní plánovací komise, určujícími, co se kde a kolik vyrobí a s požadavky liberalizace trhu.

Posledním pozitivním vzepětím sovětského systému, který měl vliv na určité znovuobjevení důvěry i našeho obyvatelstva k němu, se stalo vítězství sovětské kosmonautiky nad americkou. Potvrzeno bylo 12. dubna 1961 vypuštěním rakety do vesmíru s kosmonautem Jurinem Gagarinem. Kdo by si přitom nevzpomněl na tehdy populární píseň orchestru Gustava Broma Dobrý den majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali. Jeho návštěva v Praze byla i bez propagandistického, ohlušujícího ryku spontánně a srdečně obyvatelstvem přijímána a oslavována.

V oblasti duchovní se ale již cítila vyprázdněnost. Mladou generaci vždycky zajímá více to, co je a co bude, než to, co bylo. Komunistická strana musela stále více svou politiku obhajovat, přecházela do defenzivy. Slovo Svoboda se stavělo do protikladu stávajícího stavu. Napětí narůstalo ve všech vrstvách společnosti i uvnitř komunistické strany.  Začalo se formovat její reformní křídlo; Dubček, Mlynář, Císař, Smrkovský, Šik, Kriegel …  ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++                                                                                                                                         

To, co začal již v padesátých letech Elvis Presley v oblasti rock n´rollu jako hvězda první velikosti, rozvíjí později britské big beatové skupiny s elektronickými kytarami, bicími, někdy klavírem, saxofonem, zpěvem, ale i provokujícím chováním a oblečením. (big beat – tlukot, víření, tep.) K nám pronikají v této době prostřednictvím cizích rozhlasových stanic a pašovaných gramodesek.

Netrvá dlouho a vznikají první big beatové skupiny i u nás. Sputnici, Faps, Komety, Olympic Petra Jandy, Ivonne Přenosilová, Pavel Bobek, Mefistofeles, Pražský výběr Michaela Kocába, atd. V Praze vzniká v roce 1959 Semafor (Sedm malých forem), kde uvádí na divadelní scénu mladé zpěváky Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Na veřejnost pronikají nová jména popu. Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Waldemar Matuška, Golden Kids – Václav Neckář, Marta Kubišová, Helena Vondráčková a jiní. Po jejich příkladu vzniká v celé republice mnoho amatérských i poloprofesionálních divadel malých forem. Mladí nacházeli společnou notu s tvůrci nových populárních textů a melodií, spojených s vhodným divadelním projevem a jejich zprostředkovateli – populárními interprety – zpěváky. Ve světě začal vládnout rock jako nový hudební žánr, založený na jednoduché melodii a harmonii. Elektrifikace kytar zvyšovala intenzitu jejich zvuku – v roce 1964 se na hudební scéně objevuje syntezátor a německá skupina Kraftwerk (Elektrárna) jej zavádí do hudební praxe. Stali se zakladateli techna – nového hudebního žánru. A s nimi na světovou scénu vystupují hvězdy jako Beatles, Rolling Stones, Yardbirs, Bob Dylan, Frank Zappa a další. Později, v 70. letech švédská skupina ABBA a do toho folk, folkrock a množství dalších, nově vznikajících hudebních stylů, jako byl např. džezrock, atd… Ale i Michael Jackson, popový král, „skutečný mistr hudby, který nebyl nikdy mistrem vlastního života“, jak se o něm hovořilo.

Tak například Beatles! Když v roce 1987 vydává Antonín Matzner svou knihu s názvem „Beatles – Výpověď jedné generace“ (bylo tomu již 27 let od doby jejich vzniku), mohl již využít citace Miloše Skalky, uvedené v úvodu celé knihy: Fenomén Beatles zdaleka nebyl jenom odrazem hudební tvorby, ale šlo o fenomén sociologický – Beatles se stali hrdiny generace, pro kterou hráli a zpívali … Hudba opravdu nezná v tomto světě, propojeném informačními sítěmi státních hranic. Po přílišné únavě a zneužívání konsonantních tercií a sext najednou přichází Beatles se svými kvartami a jinými dosud v tomto hudebním žánru nepoužívanými intervaly a získávají si náklonnost mladých na celém světě.       

Zároveň ale již můžeme pozorovat nový hudební jev na poli nonartificiální hudby, rychle vznikající od šedesátých let; snaha po zmenšování počtů hudebníků. Vedle kytary je to návrat harmoniky na hudební šlágrovou scénu. Vznikají harmoniková dua a celé skupiny s helikonkami. Jsou využívány stále více, společně s dechovými hudebními nástroji, umožňující tak při hře daleko menší počet hudebníků a tedy jsou pro různé pořadatele z hlediska finančního výhodnější. A na tom to neskončilo! Profesor Čermák se svými elektronickými varhanami doslova vtrhl do oblasti populární hudby a daleko později bylo využíváno i syntezátoru s využitím počítače s jeho zvukovou fixací. Staly se další konkurencí pro velké a malé dechové orchestry. Do toho přicházejí Kučerovci se svými sladkými latinskoamerickými melodiemi a v roce 1960 nastupuje slavná folková skupina Spirituál kvintet … Stále více byl stírán rozdíl mezi nonartificiální a artificiální hudbou.  Bylo to nové, jiné, než ty věčně omílané, sentimentální, jako med tekoucí, neustále se opakující polkové a valčíkové písně, písně budovatelské a národní. I Semafor u nás zvýraznil rozdíl mezi tímto starým a nastupujícím novým hudebním myšlením a cítěním. V českém jazyce, rytmu, melodice, harmonii, připomínající svým spojením džezových prvků s českou písničkovou tradicí dobu V+W a hudbu Jaroslava Ježka, nemluvě o vtipnosti textů. Stával se mluvčím celé mladé generace. Kdo by si nevzpomněl na takové písně, vyšlé z dílny Semaforu, jako byly hity „To všechno vodnes čas“, „Píseň o rose“, „Malé kotě“, „Ach, ta láska nebeská“, atd? Vzniklo divadlo písniček. Doba byla naplněna touhou po změně. Nejen v oblasti kultury a umění.

Jako předznamenání těchto společenských změn se v červnu roku 1967 schází IV. sjezd československých spisovatelů, vyjadřující nespokojenost s dosavadním společenským vývojem a způsobem vedení společnosti Komunistickou stranou. Jistě – již v roce 1956 – tedy před více než deseti roky dochází v Sovětském svazu  na XX. sjezdu KSSS k vystoupení N. S. Chruščova s kritikou Stalina a pokusu o rehabilitaci komunistické politiky. Bez toho by ani u nás tehdy nebyl možný jakýkoli pokus o relativně samostatnou politiku. Ale v Sovětském svazu byl mezitím z vedení KSSS Chruščov odstraněn a dosazen L. I. Brežněv, představitel konzervativního křídla. Znovu v Sovětském svazu zavedli přísnou centralizaci, tlumící jakoukoli samostatnou aktivitu zdola. To mělo mít v nedaleké budoucnosti dalekosáhlé důsledky i u nás. Zneklidněné vedení KSČ se snaží čelit této situaci, projevující se zejména na tzv. kulturní frontě i mezi inteligencí přípravou vysokoškolsky vzdělaných lidí, tehdy ještě věřících politice Komunistické strany. (19)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Zatím co se u nás vede boj za větší svobodu myšlení, zvedá se ve stejné době v Americe vlna rocku, spjatá s hnutím hippies s jeho heslem „ love and peace“. Vyjadřuje protest části americké mládeže proti konzumentskému způsobu života, sobectví bohatých vůči chudým, proti válce ve Vietnamu. Dlouhé vlasy a úzké džíny se stávají charakteristickým znakem této rebelující mládeže. Ve jménu lásky, míru, přátelství začíná tradice setkávání mladých pod širým nebem na hudebních rockových a bluessových festivalech. V roce 1967 v Monterey, v roce 1969 ve Woodstocku. Hladomor v Etopii, který ji postihl v roce 1984, přiměl Boba Geldofa se skupinou Band Aid k zorganizování koncertu Live Aid proti bídě a hladu v celé Africe, vysílaného televizí „naživo“ současně ze dvou míst světa – z londýnského stadionu ve Wembley a Kennedyho letiště ve Filadelfii. Účastnily se jej nejlepší rockové a popové skupiny Anglie a Ameriky. Na podporu Afriky bylo vybráno více než 200 milionů eur. Tehdejší generální tajemník OSN Koffi Annan na adresu těchto koncertů prohlásil: „Tohle jsou skutečné Spojené národy!“ (Příloha č. 23)

Bohužel – tomu, kdo se začte do osudů mnoha vynikajících rockových a popových muzikantů šedesátých let v Americe a Anglii, nemůže ujít pozornosti jejich tragický alkoholový a drogový konec. Jako kdyby žili opravdu mnozí z nich podle hesla žij rychle, miluj naplno, zemři mladý! Výjimkou se nastala ani skupina Take That, zrozená v Manchesteru v roce 1990. Než se stala slavnou, pronesl jejich manažer Nigel Martin Smith tato slova: Víte, budeme – li mít úspěch, budete se možná za pět let vzájemně nenávidět a mě budete nenávidět zcela určitě – tak to zkrátka v showbyznysu chodí. Ale budete všichni bohatí! Svědectvím této cesty, společné drtivé většině těchto slavných rockových a populární skupin je i cesta jedné z nejslavnějších z nich – Beatles: Třpytivá mince beatlovské slávy měla však také svoji druhou stranu. Horečná tvorba, neustálé cestování, napětí před koncerty i během nich a věčné obavy, že kamkoli se vrtnou, budou pronásledováni dotěrnými novináři nebo fanoušky – to vše zvrátilo jejich osobní životy natolik, že se teď podobali čtyřem zlatým rybkám, uvězněným v těsném akváriu vlastní slávy a úspěchů. Pomoc hledali Beatles stále častěji, tak jako v éře hamburských nocí útěchu v amfetaminových tabletkách, jejich svádivému kouzlu, které slibovalo rychlé vystřídání fyzického vyčerpání a skleslé nálady dočasnou aktivitou i růžovými sny – píše na straně 154 své knihy při hodnocení jejich života Antonín Matzner.Cena za popularitu příliš vysoká, stanovená nemilosrdnou smlouvou, které se dobrovolně, jako ďáblu, upsali svému manažerovi a jeho obchodnímu okolí. Jejich zisky jsou při stanovení finančních pravidel hry to hlavní, nikoli zdraví účinkujících muzikantů. Ale koho to z těch mladých příznivců těchto slavných kapel kdy zajímalo a i dnes zajímá? Sladkohořká pilulka šoubyznysu!

Rebelantské časy mladých konce šedesátých let 20. století ale na Západě brzy skončily. Rock i pop se za několik let staly konzumním zbožím jako každé jiné zboží, úspěšnost se hodnotila jen množstvím vydělaných peněz, počtem prodaných nosičů zvuku a obrazu a mládež se nakazila šosáctvím a přizpůsobivostí, což ještě nedávno tak kritizovala. Absenci ideálů nemůže nahradit pudová stádnost, touha po společné komunikaci na jednom místě, uměle podněcovaná celým promyšleným institucionálním systémem psychologie brainstormingu, zaměřeným na mladou generaci. Jejím cílem je, pomocí celého systému soutěží, hodnocení a udělování cen, za vydatné podpory médií odvrátit zájmy mládeže od jiných, naléhavých existenciálních otázek. Můžeme namítnout – ne všichni tomu podlehli a připomeneme si Johna Lennona, otevřeně vystupujícího proti válce ve Vietnamu, do níž byla vtažena i Anglie. Lennon nakonec na protest proti těmto nespravedlivým válkám, vedeným těmito dvěma mocnostmi vrátil i státní vyznamenání, které Beatles přijali z rukou anglické královny Alžběty II.: „Její Výsosti, vracím tento Řád na protest proti účasti Británie v nigerijsko – kaferském konfliktu, proti naší podpoře Ameriky ve Vietnamu a proti umístění Gold Turkey v žebříčcích. S láskou – John Lennon.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

 Tato západní hudební vlna šedesátých a sedmdesátých let 20. století se přelila brzy i  k nám. Jen kopírovala své západní zahraniční vzory, jako již tak často v minulosti. U nás se ale po roce 1968 v době husákovské normalizace politická moc snažila této americké a evropské protestní vlny mladých využít ve svůj prospěch. Pochopila, že jen cenzura a zákazy věci neřeší. V roce 1973 – po vzoru Německé demokratické republiky vzniká pod patronátem Československého svazu mládeže v západočeském městě Sokolově Festival politické písně. Politický záměr byl jasný: angažovaná tvorba, popularizace protestsongů, vyjadřujících podporu husákovskému konzolidačnímu režimu a kritiku amerického způsobu života. Využila přitom i amerického rockera Deana Reada – Rudého Deana, žijícího v NDR. Drtivá většina tehdejších hvězd a hvězdiček našeho popu – dodnes slavných a za komunistů i dnes vyznamenávaných a uznávaných, se sokolovského festivalu účastnila. Absence se nedoporučovala, byla spjata s nebezpečím ztráty popularity a zákazu vystupování na veřejnosti. Ne každý měl odvahu se tomu vzepřít.  Jistě – byly i výjimky:  Po roce 1968 Marta Kubišová, The Plastic People of The Universe, dobrovolný i nucený odchod do emigrace; Karel Kryl, Jaroslav Hutka … Jen tzv. střední hudební proud a někteří populární herci tehdy prožíval boom. Byli mnozí, jako např. Jaroslav Dietl, Miroslav Horníček, kteří se před husákovskou mocí sklonili a psali své vynikající seriály a bavili národ, připoutaný k televizím. Dodnes se z tohoto období promítají zábavné a silvestrovské pořady a filmové seriály.  Pak následovaly Charta 77 a Anticharta. Ubohá každá doba nesvobody, která nutí tvůrčí lidi z existenčních důvodů k politické přetvářce. Kdo chce tvrdit, že i dnes neexistuje? Existuje – jen v jiných, méně nápadných metodách a formách, neboť i nadále existují peníze jako míra materiálních hodnot a zároveň prostředek lámání charakteru. (20)               +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Po vzoru slavných amerických muzikálů (West Side Story, My Fair Lady, atd.), vznikala tehdy i u nás tato forma hudebního žánru, navazující v nových společenských podmínkách na operetu. Zmínili jsme se, že tato první aktualizace a uvedení na pražské jeviště je spjata s uvedením Divotvorného hrnce v úpravě V+W. Na něj později navazovala filmová westernová parodie Limonádový Joe, aneb koňská opera, dále Kdyby tisíc klarinetů, Noc na Karlštejně, Balada pro banditu, Šakalí léta, Rebelové, atd. Hlavní rozvoj muzikálu u nás začíná až v devadesátých létech, spjatých s nástupem kapitalismu, spojeného s tržním hospodářstvím a otevřením se světu směrem na Západ.                        ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ale jaké společenské postavení a uplatnění zaujímala vůči jiným žánrům nonartificiální hudby v době určité liberalizace šedesátých let 20. století a po roce 1989 dechová hudba? Sledujme tento její vývoj podle některých vybraných ukazatelů, jak nám je zachovaly údaje sociologických šetření od roku 1947 do konce 70. let 20. století. (21)

Nejnápadnější korelace, jak je možné vyčíst z uvedených tabulek, se projevují ve změnách hudebních zájmů. Je patrný klesající podíl dechové hudby a hudby lidové (zřejmě folklorismus) a stoupající podíl hudby středního proudu a beatu. Spolu s tím stoupající obliba foxtrottů, bogie – woogie, slowfoxů, blues a waltzů a stagnace polek a valčíků. S jejich nástupem – nejprve v našich velkoměstech vznikají nové, mladé hudební skupiny, ovlivněné západní produkcí. Ty jsou i nositeli a často i jen plagiátory vnějších doprovodných znaků, zejména rockových skupin Západu, jako je oblečení, účesy. Ale často i provokativního chování, vzbuzujícího odpor nejen v našich tehdejších oficiálních politických kruzích. Toho využívá vládnoucí komunistická propaganda a takové chování v médiích veřejně kritizuje. Následují zákazy veřejných vystupování, snaha omezit jejich působnost. Hledají své uplatnění tam, kde vystřídávají dechovku. Ale to již není ani polka, ani valčík … Příznivci dechové hudby se jen těžce smiřují s touto hudební konkurencí a ve jménu národních hudebních tradic, vlastenectví, morálky proti tomu vystupují. Marně! Dechová hudba, prožívající stagnaci hudebního obsahu a stejných výrazových prostředků, usiluje, zejména ve své taneční a zábavné funkci o své další přežití. A najednou …                +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

V roce 1971 se v Brně objevuje hudební skupina, složená z absolventů Konzervatoře a Janáčkovy akademie muzických umění, tehdy profesionálních hráčů v brněnských orchestrech a začíná hrát – dechovku! Vede ji Jan Slabák, vynikající hráč na trumpetu. Odkud pocházel? Z vesnice Kelčany u Kyjova! Jako i jiné tehdy převážně zemědělské vesnice Slovácka, i tato právě nevynikala vysokou životní úrovní – ba naopak.  Jako jiní slováčtí kluci byl od mládí okouzlován dechovými kapelami, jak se s nimi tehdy setkával v průběhu bohatého světského i církevního roku, na svatbách, pohřbech, hodách a mnoha jiných příležitostech.  Mimo tehdejší obvyklý repertoár musela každá slovácká kapela znát i starší písňovou, hudební a taneční tvorbu regionu, aby vyhověla všem generacím. Jankovi to moc práce nedalo, již jako kluk znal písně své vesnice. Tak jej pak rodiče dali na učení ke kyjovskému kapelníku Frýbortovi, známému muzikantu, u nějž začínali i mnozí jiní nadaní kluci Kyjovska, jako byl i Toník Pavluš, budoucí kapelník Mistříňanky. V časopise Slovácká dechovka (2000/1) jsem uveřejnil recenzi na Slabákovu knihu, vydanou v roce 1999 pod názvem Můj osud je Moravanka. Jejím smyslem bylo vysvětlit duchovní zdroje, ze kterých vycházel a tím poodhalit příčiny jeho úspěchu. Navíc jsem tehdy hluboce nesouhlasil s Jiřím Majerem, autorem úvodu celé tehdy vydané knihy. (22)  

I u Jana Slabáka platilo, jak hluboce je život každého muzikanta – jednotlivce spjat s dobou a prostředím, které jej formovalo. Záleží pak jen na každém, zda k tomu něco vlastního přidá. A Jan Slabák to dokázal! Co tedy přinesl nového? Profesionalitu do doposud opovrhovaného hudebního žánru, nazývaného dechovka. Tím výrazně posunul dosavadní obecný požadavek, měřítko, kladené na reprodukci tohoto hudebního žánru. Umožnila mu vnést do oblasti dechové hudby to, co je pro Slovácko specifické vůči jiným regionům. Živější temperament, vyšší stupeň emocionality, rychlejší rytmus a technickou vyspělost. To se projevilo zejména u verbuňku (od německého werben – najímat) jako mužského sólového tance s ciframi a zpěvem, často plným synkop. Nejprve byla muzikou melodie písně v pomalém tempu po zpěvácích opakována, aby pak byla najednou nečekaně, ve velmi rychlém tempu stejná melodie opakována a tanečník při ní předváděl své cifry. Nebo podlužácký tanec „hošije“ s vrtěnou a po něm hned, bez přestávky zase polky, valčíky – toto české a rakouské ländlerové dědictví pozdější doby, vybízející k tanci. Moravanka na svých koncertech zavedla i novinku: než začala hrát nějakou valčíkovou či polkovou píseň, tak ji nejprve uvedla několika pomalými, táhlými takty s motivem této písně a pak teprve nasadila valčíkové či polkové tempo. Stala se tím na svých produkcích odlišujícím prvkem, který se dodnes mnozí snaží napodobovat …včetně slovenských dechových kapel. Od slovenské Skalice po Trenčín. (Ostatně – vliv slováckých dechových kapel na rozvoj slovenských by si zasloužil samostatnou studii). V době slávy Moravanky šlo něco nového, vzrušujícího, na co již nebylo ucho našeho i evropského člověka připravené.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Byl by ale ten vývoj mnoha talentů, (a nejen hudebních), pocházejících ze slováckých vesnic možný bez velkého, kvantitativního rozvoje hudebního školství, ke kterému po 2. světové válce a i za vlády komunistů došlo? Najednou byla brněnská Hudební a dramatická konzervatoř plná těch rozježených vesnických slováckých a valašských kluků, až se tomu její někteří úctyhodní profesoři nestačili divit… A mezi nimi se objevil i Jan Slabák. A když už začal studovat, tak se spolu se svými kamarády pustil do dechovky. Široká veřejnost se s ní mohla velmi rychle v této době již u nás rozvinuté radiofikace, telefikace, nových nosičů zvuku – vedle gramofonových desek to byl již tehdy i magnetofon – seznámit. Zejména venkov ji přijímal s otevřenou náručí – rezonoval s ní. V té době se zároveň na Slovácku objevily zvěsti, že členové Slabákovy kapely objíždějí vytypované slovácké vesnické kapely a všímají si toho, co hrají a jak to hrají. Závist! Je ovšem pravda, že např. verbuňk se na Slovácku hrával již odedávna. Ale ne tak často s dechovkou.

Jinou otázkou je ovšem způsob, jakým Moravanka naložila s dědictvím původní lidové a zlidovělé slovácké písně. Zde nepřinesla nic objevného. Ve své dramaturgii a aranžmá navázala především na obvyklé přístupy, jaké všeobecně panovaly již od časů Františka Kmocha. Jejich hlavními rysy bylo zjednodušování původní melodiky lidové písně, rytmiky a aranžmá, podřízené možnostem dechových nástrojů a často i stupni hudební vyspělosti hráčů. Ovšem – u této kapely, jak se dnes s oblibou říká – s přidanou hodnotou a nápaditostí profesionálních interpretů. Navíc se znovu v té době ukázalo, že příznivců dechové hudby je u nás více, než tvrdili její odpůrci. Nejen u nás. Vyvracelo to tak i názory některých muzikologů, často trvajících až do dnešních dnů, kteří hlásali zánik tohoto hudebního žánru. Dokládaly to i mimořádné úspěchy této kapely na poli šoubyznysu: tisíce vystoupení u nás, sedmdesát zvukových nosičů, Platinová a Zlatá deska, Cena televize, Zlatý štít Pantonu „Za objevnou interpretaci lidové písně“, koncertní turné po mnoha evropských zemích, včetně USA, uvedení Jana Slabáka Karlem Gottem do „Křesla tradice a slávy“ za mimořádný tvůrčí přístup k dechové hudbě, atd.       

Za všechno se platí – i za slávu. I Jan Slabák se musel rovněž dožít tak známých věcí – ponorkové nemoci, únavy z věčných zájezdů, závisti jedněch členů kapely k výdělku druhých, lži, nesvornosti. Ty peníze! A tak musel i před soudem, před některými příslušníky vlastní kapely úspěšně vyvracet obvinění, že nepodváděl při zájezdech na kapitalistický Západ a tajně si nepřivlastňoval více peněz, než mu náleželo. Někteří hráči pak od něj odešli a založili si vlastní kapelu – Moravěnku.

Za zmínku stojí i čas, ve kterém Slabákova Moravanka vznikla. Bylo to krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Všechny dosavadní ideály o bratrské slovanské zemi, vtělené do hesla Se Sovětským svazem a nikdy jinak,  celé generace pěstované, ustoupily před již neskrývaným a otevřeným zájmen velmoci, udržet si i v této zemi své velmocenské postavení.

Naši lidé, rozjitření touto událostí, mající svůj ohlas na celém světě, zranění ve svém národním cítění, byli správně naladění na přijímání vlasteneckých a národních písní. Hašlerova Ta naše písnička česká, Martou Kubišovou zpívaná Modlitba za vlast, a množství jiných písní s vlasteneckým podtextem znovu zaujaly své místo. A v tomto vypjatém husákovském konsolidačním ovzduší se Jan Slabák rozhodl vytvořit svou profesionální Moravanku. Doba mu přála. Západní svět měl dosud v živé paměti okupaci Československa a s ní související útěk mnoha lidí na Západ a navíc – byl zvědav, co to vlastně ta kapela, působící za železnou oponou přináší. Lidé tam byli překvapeni, jak velká je melodická i rytmická příbuznost jejich hudebního myšlení a cítění s myšlením a cítěním naším. Ale závist z úspěchu a doba husákovské konsolidace vykonaly své. Moravanka byla převedena z pražského koncertního jednatelství pod již znormalizovaný Krajský útvar koncertů a estrád v Brně, který rozhodoval o tom, kdo vyjede na Západ a kdo nikoli. Následovalo omezené vystupování i v médiích, finanční potíže profesionální skupiny, závislé na počtu vystoupení …těšili se, až se situace změní.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Když se po roce 1989 politická situace změnila a funkcionáře Komunistické strany nahradili členové Občanského fóra a později demokraticky zvolení funkcionáři některých nově vytvořených politických stran, nastal čas privatizace, tržního hospodářství, konkurence, vstup západních zahraničních bank, průmyslového a obchodního kapitálu na náš finanční trh. Pojmu kapitalismus se ale ještě tehdy nepoužívalo, byl tehdy zastoupen pojmem tržního hospodářství. Ale nastala svoboda cestování. Hranice se otevřely. Pro všechny, i pro vystupování různých, nejen dechových hudeb v cizině. Ale svoboda podnikání a s ní i možnost svobodně obnovit činnost našich různých spolků s velkou tradicí již nesehrávaly svou dřívější roli. Mnohé, zakázané a nyní již zase po roce 1989 i státem podporované spolky jako Sokol, Orel, Junák, atd.) se jen těžce z přerušené kontinuity vzpamatovávaly.  Nebylo to jen tím. Nastupovala éra počítačů, her, mobilů, syntezátorů, nových nosičů zvuku a obrazu, později internetu. S jejich šířením zároveň klesaly i počty návštěvníků nejen na tanečních zábavách, ale i na filmových představeních, atd.                       ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

  Zmiňme se krátce o vlivu profesionální Moravanky na tehdejší amatérské dechové kapely. Proces napodobování cizích vzorů se v naší zemi vždy šíří rychlostí požáru. Netrvalo dlouho a všechny slovácké kapely chtěly dosáhnout úspěchu. Ale jak to udělat, aby byly rovněž zvány do médií a hlavně do kapitalistických zemí s toužebně žádanou tvrdou měnou vůči naší tehdy slabé koruně? Nezbývalo nic jiného, než se snažit ze svého okolí získávat do svých řad nadprůměrné muzikanty a zpěváky a rovněž budoucí profesionální muzikanty, především z konzervatoří a z absolventů vojenské hudební školy v Roudnici n. Labem. Ale tím se tyto ambiciozní kapely dostávaly do rozporu s dosavadním těžištěm svého působení – především účinkováním v místech svého vzniku, při tradičních příležitostech svých vesnic a měst. Každý místní muzikant – i ten slabší, byl úzce svými příbuzenskými vztahy spjat se svým prostředím. Jakmile byl vyřazen ze hry, bylo to proto často místním veřejným míněním považováno za urážku a hrubé narušení mezilidských vztahů.                     +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ne všichni ale tehdy podlehli kouzlu napodobení Moravanky. Malé dechové kapely jižních Čech si i nadále ponechávaly svůj osobitý projev rytmické rozvážnosti, usedlosti, tak slušící dechové hudbě minulých generací. Z rozhlasových a televizních vysílání dechových hudeb jsi na první poslech a pohled slyšel a viděl ten rozdíl. Ve své interpretaci odrážejí – tak jako v jiných oblastech života – ten rozdílný historický vývoj regionů. Nejzřetelněji se to doposud v tomto regionu projevuje v působení kapely Babouků, programově interpretující zpěv a hudbu tak, jak se ještě hrávala na začátku 20. století. Jejich hra, společný zpěv muzikantů, ale zrovna tak i obsah jejich písní tuto dobu odráží. Ale nic více! Obdobně i Kubešova Veselka, Budvarka a jiné jihočeské dechové kapely se drží tradičního pojetí. Jiný přístup zase v té době volil Eduard Hrubeš se svou Kozlovkou – netradičním pojetím dechové hudby, přecházející až do swingu. Na televizních obrazovkách se objevovala v pořadech Halabala šou.