Druhá kapitola práce Opovrhovaná i milovaná 1.část

Druhá kapitola práce "Opovrhovaná i milovaná", jejíž epilog zde byl v roce 2014 uveřejněn, nese název "Dechová hudba jako nedílná součást a důsledek politických, ekonomických, a kulturních změn Evropy 19. století".

2. kapitola

a)     Dechová hudba jako nedílná součást a důsledek politických, ekonomických a kulturních změn Evropy 19. století

Dnes již nesníme romanticky o prapůvodnosti a nadřazenosti lidového umění, ale stejně jsme daleci toho, abychom se s pozitivizmem a jeho posledními výhledy, sahajícími téměř až do přítomnosti, dívali na lidové umění svrchu. Střízlivé posouzení přineslo jako výsledek poznání, že umění lidové a umění „vyšší, umělé“, jsou v mnohonásobných vzájemných vztazích. Bývají období, kdy lidové umění více přijímá od umění vyššího, tedy doby převažujícího klesání kulturních hodnot. Po nich však následují zase doby, kdy lidové umění vrací tyto půjčky, často s mnohonásobnými úroky, kdy umění „vyšší“ se uchyluje k umění lidovému a mnoho přijímá od něho. Tento koloběh hodnot, koloběh vzájemné výměny mezi lidovým kolektivem a vrcholnými uměleckými zjevy, vedoucími vývoj, je poutavá a vzrušující podívaná a bude jí ještě více, až jej opravdu poznáme, píše Bedřich Václavek. (1)

Píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti. Namísto písní lidových nastoupí časem veskrze téměř písně zlidovělé…, míní rovněž Bedřich Václavek. (2)

Těmito citáty Bedřicha Václavka záměrně upozorňujeme na rozdílnost východisek a motivací starší sběratelské a hudební generace, zabývající se problematikou lidové kultury. Generace ještě silně ovlivněné romantismem 19. století, českým nacionalismem, sílícími sociálními otázkami a nastupujícími představiteli doby již meziválečné generace, levicově zaměřené. Doby, ve které „čas oponou trhnul“. Byla u nás charakterizována nadějemi širokých vrstev obyvatelstva, které právě přežilo útrapy války, že se budou mít lépe – ale i příklonem mnoha tehdejších mladých, začínajících umělců k marxistickému levicovému hnutí, sdruženému u nás např. v Devětsilu – organizaci, odmítající sociální nespravedlnost, všechno staré, přežilé, co existovalo před válkou. Podnětem k jejich založení se stalaruská bolševická revoluce z roku 1917, která – jak tehdy jejich příznivci pevně věřili – nastolí spravedlivější světovou společnost. (Zakladatelé Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Vladimír Hoffmeister, v brněnské pobočce Bedřich Václavek, atd. a mnoho jiných umělců a kritiků všech profesí. Někteří z nich později, zklamáni dalším vývojem v Sovětském svazu a nástupem K. Gottwalda v roce 1929 na V. sjezdu KSČ do čela Komunistické strany Československa a po následující tzv. bolševizací, zase z ní vystoupili).

Zrovna tak však tito avantgardisté odmítali i politika Karla Kramáře s jeho předválečným snem o sjednocené slovanské říši v čele s ruským carem – či v oblasti výtvarného umění starý vídeňský akademismus, dekorativismus a romantismem nasáklý, opožděný panslavismus Alfonse Muchy s jeho Slovanskou epopejí.

Na myšlenkový, umělecký vývoj avantgardistů měla po 1. světové válce silný vliv i zahraniční politika naší republiky, především orientovaná na úzké zahraniční spojenectví s Francií, včetně spojenectví vojenského. Základy byly pro ni Štefánikem a Masarykem vytvářeny již v období formování našich legionářských jednotek v Rusku, s původním cílem, přemístit je do Francie, aby tam bojovaly proti Čtyřspolku, tj. Rakousko – Uhersku, Německu, Turecku a Bulharsku. Francii naše umělecká inteligence vyhledávala a navštěvovala, zde často i bydlela a umělecky se seberealizovala. Odtud čerpala rovněž své poznatky o trendech světového umění. (3)

Ne vždy místem našich umělců, pobývajících zde s pestrou směsicí umělců z celé Evropy bylo jen klasické, vznešené pařížské umění. Byla to spíše Paříž Toulouse Lautrecka a jiných avantgardních umělců. Paříž Montmartru s jedním z nejslavnějších míst, kabaretem Moulin Rouge, kde se tančil tanec kankán. Byla to tehdy zejména Josefina Bakerová, americká černošská zpěvačka – hvězda, vzbuzující obdiv svým odhaleným tělem a způsobem zpěvu. Tam objevili také i v Evropě doposud neznámý tanec – step, jakoby předznamenávající svými překotnými, úsečnými, strojově přesnými rytmy nástup času pásových výrob a promyšlených pracovních postupů. Jak se k této době a stoupajícímu vlivu džezu a nových tanců na celou společnost vyjádřil i Karel Čapek: džez tehdy vpadl do sentimentálního a smyslného evropského kýče. Měl tím jistě na mysli i celou hudební a divadelní éru operet, vyhovující změkčilému vkusu rychle bohatnoucího měšťanstva 2. poloviny 19. století, které tak silně – zejména svým nadměrným sentimentalizmem a doznívajícím vlivem romantismu měly mít později vliv i na hudební myšlení a cítění Slovácka. Byl to již citovaný Chailley, který na adresu tzv. vážné hudby poukazoval, že není náhodou, když džez se svými, byť vulgárními výstřelky skýtá útočiště těm, které odpuzuje staropanenská cudnost vážné hudby, hledající „světlost“ – rozuměj – jen ušlechtilost svého působení na člověka. A nebylo ani náhodou, že do Evropy začátkem 20. století importovaný džez podnítil i vznik nové vědní discipliny, etnomuzikologie – hledání společných hudebních kořenů lidstva a srovnávání evropské hudby s jednotlivými mimoevropskými hudebními civilizacemi. Tento Čapkův „smyslný a sentimentální evropský kýč“ byl ale tehdy spíše složitým odrazem i výsledkem celkového evropského kulturního vývoje, probíhajícího již od konce 18. století, který se projevoval i v oblasti lidové zábavy.

Změněná poválečná atmosféra měla vliv i na pohled těchto avantgardistů na funkci lidového zpěvu, hudby a tance, včetně dechové hudby. Tváří v tvář Příži  je považovali za překonané, archaické. Neboť kdo tehdy nebyl v Paříži – ten jako kdyby neexistoval. Jako solitér stál v té době u nás Leoš Janáček, spolu s hrstkou svých spolupracovníků osamocen v přesvědčení, podle nějž moravská lidová hudba, písně a tance nepatří do starého železa a budou i v budoucnosti pro mnohé pramenem čisté vody. Ale – zejména ve velkých evropských městech – vznikala již od začátku 19. století, jako houby po dešti nová zábavná centra, disponující dosud neznámými prostředky zábavy a poučení. 

  +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++  +++++++++++++++++++

Byly to pojízdné komediantské skupiny, putující napříč Evropou: kejklířů, medvědářů, provazochodců, krasojezdců a krasojezdkyň na ušlechtilých koních, tak obdivovaných především evropskou šlechtou, krotitelů cizokrajných šelem, imitátorů, kouzelníků, hadích mužů, skokanů, žonglérů, siláků, hypnotizérů, jasnovidců, břišních tanečnic, polykačů mečů, cvičitelů opic, psů, lvů, tygrů, slonů, ale i loutkových divadel, atd. Stále častěji se objevovaly i v Praze. Vždyť teprve prostřednictvím těchto skupin měli tehdy lidé ve městech možnost spatřit poprvé ve svém životě Černocha, Číňana, Indiána a různá cizokrajná zvířata, lidské a přírodní kuriozity (4). (Příloha č. 1a, b)

Souběžně s těmito evropskými pojízdnými, internacionálními středisky zábavy a poučení první poloviny 19. století vznikají zároveň v městských metropolích první stálá varieté (podle pařížského divadla Variété, založeného již v roce 1790), jako svého druhu představení, v němž se střídají hudební, dramatická, taneční a cirkusová čísla. Stejně tak vznikaly i první kabarety. (Cabaret chantaut – doslova zpěvní hospoda.)

To se již na počátku 20. století ocitáme v Praze, kde v ní, rovněž podle francouzského vzoru vznikají kabarety U kuřího oka, v Dvorním pivovaru, atd. Ale nejslavnější z nich byla Červená sedma, založená Jiřím Červeným v roce  1909, v níž působili i Eduard Bass, Vlasta Burian, Karel Hašler, a další pražští umělci; Šváb Malostranský, Zeffi, Friml …. Byla to doba rychle rostoucích předměstských periferii s jejich průmyslovým dělnictvem, novými hospodami, hřbitovy, ale i s prostitutkami a jinými sociálně patologickými společenskými jevy. Nastala doba písní, které dnes nazýváme městským folklorem, či písněmi lidu pražského – nikoli šlágry. Na rozdíl od šlágrů, hraných dechovými hudbami jsou dnes některými našimi etnology dokonce považovány za zlidovělé a tím i za cenné dědictví naší země. (!?) Točte se, pardálové!

Tento druh písní pronikal rychle i na venkov, mimo jiné i prostřednictvím povinné vojenské základní služby mladých lidí, rukujících na různá místa rakousko – uherské říše. Tam navazovali nová přátelství, nacházeli kamarády, pocházející z různých míst a různých sociálních okruhů. To umožňovalo i přenos nových hudebních informací z měst na venkov. Tak dochází i na venkověk procesu změny hudebního myšlení a cítění, přenášení písní z regionu do regionu, z měst na vesnici. A navíc – jak již bylo poukázáno, zejména od 2. poloviny 19. století byla doba plná různých technických vynálezů. Na zábavní trh pronikalo mnoho mechanických hudebních nástrojů, hudebníky nahrazujících. Zrodil se gramofonový průmysl s přístroji různých typů a gramofonové desky. (5)

Od daguerrotypie se přešlo k fotografiím a taky k filmu a spolu s nimi i ke vzniku filmového průmyslu. Ale taky k výrobě prvních pornografických snímků nahých baculatých slečen. V té době dochází i k budování velkoměstských zábavných center, jako byl vídeňský Prátr: V Praze v roce 1891 vzniká Pražské výstaviště u příležitosti pořádané Jubilejní zemské výstavy, atd. Elektrická žárovka a elektrifikace měst a obcí přinesla revoluční změny i do oblasti volného času. Zlaté časy pro vytváření fikcí, iluzí, umělého, nereálného, virtuálního pohledu na svět prostřednictvím filmového plátna. A tyto fikce dávaly – zejména slabším sociálním vrstvám i klamnou naději…

Tak se poznenáhla původní černošské, otrocké utrpení jihoamerických plantáží, smíšené se vzpomínkami na jejich původní africkou domovinu přemístilo i na evropské hudební a divadelní jeviště, umožňující výdělek různým americkým černým i bílým hudebním a tanečním skupinám, hrajícím džez. Ve stejné době, kdy se již na Slovácku – zejména prostřednictvím dechové hudby přetavoval bývalý český a moravský vesnický folklor na jevištní folklorismus a rozmělňování původní melodiky lidové písně pod tlakem evropské městské kultury a jiných vnějších vlivů v píseň pololidovou. A sotva skončila první světová válka, dorazily i do slováckých městeček nové tance – shimmy, charleston a s nimi i krátké vlasy – mikádo, přiléhavé ženské šaty, zdůrazňující erotické zóny, lakované střevíčky s přezkou – tzv. parýzky – podle města Paříže. I do tradičních, ženami na Slovácku v zimním období pracně, ručně vyšívaných krojových součástek slováckých krojů pronikají – včetně toho kyjovského – průmyslově vyráběné textilie, různé strojově tištěné mašličky či blýskavé cetky a různobarevné korálky na svatebních čepcích nevěsty. Najednou bylo všechno opravdu jinak!  

Co ale měli v první třetině 20. století společného tito naši národní konzervativci, obdivovatelé minulé lidové kultury s těmito modernisty – avantgardisty, to byly pochyby o dechové hudbě, kterou chápali jako podivný, pokleslý, archaický, falešně lidový, nepatřičně šířený hudební produkt. Opravdu, šířil se jako lavina, zejména od 2. poloviny 19. století po celé Evropě i po území rakousko – uherské říše. Ani Slovácko se jí nevyhnulo, nebylo výjimkou. Široké vrstvy našeho obyvatelstva tehdy ještě dechovou hudbu do své racionální a emocionální hudební výbavy ochotně přijímaly – navzdory pokračující diferenciaci v oblasti nonartificiální hudby – byly na ni již adaptovány. K vysvětlení příčin tohoto jevu se musíme nejprve vrátit (jako vždycky) do historie. (6)

b)     Stručně k historii dechové hudby

(Uveřejněno autorem v časopise „Slovácká dechovka“ 1995/1, 2, 3, 4)    

U nás již v předhusitském období dochází k rozlišení hudebních nástrojů na strunné, dechové a bicí. Víme, že součástí dvora markraběte Jošta (1375 – 1411) byli trubači a pištci. V olomoucké bibli z roku 1417 jsou již vyobrazené všechny tehdejší hudební nástroje, včetně dud. Byla to tehdy doba pronásledování všech nositelů světské zábavy, jejíž součástí se stala i lidová píseň, často plná smyslnosti, tak protikladné spiritualitě doby. Ale byla to již renesance, ve které docházelo k hojnému používání trubek a pozounů a stejně tak v době Rudolfa II. na pražském dvoře a ve šlechtických kapelách. A barokní hudbu si již vůbec nelze představit bez trubek, lesních rohů, pozounů a kotlů. 

V této době dochází k mnoha změnám v konstrukci některých dechových nástrojů. V roce 1670 vynalézá Ch. Denner klarinet, příčná flétna vytlačuje flétnu přímou, šalmaj je nahrazována jemně znějícím hobojem, z předchozích neohrabaných typů vzniká fagot.

U žesťových nástrojů nastala velká změna v uplatnění diatoniky a chromatiky. Doposud mohl jen pozoun zahrát chromatickou stupnici, ostatní žestě nikoli. Trubky a rohy byly stavěny jen v určité délce, odpovídající pouze některým laděním, např. D, Es, C, F, G. To znamená, že přirozená tónová řada byla stavěna jen na těchto základních tónech. Ladění trubky se pohybovalo hlavně v D a C, bez možného použití pro melodickou linii, neboť se na ní mohly hrát jen přirozené, tzv. alikvotní tóny, známé u signálních trubek, jako jsou polnice. Zjistilo se, že ve vysokých polohách je možné zahrát již celou diatonickou stupnici (střídání celých pěti tónů a dvou půltónů.) Již v renesanci byly zkonstruovány trubky – clariny, které měly užší menzuru než polnice a menší ozvučník – korpus.  Nátrubek měl mělký kotlík, jeho stěny ve spodní části tvořily pravý úhel k nárazu vzduchu. Opak je u nátrubku lesního rohu, který je užší a hluboký. Proto psali barokní skladatelé své skladby pro trubku ve vysoké poloze, aby mohly vyhrát i jednoduchou melodii.  (J. S. Bach mše h – moll, Händlův Samson, atd.) Tyto jásavé, slavnostní zvuky trubek obohatily zvukomalebný rejstřík barokní hudby. U lesního rohu bylo diatoniky dosaženo technikou ucpávání roztrubu rohu rukou, čímž došlo ke zkracování, nebo prodlužování zvukového sloupce.

V roce 1829 dochází k vynálezu záklopky, jejímž stisknutím je vzduch z nástroje odváděn do vedlejší trubice – výhybky, smyčky, odkud je teprve hnán do hlavní trubice. Využilo se akustického zákona, podle nějž čím je nástroj delší, tím vzniká hlubší tón. To již umožnilo zahrát chromatickou stupnici. V roce 1832 vynalézá J. Riedl horizontální cylindrové záklopky, které v roce 1862 vylepšuje náš slavný nástrojař z Hradce Králové V. F. Červený, jehož systém se rychle rozšířil v celém Rakousko – Uhersku, Ukrajině i Rusku, kde všude působili čeští kapelníci. Francie a západní část Evropy se ale přiklonila k využití vynálezu belgického nástrojaře Adolfa Saxe s jeho pístovým uspořádáním žesťových nástrojů. V Paříži na světové výstavě proběhl souboj těchto dvou nástrojařských koncepcí. Za úspěšnou popularizaci Rakouska vyznamenal V. F. Červeného císař František Josef I. rytířským křížem. To se odrazilo i na úspěšném pronikání této firmy i do Bulharska.  V roce 1874 se uskutečněna dodávka hudebních nástrojů této firmy pro 26 vojenských pluků. Rovněž vatikánská hudba švýcarské gardy byla tehdy „vyzbrojena“ hudebními nástroji firmy Červený.    

  ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ohlédneme – li se krátce zpět do evropské vojenské historie, zjistíme, že velkou roli v masovém rozšíření dechových nástrojů u vojenských dechových hudeb sehrála tzv. „turecká muzika“.  Éra turecké muziky – jak byla dříve všeobecně dechová hudba nazývána, je úzce spjata se životem armád. Proč turecká muzika? Elitní vojenské jednotky tureckého sultána – janičáři, byly „vyzbrojené“ ke zvýšení psychologického účinku na vojáky a povzbuzení jejich bojového ducha kapelou, skládající se ze šesti šalmajistů, dvou trumpetistů, osmi hráčů na malé tympány, dvou hráčů na velký buben o průměru až 140 centimetrů, několika hráčů na tyče se zvonečky, jimiž se udával rytmus, a několika činelistů. Tohoto psychologického vlivu na turecké vojáky v bojích, vedených v průběhu dvou staletí s císařskou habsburskou armádou si povšimli i vojáci u nás. Postupně se takovou kapelou rovněž vyzbrojují. Zbavují se však přemíry bicích nástrojů, zůstává v ní jen velký a malý buben. Již v létech 1724 – 1726 v Praze v tomto složení vyhrávala dechová hudba Sikingenského pluku. A od roku 1860 převážně existovalo toto obsazení vojenské kapely:1 pikola, 1 flétna, 1 As klarinet, 4 F a Es klarinety, 9 C a B klarinetů, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 4 křídlovky, 1 basová křídlovka, 1 tenorový roh, 2 euphoneony, 6 trubek, 1 basová trubka, 3 pozouny, 1 bombardon, 2 basové tuby, 2 malé bubny, 1 velký buben, 1 pár činelů -  celkem 48 nástrojů. Později byl počet ustálen na 47 mužů, za vedení kapelníka, obvykle civilního zaměstnance. Při pochodech mu dělala zástupce vojenská osoba z povolání, převážně bubeník – regimentstambor, který šel v čele hudby s kapelnickou holí a šerpou přes rameno. Každý pěší pluk měl již svou hudbu. V Rakousko-Uhersku jich bylo celkem 118, v českých zemích 22.      

Hudebně – odborná úroveň civilních kapelníků byla většinou vynikající. Byli to převážně absolventi některé ze středoevropských konzervatoří, nebo absolventi vojenských hudebních škol, případně žáci vynikajících učitelů ve hře na dechové nástroje či kompozici. I u nás někteří z nich studovali u Proksche, Dvořáka, Nešvery, Fibicha a jiných. Většina kapelníků byla i kompozičně činná. Hráči museli ovládat i některý ze smyčcových nástrojů, neboť vojenská kapela nehrála jen skladby pro dechový orchestr. Z toho tehdy vyplývala i jejich vysoká profesionální úroveň a oblíbenost u obyvatelstva. Po pádu bachovského absolutizmu rychle vznikaly dechové orchestry měst a vesnic. A i když od roku 1868 trvala vojenská prezenční služba již jen tři roky, proti předcházejícím osmi rokům, na úroveň vojenských hudeb to nemělo podstatnější vliv. Nadále byl dodržován starý organizační řád, včetně doplňování novými silami. Mimo jiné existovala i instituce tzv. elévů, hudebně nadaných chlapců od čtrnácti let, kterých mohlo být u plukovní hudby až deset. Většina těchto chlapců, budoucích vynikajících hráčů, pocházela ze slabých sociálních vrstev a početné rodiny tak někdy řešily svou těžkou sociální situaci. V armádě měli veškeré hmotné zabezpečení.

Jedním z nich byl i Václav Vačkář, hudební skladatel, jehož některé skladby jsou až do dnešních dnů součástí repertoáru dechových kapel. Otec Václava Vačkáře byl obecním pastýřem, bydleli v obecní pastoušce. Mladý Vašek zpíval na kůru, pak se naučil na křídlovku a housle. Již jako chlapec hrával ve vesnických kapelách. Jako elév narukoval do Přemyšlu v Haliči. Po náhodném proražení ušního bubínku v sedmnácti létech odchází z armády v hodnosti svobodníka. Jako samouk pak zvládl harmonii a instrumentaci. Vytváří si vlastní kapelu, skládá množství tanečních a poslechových skladeb. V roce 1901 známý valčík Sen lásky, později poslechovou skladbu Vzpomínka na Zbiroh, valčík Večer na moři, atd. Hrály se nejen v dechových kapelách, ale i kapelách smyčcových, působících spolu s žesťovými nástroji.

Úplné zchromatizování žesťových nástrojů tak vytvářelo rovnocenného partnera symfonických orchestrů, jichž u nás bylo málo. Rozvoj koncertního života proto v tehdejší společnosti především zabezpečovaly vojenské dechové orchestry. Ty střídaly dechovou hudbu se smyčcovou. „Streichproby“ se staly nedílnou součástí jejich nácviků.

Skladbami pro dechové orchestry se již v minulosti zabývali význační hudební skladatelé. Slavné pochody Beethovenovy – Čtyři vojenské pochody, C. W. Glucka – Starý ruský pochod, C. M. Webera – Pochod pro pruský druhý tělesný pluk husarů, F. Schuberta – Vojenský pochod, Johanna Strausse otce – Rakouský defilé pochod z roku 1841, Radeckého pochod z roku 1848. Václav Radecký z Radče pocházel z Čech, ze zámečku Třebnice na Sedlčansku. Z lehčí múzy se hrají skladby rodiny Straussů, Lannera, Waldtäufela, Müllöckera, Franze Suppého, Lehára a jiných. Na ně navazují i naši skladatelé, J. Pičman, G. Šebor, K. Komzák, J. Král, J. Pavliš, J. Fučík a celé plejáda dalších.

Společenská potřeba – objednávka ve druhé polovině 19. a začátku století 20. byla velká.   Nejen v místech kde vojenské hudby působily, ale i v širokém okolí. Hrály pro účely nejen vojenské (čepobití, přehlídky, účast při výměně stráží, doprovod vojsk při odchodu na cvičení i při jejich příchodu zpět z cvičení do místa posádky, atd.) ale i pro i účely reprezentativní, jako byly např. pravidelné koncerty v místech jejich působení i mimo ně, monstrekoncerty, účinkování v lázeňských městech. Ale i na oblíbených repezentačních plesech pro sílící, bohatnoucí měšťanstvo a jeho spolky. Tak, jak nabývá na síle český národní duch, rostou i požadavky na působení těchto vojenských kapel v civilním prostředí. Stále více do repertoáru vojenských kapel na našem území pronikají upravované národní písně, a to přesto, že po porážce revoluce v roce 1848 a nástupu bachovského absolutizmu byla snaha tomu zabraňovat. Ale později se rozvinul čilý národní život. To všechno si žádá ale hudbu. Vojenské hudby na to již nestačily. Ale přesto měly i v dalším období tvořit spolehlivou základnu pro vznik mnoha civilních kapel ve městech i na vesnicích. Jestliže v každé z vojenských kapel prodělávalo svou životní hudební školu 47 hudebníků, odcházelo z nich již před rokem 1868 od všech pluků v Rakousku do civilního života každých osm let trvající vojenské služby a po roce 1868 každé tři roky 5500 dobře připravených, zkušených hudebníků z celého Rakouska – Uherska. Z této společné hudební základny vychází i ten internacionální, společný ráz dechových kapel, včetně příbuzného repertoáru, jak jej i doposud slyšíme v melodice dechových kapel celé Evropy, zejména kapel rakouských a německých. Pravda, ty podle pruského vzoru nezapřou ve svých dechových hudbách daleko větší využití pikol, fléten, tyčí se zvonečky. Zdálo se, že tento kvantitativní vývoj dechových hudeb nebude ničím přerušen. Ale důležitý výstražný signál změny nečekaně přišel na přelomu 19. a 20. století ze strany samotných výrobců hudebních nástrojů. Šlo o závažný pokles poptávky po dechových hudebních nástrojích jak ze strany vojenských, tak i civilních dechových hudeb. Týkal se i firmy V. F. Červeného z Hradce Králové. S jeho smrtí v roce 1896 začal i její ústup ze slávy. Vznikaly nové továrny i továrničky na hudební nástroje – nastala mezi nimi nelítostná konkurence.

c)     Vojenský kapelník Karel Eška, Plzeň a Slovácko

Z množství tehdejších slavných jmen vojenských kapelníků si připomeňme jen jednoho z nich, působícího i na Slovácku. Byl to i Karel Eška, vojenský kapelník. Jeho životní cesta byla příznačná pro mnoho z nich. Narodil se v roce 1897 v Nýřanech u Plzně v tehdy silně poněmčeném hornickém městečku jako syn báňského geometra, českého vlastence. Karel již jako mladý kluk jednou přišel do školy provokativně v sokolském kroji, čímž vzbudil mezi svými spolužáky a učiteli, pocházejícími z převážně německých rodin pozdvižení. Vždyť tehdy ještě v celém západočeském pohraničí tvořili jen nepatrnou část z celkového počtu obyvatelstva. Byly to malé české ostrůvky, jako například vesnice Sulislav, nacházející se mezi Plzní a Stříbrem. Proto i v Plzni a okolí vznikaly, zejména mezi studentstvem, české vlastenecké spolky, které do pohraničí zajížděly mezi Čechy s kulturním programem.

Karel měl rád od mládí hudbu a dojížděl i do Plzně, kde se učil hře na housle u učitele Vlčka. Chtěl být hudebníkem z povolání, ale otec s tím nesouhlasil. Přesto se navzdory otci přihlásil jako elév – hudebník do armády. Otec se jej ze zlosti zřekl. Karel narukoval do Šoproně, kde se zdokonalil hře na housle a na křídlovku. Odtud pak byl odvelen do Vídně. Tam tehdy se svolením vojenského velitelství hrávali ve volném čase mnozí budoucí čeští kapelníci v různých civilních kapelách za malý peníz na tanečních zábavách. Po vypuknutí války v roce 1914 byl i on odvelen na frontu. Hudebníci tam byli často používáni jako nosiči raněných. Po skončení války ho zařadili k nově vzniklému 18. pluku v Plzni. Mezitím ve hře na trubku vynikl tak, že jako sólista se stal známým v celé československé armádě a dokonce za tuto svou koncertní činnost dostával od vojenského fondu zvláštní příplatek. V Plzni dále studoval u prof. Picky harmonii a instrumentaci. Pak byl odvelen do Levoče, kde působil vedle známého vojenského kapelníka Václava Tomeše. V roce 1928 se již stal zástupcem vojenského kapelníka Macha – pozdějšího inspektora vojenských hudeb u pluku Prokopa Velikého v Hradci Králové. V roce 1932 byl pak po reorganizaci armády odvelen do Uherského Hradiště k právě založenému 27. pluku. Jeho velitelem se stal podplukovník Ingr, narozený ve slováckých Vacenovicích, nacházejících se mezi Hodonínem a Kyjovem. (Měl dceru Danu, která se později provdala za Emila Zátopka.) V Uherském Hradišti Karel Eška působil jako vojenský kapelník až do roku 1938 a vyvíjel v širokém okolí intenzivní hudebně propagační činnost. Jeho jméno se brzy stalo známým mezi neprofesionálními muzikanty celého Slovácka.

Když jsem se v roce 1956 odstěhoval do Plzně, zjistil jsem, že na předvolební schůzi našeho obvodu má promluvit Karel Eška, pracovník Domu osvěty. Spatřil jsem na ní starého, skromného pána. Když jsem pak o jeho zásluhách při rozvoji hudebního života celého Slovácka promluvil na schůzi, byl hluboce dojat. Po roce 1988 – v souvislosti s přípravou podkladů pro tuto práci o historii hudebního života v Ratíškovicích, jsem začal v Plzni pátrat po jeho potomcích a zjistil, jak je svět malý! Nedaleko od mého bydliště, v sídlišti Slovany, pár set metrů ode mne, bydlela jeho dcera, Zdeňka Ešková – Hájková. Uvítala mne menší bělovlasá, usměvavá, dobrosrdečná stará paní. Její první slova po mém představení zněla: Ani nevíte, jak můj zemřelý otec a já jsme vzpomínali na Slovácko. Bylo to nejkrásnější období našeho života! Seděl jsem v pokoji, kde na mne z velké olejomalby shlížel Karel Eška ve svém mužném věku a poslouchal vyprávění jeho dcery o svém otci. Mimo jiné mi ukazovala fotografie, na nichž byl společně s Karlem Vackem, Josefem Vejvodou a jinými známými skladatelskými osobnostmi té doby, jak působili v různých hudebních porotách při různých soutěžích a přehlídkách lidově umělecké tvořivosti. Paní Zdeňka si vzpomínala, jak otec se svou vojenskou kapelou v Uherském Hradišti zajížděl koncertovat i do kdysi krásného prostředí parku před továrnou na cukrovinky „Maryša“ v Rohatci – Kolonii. Hráli tam i na „aidovky“, dlouhé trumpety, používané ve Verdiho opeře Aida při oné známé fanfárové melodii. Ale často zajížděli koncertovat i do lázní Luhačovic i jinam. (Příloha č. 2)

Když jsem se tehdy dopisem – v souvislosti se sběrem materiálu na práci o muzikantech – obrátil na Danu Zátopkovou, zda si ještě nevzpomíná na vojenského kapelníka Karla Ešku z doby, kdy byl její otec v Uherském Hradišti velitelem pluku, dostal jsem v krátké době tento dopis, datovaný dnem 30. 1. 1990:

Pane doktore, jistě Vám velmi ráda odpovím na Váš dotaz ohledně kapelníka Ešky. Přesto, že je to už dávno, a já jsem byla tehdy mladá – v 38. roce mi bylo 16 let, dobře si pamatuju na tohoto muzikanta, protože byl „někdo“. Můj otec i matka pocházeli z Vacenovic, a oba dva měli k muzice velmi blízký vztah. Samozřejmě – nejvíc ke slováckým písničkám, ale kdo rád zpívá, má obvykle lásku i k jinému druhu hudby. 27. pěší pluk byl v Uherském Hradišti založen v roce 1932 a taťka byl jeho prvním velitelem. Hned podporoval založení cimbálovky, a když se u pluku objevil kapelník Eška, pomáhal mu vybudovat vojenskou dechovku. Pan Eška ji brzy secvičil, takže měla vysokou úroveň. Vzpomínám, že taťka byl úplně nadšený, když zjistil, jakého dostal k muzice odborníka. Dovedl nacvičit nejen vojenské pochody, ale i koncertní kusy. Také sám komponoval a upravoval. Spolu pak zavedli nedělní koncerty vojenské hudby v hradišťském parku. Vždycky tam přišla spousta lidí. Nedivím se, že Zdeňka Ešková vzpomínala nadšeně na pobyt v Hradišti. Byli jsme generace, která prožívala v té době krásné a bezstarostné mládí a ty pěkné vzpomínky byly spojeny také s Eškovou muzikou. Některé jsou opravdu nezapomenutelné. Třeba – když se pluk vracel z manévrů – to bylo obyčejně v létě, o prázdninách. Chodívali jsme jim naproti. Největší starosti nám dělalo, jak vydrndat z někoho vojenské tajemství, odkud přijdou. Byly jen tři možnosti. Od Kunovic, od Starého města, anebo z jarošovské strany. Nakonec jsme se vždycky nějak dozvěděli. Každý musel vzít do kapsy krajíc chleba a už jsme mazali správným směrem. Byla nás celá horda dětí, malých i větších. Ten chleba jsme brali pro Barona. Byl to pony, náš miláček, který tahal buben. Když se objevili zaprášení a unavení vojáci, letěli jsme k nim a pan Eška obyčejně začal hned hrát.  My jsme pak mašírovali a poskakovali až do kasáren. Těžkosti dělal akorát Baron, který se pořád zastavoval a ohlížel, jestli někomu ještě zbyl krajíc, nebo kůrka.  Když byl nějaký velký svátek, konal se slavnostní budíček. To bylo taky krásné. V 6 hodin ráno zahrála hudba nejdřív jeden kousek na nádvoří v kasárnách a potom pochodovala městem a vyhrávala, že to bylo slyšet až do Mařatic a Derfle. Náramnou parádu dělala Eškova hudba, když se konal velký ples. Asi v roce 1937 jsem se ho poprvé účastnila – v dlouhých šatech, nikdy nezapomenu na ten kouzelný pocit, když pan Eška hrál tehdejší hit, „Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem“. Já jsem ta tanga znala skoro nazpaměť, protože jsme bydleli v kasárnách a tam se několikrát týdně nacvičovalo. Ale nebylo to ono. Nemělo to tu atmosféru, jako na plese. Taky se vždycky chvilku hrálo, pak byla pauza – zřejmě pan Eška muzikantům domlouval, pak zase kousek muziky, pauza, znovu opakování, atd. Prostě moje předválečné mládí je tou jeho muzikou podmalované. Jednou byla taky v Hradišti Slovácká výstava. Vyhrávalo se tam od rána do večera. Také spousta venkovských dechovek, Nivničané, Hlučané, Vlčnovjané, atd. To byly dobré muziky. Ale když se šlo na Ešku, šlo se na koncert. Jak vidíte, moje vzpomínky na pana Ešku jsou polodětské. Nevím, jestli si z nich něco vyberete. Taťka už bohužel nežije, ten by Vám o něm řekl více“.

Zdravím Vás srdečně                                       Dana Zátopková 

Jednotliví kapelníci po svém penzionování často přijímali svá kapelnická místa v nově zakládaných dechových kapelách městských, ostrostřeleckých, hornických, sokolských, hasičských a jiných. V těchto vojenských vysloužilcích tak našel český a moravský venkov odborný kádr učitelů na jednotlivé hudební nástroje. Z tohoto příznivého vlasteneckého ovzduší pro rozvoj dechové hudby vyšel i František Kmoch, kolínský kapelník, stavící se do čela později vytvořené kapely na půdě Sokola. A národní myšlence věnoval svou skladatelskou a dirigentskou činnost až do své smrti. Mnohé úpravy českých lidových písní zlidověly, navzdory všem kritikům, že v jeho tvorbě šlo o násilný, necitlivý zásah do původní melodiky i rytmiky původní české lidové písně.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tyto obecné společenské změny, dotýkající se i hudebního života nemohly obejít ani Slovácko. Tento region, pověstný svou zpěvností a hudebností, bohatý na hudební a pěvecké talenty, který tak obdivovali všichni sběratelé národních písní, tanců a interpretace hudeckých muzik, vždy přitahoval všechny tvůrčí síly národa. I zde – jako v jiných regionech probíhal silný nástup dechové hudby – navzdory všem kritikům, jak jsme se již s některými z nich v 1. kapitole seznámili. Především se o to zasloužili vojenští kapelníci se svými dechovými orchestry a bývalí výkonní vojenští hudebníci po svém odchodu z armády. Připomeňme si jen některé z nich: Byl to např. Jan Kapsík, narozený dne 15. 5. 1870 v Miloticích. Syn muzikanta, od mládí hrával v různých okolních kapelách. Po svém odchodu z armády se stal kapelníkem a učitelem hudby v Poštorné u Břeclavi. V roce 1911 se pak přestěhoval do Hodonína. Napsal asi 400 skladeb (pochody, polky, valčíky), z toho třicet vydal ve vlastním nákladu. Vyučil množství hudebníků hodonínského okresu, mimo jiné i budoucího ratíškovického kapelníka Jana Šupálka a křídlováka Jana Kordulu.  Další známou hudební postavou té doby byl František Synek, narozený v roce 1890 ve Vacenovicích. Na housle a křídlovku se vyučil u ratíškovického kapelníka Josefa Chludila. Pak odešel do armády. Sloužil i v Itálii, pak ve Vídni. Tam na konzervatoři navštěvoval civilní kurzy harmonie a instrumentace. Po 1. světové válce a odchodu z armády se usadil rovněž v Hodoníně. Společně s Janem Kapsíkem si v ulici Horní Plesná zakoupili domeček a zde vyučovali mnohé slovácké kluky, zapálené do dechovky, z celého hodonínského okresu i blízkého Slovenska. Ale jak již to u takových výrazných osobností bývá, brzy si šli na nervy a Jan Kapsík se od něj odstěhoval. Podle informace etnoložky Milady Bimkové vyučil František Synek množství muzikantů Slovácka i Slovenska. Až na klarinet, ovládal všechny hudební nástroje. Jako Jan Kapsík i František Synek se soustředil na úpravy skladeb pro malé dechové orchestry a na rozepisování not tehdejších oblíbených skladeb, šlágrů – hitů, které pak prodával různým kapelám. Ty si z jednotlivých takto rozepisovaných not pro jednotlivé hudební nástroje vytvářely tzv. knížky, ze kterých se hrálo. Vlastnil je obvykle kapelník. Přede hrou je jednotlivým hráčům přidělil, po hře mu musely být odevzdány. Tím bylo podtržené i výjimečné postavení kapelníka, který se staral i o doplňování repertoáru kapely a bral větší odměnu za hru. Byl to čas, kdy ještě v takovém množství neexistovala hudební vydavatelství, zabývající se šířením šlágrů tiskem a vydávaných v masovém měřítku do celé sítě prodejen. František Synek – jako většina muzikantů té doby živících se hudbou – střídal bídu s nouzí. Alkohol mu nebyl cizí, a ač byl útlejší postavy, vydržel pít neuvěřitelně dlouho. Rozvedený – hrával, kde se dalo. V Hodoníně v tančírnách „Na Kopečku“, „U Zrotalů“, ale se svou kapelou i po celém okrese a na Slovensku. Ještě s ním účinkoval mladičký Antonín Voříšek z Ratíškovic, budoucí významný muzikant a kapelník. U Františka Synka se ještě v roce 1947 – 1948 učila hudbě nastupující mladá ratíškovická generace. Jaroslav Voříšek, bratr Antonína Voříška a Metoděj Blahůček na baskřídlovku, Jan Minařík, bas, Miroslav Dekař, křídlovka. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu výrazných pedagogických osobností Slovácka, bývalých vojenských muzikantů, kteří měli tehdy velký vliv na šíření dechové hudby, zejména na venkově.

Jako produkt městské kultury nebyla – a ani nemohla být ze začátku dechová hudba na Slovácku jednoznačně kladně přijímána. Vždyť byla cizím, módním prvkem, která bezohledně vytlačovala, zejména v nížinných oblastech Slovácka staré gajdoše a hudecké kapely – ostatně na přelomu století již vzácné. Dechová hudba, Rychle se šířila a radikálně zasáhla do sta let se vytvářejícího a vžitého hudebně estetického vnímání a hudební představivosti slováckého lidu, sahající hluboko do minulosti. Svou zvukovou průrazností, melodickou, harmonickou jednoduchostí a rytmičností – na rozdíl od zvuku gajd či hudců, ovládala celou vesnici. Od mnoha pravidelně se opakujících oslav církevního i světského roku, svateb, pohřbů, ale i oslav různých zakládaných spolků, plesů. Katolická církev brzy pochopila výhody dechové hudby. Povšiml si toho i spisovatel Karel Čapek a zaznamenal ji ve své publikaci Obyčejný život. (7)

  Ani na jihovýchodní Moravě to nebylo jiné. Najednou jako kdyby dechovka již odjakživa patřila do té rovinaté, sluncem zalité krajiny. Křídlovka s jejími vysokými, měkkými tóny jako kdyby z této roviny vyrůstala a do ní se opět vracela a pozvolna pak zanikala v horkém, žhavém létě, kde se ztrácela v daleké rovině, pokryté lesy, poli a vinohrady. Slyšel jsi ji všude. V táhlých písních, ale i vrtěných, verbuňcích i smutečních pochodech, doprovázejících bližního na jeho poslední cestě. A zvláště pak na hodách, nasáklých již dušičkovým podzimem s mlhami a tím zvláštním tichem v přírodě zněla teskně a znepokojivě. Ani malé hodové koláčky, pražená jádra z dýní či víno, kolotoče, houpačky, střelnice putujících komediantů nemohly přehlušit tušící příchod zimy a znepokojení lidského srdce nad tím, co v zimě člověka očekává. Prostě – dechovka zněla a doposud zní na Slovácku v každém ročním období jinak. Tak v tomto vítězném tažení dechovky postupně ustupuje do pozadí i stará, tradiční vesnická kultura. A na její stranu se i na vesnici přiklání mládež. Od konce 19. a začátku století 20. je tento přechod v podstatě ukončen. Svědčí o tom i příběh jedné slovácké hudecké kapely.

d)     Bolestný přechod od starého hudebního myšlení a cítění k novému

Dalo by se říci – byl to na Kyjovsku jeden z tehdejších posledních květů hudecké muziky. Pryč byly doby, kdy se v době roboty ozýval zvuk gajd, tohoto dominantního hudebního nástroje středověku, sloužícího k doprovodu písní a tanců. Z nížinných oblastí Pomoraví rychle ustupovaly, na krátký čas se ještě udržely v kopcovitém, chudém terénu Zámoraví, kraji Horňácka a Kopanic, jak o tom ve své práci, nazvané Gajdy a gajdošské tradice na Valašsku a Slovácku píše Ladislav Rutte. I odtud ale již byly po roce 1850 vytlačovány hudeckými muzikami, umožňujícími svými zvukovými a hudebně technickými možnostmi lepší interpretaci světské lidové písně. Jen na Slovácku poměrně časté jméno Gajdík, Gajda, Gajdůšek, apod. po něm zbylo. Zajímavé svědectví o tom nalezneme v článku Steve Příkaského, pocházejícího z Lužic u Hodonína, (nar. 1902), který se ve dvacátých letech 20. století vystěhoval do Argentiny, kde se s ním dokonce ještě setkali naši cestovatelé Hanzelka a Zikmund, jak to popisují ve své knize Tam za řekou je Argentina. Steve ve svém článku, uveřejněném v americkém krajanském časopise Hospodář v prosinci roku 1990 (viz seznam literatury 2. dílu) popisuje, jak ve svém mládí uviděl v Brně, na Zelném trhu hrát gajdoše, po návratu pak zašel za ním – bydlel někde u Uherské Skalice. Vzal si od něj „mustr“ a dudy si pak vyrobil sám a naučil se na ně hrát. V blízkém okolí již v té době žádný gajdoš na Slovácku aktivně nepůsobil.  

Když se tedy začátkem šedesátých let 19. století na hudební scéně Kyjovska objevují milotičtí  hudci, lze je již pokládat spíše za pozdní hudební květ, rychle uvadající pod náporem nové doby. I na Slovácku se těmito posly a nositeli staly nově zakládané průmyslové podniky, jako byla např. v Dubňanech sklárna a lignitový důl, ale i malé lignitové doly, vznikající na různých místech Hodonínska a Kyjovska, cukrovary, lihovary, cihelny se svým rychle rostoucím dělnictvem, přicházejícím z jiných regionů. I zde na prkna tanečních zábav pronikají městské tance, rejdováky, šotyše, polka, valčík, mazurky. To přesto, že na Kyjovsku té doby ještě existují i cimbálové muziky, jak o nich ve své knize „Kyjovsko“ píše F. Veterle. Ale především zásluhou dechovek a diatonické harmoniky – helikonky (tohoto zednického piána, jak si ji lidé tehdy pojmenovali) a různých mechanických hudebních nástrojů, jako byly flašinety, hrací hudební skříně, atd., byl přechod od převážně mollové tonality k tonalitě durové již všeobecný. A v této všeobecné společenské hudební přeměně se teprve narodila i hudecká, nebo chcete – li, cimbálová muzika, používající při hře malý, přenosný cimbál. Její vůdčí postavou byl milotický houslista – primáš Vincenc Kapsík (1841 - ?), otec nám již známého Jana Kapsíka. Že se při výběru muzikantů nespoléhal jen na muzikanty své vesnice, o tom svědčí jejich výběr. Členy kapely byli ještě kontráš Josef Šupa z Ratíškovic (? – 1912) a basista Vincenc Polák z Milotic (? – 1888). Podle potřeby byla doplňována i jinými muzikanty. Patřil mezi ně i Antoš Brandýs z Mistřína se svým přenosným cimbálem (1847 – 1919).  (Příloha č. 3a,b)

Drobný, jakoby vysušený, vyklepával paličkami do strun melodie a různá arpeggia – rozložené akordy k písním, které znal již jen on a které patřily k dávno zapomenutým a na něž se dívala svrchu každá mladá generace, která si již oblíbila písně nové. A přesto byl asi Brandýs již poslední živou spojnicí a svědkem hudební představivosti staré generace doby předbřeznové a pobřeznové (po roce 1848). Pamatoval si ho ještě vyučený kolář, kapelník Bohuš Zbořil z Milotic, tato dechovková legenda Slovácka. Antoš Brandýs přežil všechny své spoluhráče. Po hospodách se svým cimbálkem chodil ještě v průběhu první světové války a přivydělával si tak na nuzné živobytí. Zásluhou hodonínské etnomuzikoložky Milady Bimkové víme, že s kapelou, hrající dechovou hudbu i cimbálovku, hrával i František Klimeš z Ratíškovic (1836 – 1904), který měl ovládat více nástrojů, dále Matouš Kopl z Ratíškovic (1835 – 1920), basista, který měl v armádě ještě jako vojenský hudebník sloužit 8 let. Protože jeho matka pocházela z Milotic, chodil tam jako mezi své.                   

Dovedeme si představit, co se našlapali kilometrů do těch vesnic, kde se ještě dechové hudby neprosadily. Ale tehdy byl čas muzikantů – neprofesionálů jiný, než čas ostatních obyvatel. Nebyli vlastníky továrních píchaček či bdělého oka nadřízeného s jejich přesně stanoveným časem příchodu a odchodu. Po skončení hry nikam nespěchali, domů se často dostávali oklikami, přes zastávky v jiných hospodách. Přinášeli tak všem lidem okolních obcí radost a vytržení ze všednosti jejich každodenního života a ticha, které je obklopovalo.  Svou hrou tak v paměti lidí obnovovali písně předků. Ale Vincenc Kapsík podle potřeby vytvářel z těchto muzikantů a několika dalších přizvaných i dechovou kapelu. Bohatá je historie milotických muzikantů! Pokračoval v ní i Bohuš Zbořil, milotický kolář a kapelník dechové hudby, jak ji i zaznamenal ve své zpracované historii, nazvané Tradice muzikantů v Miloticích.  

Zajímavou poznámku o spolupráci této milotické cimbálovky s hodonínskou hudbou Františka Ježka uvedl Miloš Hynek ve svém příspěvku k vydané práci pod názvem Město Hodonín v období kapitalismu v letech 1848 – 1918. Podle ní si tento význačný kapelník hodonínské dechové hudby, který občas hrával i štrajch, někdy zval i Miločáky s jejich cimbálovou muzikou. Podle toho lze usuzovat, že to byla v té době známá kapela v celém okolí.

Tato transformace – přenos a obnovování hudební paměti minulosti do přítomnosti – se až do dnešních dnů nikdy neděla a neděje bez bolestných generačních rozporů. Neboť každá stárnoucí generace se při vzpomínkách na dobu svého mládí ráda do ní vrací, a to má silný vliv na racionální a emocionální složku lidské osobnosti. Ta pak často nové, neznámé informace i z oblasti zpěvu, hudby a tance pokládá za ohrožení identity duchovních hodnot, se kterými se často – více či méně ve své minulosti ztotožňovala. Již odpověď na otázku, jak je možné – po tom, co jsme již na předcházejících stranách sledovali některé uzlové body evropské i naší historie – že se v paměti negramotných nevolníků z daleké minulosti uchovalo tolik světských lidových písní, o čemž svědčí i sbírky našich sběratelů, není jednoduchá. Ale nedělejme si přílišné iluze. I ten nejpečlivěji provedený notový či zvukový záznam nebývá dokonalý. Nikdy nemůže být u sledovaného interpreta píseň či hudba zaznamenána absolutně stejně. Vždy se bude v rozdílném prostoru a čase měnit interpretův – ať již zpěvákův či hudebníkův – určitý osobitý hlasový témbr nahrávacím přístrojem nezachytitelný, mimika, vyjadřující jeho okamžitý emocionální stav, gesta, naznačující stav mysli, momentální nálady, nádechy, pauzy, rytmus …stejně tak, jako tuto komunikaci ovlivňuje věk, vzdělání, zájmy, úroveň paměti, mentální schopnosti, sociální prostředí, ve kterém píseň či hudba vznikala. Proto vždy jde jen o „přibližnost“ interpretace minulosti. Zrovna tak i dialog, jako primární forma lidské komunikace mezi muzikanty, zpěváky či tanečníky, a v našem případě i mezi sběratelem lidových písní či tanců a mezi interpretem podléhá mnoha proměnným. Jedna z nejdůležitějších z nich – je tréma, ostych vesnického člověka, nezvyklého komunikaci s cizím člověkem, či vystupujícím v cizím prostředí. Ale díky i za to! To, co se tehdy v praxi tak bolestně dotýkalo i těchto starých milotických hudců a jejich posluchačů, před jejichž zraky mizelo pod náporem dechové hudby staré hudební myšlení a cítění, mělo za nějaký čas platit i pro tuto dechovou hudbu. I ji očekávala podobná nepřízeň.     

e)     Vystěhovalectví do Ameriky a stesk po staré vlasti. Byla to sociální emigrace

Začalo to vlastně již po porážce revolučního roku 1848 a po nástupu bachovského absolutismu. Pronásledování a věznění iniciátorů této revolty přinutilo mnohé pražské české vlastence k útěku z rakouské říše. Jedním z nich byl i Vojtěch Náprstek, bojující se studenty na barikádách, který uprchl se svým přítelem Vilémem Pflanzerem do Ameriky. Zároveň s ním i syn výrobce dechových hudebních nástrojů z Hradce Králového František Červený. Spolu s Vojtou Náprstkem pak mezi českými přistěhovalci v Chicagu i v Milwaukee ve státě Wisconsin zprostředkovávali firmě Červeného jejich prodej.

Vojta Náprstek procestoval pomalu celou Sevetní Ameriku, seznamoval se s poměry našich vystěhovalých krajanů, zajímal se o život černochů a indiánů. V průběhu svého pobytu se seznámil s Čechoameričany, podnikatelskými a novinářskými osobnostmi, jako byl tehdy Jan Geringer z Chicaga nebo Jan Rosický, zakladatel krajanského časopisu Hospodář. V městečku Milwaukee, ve státě Wisconsin, jednom ze středisek českých a moravských krajanů a spřátelených Němců zakládá Vojta Náprstek německy psaný časopis Flugblätter, podílí se na založení Dělnického a vzdělávacího spolku a v New Yorku, zakládá Slovanský spolek. V tom mu rovněž pomáhá František Červený. V Americe podněcovali vydávání různých krajanských novin, časopisů a kalendářů. (Přílohy č. 4, 5, 6, 7)

Když byl v roce 1858 povolen rakouskými úřady Vojtovi Náprstkovi návrat do Prahy, přiváží si ssebou různé přírodniny, nářadí a zbraně Indiánů, které vytvořily základ jeho nynějšího etnografického muzea. Dům u Halánků se po jeho příjezdu stává centrem českého vlasteneckého života.

Uvolnění politické atmosféry po pádu bachovského absolutizmu znamená i uvolnění emigrační politiky. I na Slováckuv těchto létech dochází k velkým přesunům obyvatelstva. Do Vídně i do Ameriky. Po roce 1848 zesílil odliv především z Jižní Moravy a Jižních Čech do Vídně. Jaký byl podíl jednotlivců z Jižní Moravy na kulturně – politickém zápase o existenci, který vedlo oněch 400 000 vystěhovalců z českých zemí, kteří přišli do Vídně do roku 1918? Jak si dokázala Jižní Morava zachovat svůj svéráz, když podle názorů mnohých, včetně úředních míst, je pouhým předměstím Vídně? – ptá se Josef Polišenský ve svém diskusním příspěvku, obsaženém v XI. sborníku mikulovského symposia. Otázka dosud nezodpovězená.  

Počet obyvatel Vídně, narozených v některých okresech Moravského Slovenska (Moravské Slovensko, sv. 2.)

Okres:	1890	1900	1910
	710	2573	3534
Hodonín	3728	5169	7288
Kyjov	1478	3253	4140

Stejná situace ve vystěhovalectví byla i v Horních Uhrách  – Slovensku. V roce 1870 – 1880 žilo ve Vídni asi 30 – 40 000 Slováků, v roce 1900 již 58754. Ve stejném čase zároveň v celé Evropě dochází k masovému vystěhovalectví do Ameriky. V první etapě je nasměrováno k obsazování volné půdy vhodné k farmaření, v etapě další pak do rychle rostoucích průmyslových měst. Můžeme to dokumentovat i na několika z nich.

Město:                                           1900                                                1910

Binghamton, N. Y.

39 647

48 445                       

Buffalo, N. Y.

352 387

423 715     

Cleveland, O.

381 768

560 663        

Chicago, ILL.

1 698 575

2 185 283                         

Los Angeles, C.           

102 479

319 198               

New York, N. Y.

3 437 202

4 766 883                

Pittsburk, PE.

451 512

533 905

Vstupní branou většiny přistěhovalců do Severní Ameriky se stal newyorský Ellis Island. Zde se s konečnou platností rozhodovalo, zda bude žadatel vpuštěn na území Spojených států amerických, nebo se bude muset vrátit zpět. (Příloha č. 8, 9, 10, 11)

Předmětem našeho zájmu bude především město Binghamton, město ležící na území státu New York. Zde se koncem 19. a začátkem století 20. bouřlivě rozvíjel obuvnický průmysl. Ten využíval již Fordových zkušeností ze zavádění pásové výroby v oblasti automobilového průmyslu. Byla rozčleněná na velké množství dílčích výrobních operací, umožňujících v krátkém čase i méně kvalifikovanému pracovníku zapracování na příslušných strojích, rozestavěných kolem pohybujícího se pásu. Zároveň byly již známé i Taylorovy zkušenosti z oblasti intenzifikace a účelného využití pracovní síly cestou odstranění zbytečných pracovních pohybů. Obojí pak umožňovalo prudké zvýšení produktivity práce. (Tomáš Baťa se měl později kde učit!)  (8)

Zaměstnání v tomto rychle se rozvíjejícím binghamtonském obuvnickém průmyslu našlo mnoho našich přistěhovalců. Nejprve sem přišli Slováci (tehdy Horní Uhry), kteří se sem začínali jako první stěhovat z nitranské župy, z oblasti Gbel, Skalice, atd., tedy od moravských hranic. Začátkem 20. století je následovali Moravští Slováci, včetně mnoha ratíškovických vystěhovalců (276 osob) a po válce ve druhé vlně pak dalších 195 osob – především rovněž do Binghamtonu a jeho satelitů – Endwellu, Endicottu a Johnson City. Tato vystěhovalecká vlna Moravských Slováků tehdy již sociálně psychologicky silně poznamenala celý tento region. Neexistovala vesnice, ze které by se někdo nevystěhoval do Ameriky. Jen ze Strážnicka se v létech 1906 – 1913 vystěhovalo: z Boršic přes 100 osob, z Kněždubu přes 50, Lhoty 100, Lidéřovic 100, Petrova 44, Radějova přes 100, Strážnice 100, z Velké přes 200 osob. Tyto vystěhovalecké proudy zase hlavně směřovaly do průmyslových měst Chicaga a Butleru. (Jan Skácel, 1958/140.) (Příloha č. 12,13)

Zásluhou jednoho ze slovenských přistěhovalců do Binghamtonu – Imricha Mažára, který zpracoval Dejiny binghamtonských Slovákov za dobu štyridsať rokov – 1879 – 1919, můžeme celkem podrobně sledovat společnou politickou a kulturní činnost Slováků a Moravských Slováků, včetně jejich působení hudebního. V úvodu své knihy Imrich Mažár píše: „Dějiny psali lidé jednodušší, bez vysokých škol, dělníci, kteří denně poslouchají hřmot strojů v továrnách. Byly psány po skončení práce, v době, kdy jiní lidé již spali. Není to práce učených lidí. Dáno v Binghamtonu, NY, dne 18. října 1919, v den výročí jednoho roku od Prohlášení česko – slovenské nezávislosti, sto čtyřicet tři let od Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických“.  

Již v roce 1912 je v Binghamtonu ratíškovickými přistěhovalci založen vlastní spolek s číslem 308, který se stal součástí 1. českého katolického spolku České ústřední jednoty. Spolek byl pojmenován po sv. Cyrilu a Metoději. Proč – je nabíledni. Vždyť tito světci byli zároveň i duchovními patrony ratíškovického kostela.

Tato menšinová americká binghamtonská komunita Slováků a Moravanů sehrávala důležitou roli v úsilí Slováků po vymanění z uherského područí. Již v roce 1912 zasílá tehdejší slovenská inteligence binghamtonským Slovákům tajný dopis s výzvou o podporu jejich boje proti maďarizaci. Vedoucí roli v této skupině sehrával dr. Pavol Blaho z Uherské Skalice, který udržoval styky i s intelektuály Moravského Slovenska. Již jsme se zmiňovali např. i o Hynkovi Bímovi, který s ním v době svého pobytu v Uherské Skalici navázal přátelství. Ve skupině, usilující o samostatnost Slovenska čteme tato jména: Ferko Skyčák – poslanec, Pavol Blaho, farář v Gbelech, Jozef Novák, farář ve Skalici. Rádcové: dr. Pavol Blaho, poslanec v Uherské Skalici, Andrej Hlinka, farář v Ružomberoku, Ferdyš Juriga, farář ve Vajnorech, dr. Pavol Žiška, farář ve sv. Ondreji. Ne proto náhodou již v roce 1913 navštívil dr. Pavol Blaho město Binghamton a své krajany s propagační přednáškou, ve které jim vysvětloval nezbytnou nutnost osvobození od Maďarů. Po jejich osvobození se dne 15. září 1919 v New Yorku konalo v největším sále Carnegie Hall velké shromáždění Slováků, Moravanů a Čechů, kterého se účastnili T. G. Masaryk, M. Hurban, (omluven byl nemocný M. R. Štefánik). Přijela na něj i delegace z Binghamtonu. Po shromáždění ji přijal T. G. Masaryk a připomněl, že jeho otec pocházel ze slovenských Kopčan. To posílilo i postavení této komunity v městě Binghamtonu.   

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Jedním z těchto ratíškovických přistěhovalců do Binghamtonu byl i muzikant Jan Šnajdr (1868 – 1948), a pocházel z Milotic. Do Ratíškovic se přiženil v roce 1891 a bydlel v č. p. 311. Bývalý vojenský hudebník – hrál na více nástrojů a působil v různých okolních vesnických kapelách. Rod Šnajdrů sehrával v rozvoji hudebního života Milotic významnou roli. (Zmiňuje se o něm i kniha s názvem Milotice 1341 – 1945, vydaná obcí v roce 2003, viz seznam literatury. Například stařeček Jana Šnajdra Jakub, tesař na zámku, měl syna Františka, který byl tehdy primášem milotických hudců. Podle výpisu z ratíškovické matriky sňatků, který provedl Josef Nedvědický, oženil se v roce 1891 Jan Šnajdr, nádeník – reaktivní záložník pěchoty z Milotic v Ratíškovicích. Ale nouze jej později přinutila k vystěhování do Ameriky.)

V Binghamtonu zapojil do již stávajícího slovenského a moravského spolkového a hudebního ruchu a postavil se do čela jejího muzikantského dění.  (Příloha č. 14, 15, 16, 17, 18)

Krátce před svou smrtí posílá v roce 1948 po jednom známém, odjíždějícímu na návštěvu obce svému bratru, hodináři Štěpánu Šnajdrovi z Ratíškovic, bydlícímu v Židovském Uzlu svou sbírku gramofonových desek, které si v průběhu svého života v Americe obstaral pro případná aranžmá své kapely. Kolem roku 1990 ji autor při jedné návštěvě obce od Štěpána Šnajdra odkoupil. Zde v přílohách uvádíme jen některé tehdy vydané tituly, neboť charakterizují hudebního ducha našich přistěhovalců víc než mnohá slova. Především dokumentují, že konec 19. a začátek 20. století zastihl jejich hudební myšlení a cítění již v období nadvlády dechové hudby a vůbec šlágru u nás. Toto písňové a hudební dědictví si tehdy odnášeli i do své nové americké vlasti. Odtud plynulo i to houževnaté, až do dneška pozorovatelné lpění našich krajanů na oblibě tohoto hudebního žánru a písní s ním spjatých. Vzhledem k převažující sociální struktuře našich vystěhovalců, jejichž množství pocházelo především ze slováckého venkova, je to pochopitelné. (Příloha č. 19a) Proto i to množství českých a moravských dechových kapel a malých hudebních skupin, zvaných do různých českých a moravských krajanských spolků v celé Americe. Byla mezi nimi v roce 1923 i Pavelkova dechová kapela z Kyjova, složená z nejlepších muzikantů okolních vesnic, jako byl např. Josef Měchura z Vacenovic. Ten pak zůstal v Americe sedm let, a když se vrátil, přiženil se do Mistřína. Podle informace ratíškovického Josefa Nedvědického, pocházejícího z Milotic, hrál s touto kapelou při jejím zájezdu do Ameriky i jeho stařeček Jan Krist a Vincenc Tomeček – oba z Milotic.

 Kapelník Josef Pavelka, vynikající muzikant, byl absolventem Janáčkovy varhanické školy v Brně. Z doby amerického zájezdu tam byly s jeho kapelou nahrané i dvě gramofonové desky. Na nich se nacházejí i upravené slovácké lidové písně pro malý dechový orchestr, jako jsou např. Išla Marína od Hodonína, Pod tým naším okénečkem, Prijdi ty šohajku, prídi k nám, atd. Ale je zaznamenána i vlastní Pavelkova skladba, polka, nazvaná Naše polka, v triu s líbeznou melodií pro křídlovky.

O čem tento neúplný a nahodilý přehled gramofonových desek, vydaných americkými gramofonovými společnostmi před 1. světovou válkou a po ní vypovídá? Především o dříve nemyslitelné, intenzivní komunikaci mezi Evropou a Amerikou, včetně oblasti hudební. Nahrávky tehdejších světoznámých amerických gramofonových firem s našimi orchestry a jednotlivci se později uskutečňují pak nejen v Americe, ale již i na našem území. Nebyl to jen Antonín Dvořák, který zanechal v americké hudební kultuře nesmazatelnou stopu, i když jsme si vědomi rozdílnosti jejich působení.

Mnozí z těch, kteří se tehdy rozhodli opustit svou zemi, svou kulturu, převážně bez znalosti angličtiny, často bez jakékoli kvalifikace, toho později trpce litovali. Opustili nejen svou zemi, ale i písně a hudbu, která je od mládí obklopovala, ve svých vzpomínkách vracela do důvěrně známých míst, kde prožívali své mládí. Lesy, pole, cesty a cestičky, kam chodili do školy. Vzpomínali na svá první zamilování, první milostné doteky dívčího těla, rozeznívající v nich to zvláštní chvění a očekávání dosud neznámého. Když umírali, často zapomenuti, neschopni adaptace na nové, cizí prostředí, vraceli se v myšlenkách tam, kde zanechali své srdce. Jak hluboce emocionálně mladí lidé tehdy, před svým odjezdem do Ameriky tento rozchod prožívali, nám přiblíží i deníček jedné dívenky z Ratíškovic, popisující své loučení s milým, rodiči, kamarády a kamarádkami. (Příloha č. 20) Nakonec se z Ameriky vrátila, provdala za svého milého Jana Kordulu, křídlováka Burešovy dechové kapely, kamaráda Jana Šupálka. Jan Kordula při výstavbě Baťova dolu Tomáš tragicky zahynul a zanechal po sobě dva syny.

Jistě – život šel dále, i v Americe. Aleještě v roce 1985 zorganizovali naši krajané v Binghamtonu, kde působil jako prezident Moravan Clubu ratíškovický exulant Slávek Blaha letní slavnost, na které před zraky veřejnosti svými kroji a písněmi manifestovali svůj vztah ke staré vlasti. (Příloha č. 21, 22)

f)      Vznik 1. československé republiky a dechová hudba

Tak skončila 1. světová válka a ihned ji vystřídala španělská chřipka, která zkosila 20 – 40 mil. lidí – více než celá válka. Ulicemi měst a vesnic se o berlích ploužili váleční veteráni s jednou nohou, pahýly rukou, tuberkulosou a jinými důsledky války. Jako stíny se po nich táhly i vdovy s malými hladovými dětmi, jejichž živitel padl za Císaře Pána a jeho rodinu. Někdy i za posledního požehnání vojenských katolických kaplanů, pokud zůstaly po dělostřeleckém útoku jejich tělesné ostatky trochu pohromadě. Ze zahraničí, z Francie a Itálie se vraceli naši legionáři, bojující po boku vítězných západních mocností za naše osvobození. Vraceli se i z ruské legionářské anabáze, přes Povolží, Sibiř až do Vladivostoku, s původním záměrem přesunout se do Francie. Byl nejvyšší čas. Po brest – litevském míru, uzavřeném mezi bolševiky a státy Čtyřspolku v březnu roku 1918 se jim již nechtělo dál bojovat. Měli dost těch politických hrátek a mnozí dokonce odešli k bolševikům a bojovali na jejich straně, jako např. Jaroslav Hašek. Uvěřili tvrzení bolševiků, že válku vyvolaly mocnosti kvůli svým sobeckým zájmům. V řadách legionářů začal morální rozklad, kterému padl za oběť i jejich velitel plukovník Švec. Ale byli v rukou Masaryka, Beneše a Štefánika cennou devizou, vojensky – skrytě i otevřeně podporujících protibolševické síly v Rusku – a proto i vítanou argumentací při vyjednávání o formě a obsahu případného vzniku samostatného Československa. Vždyť v jednu chvíli se bojující západní mocnosti za podpory Kolčaka, Denikina, Wrangela a jiných ozbrojených protibolševických skupin chystaly provést do Ruska intervenci a bolševiky zlikvidovat. Naši ruští legionáři, jako nejlépe organizovaná vojenská skupina na území celého Ruska, jim v tom měli pomoci. To se jim nepodařilo, bolševici jejich odpor potlačili. Ve Francii naše legionářská vojska měla asi 10 tisíc vojáků, bojujících na straně Dohody, v Itálii 20 tisíc, v Rusku 70 tisíc.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

  Aby mohlo naše politické vedení vzniklé republiky občany seznámit s novým státoprávním uspořádáním, vydává již v únoru 1919 Zákon o organizaci lidových kurzů občanské výchovy, konaných bezplatně, s cílem, seznámit je se způsobem činnosti nově vzniklého státu, s právy a povinnostmi občanů. V červenci roku 1919 vychází Zákon o veřejných knihovnách, s cílem zřídit je v každé obci, a v roce 1920 Zákon o pamětních knihách obecních, neboť v některých obcích, jako např. i v Ratíškovicích, nebyly ještě vedené.

Nově vzniklá Československá republika převzala téměř celou kulturní institucionální strukturu Rakouska – Uherska, spolu s hlavními ideovými proudy, tak jak se u nás v průběhu našeho národního obrození vytvořily zejména od 2. poloviny 19. století. Na předcházejících stránkách jsme se zmínili o snaze jednotlivých politických stran Rakousko – Uherska po vytváření různých tělovýchovných, zájmově uměleckých a výchovně vzdělávacích činností svých členů a příznivců podle tzv. sloupové teorie. Sociální demokracie ji nadále prováděla v rámci své Dělnické Akademie, Republikánská strana (Agrární) si vytvářela Svobodné učení selské, Národní socialisté Ústřední školu dělnickou, Národní demokracie Osvětový klub, Živnostenská strana Československou akademii a Čs. strana lidová své Katolické ústředí osvětové lidové demokracie. Stejně jako v minulosti se v různých tradičních spolcích vlastenčilo a sokolovalo, ale již daleko důrazněji než dříve se ozývaly hlasy dělnictva, domáhajícího se svých práv. Ovšem naše hospodářství, spolu s rozvráceným peněžním systémem a skomírajícím válečným systémem zásobování tuto jejich touhu splnit nemohlo.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Republika po příkladu Anglie převzala i dědictví skautingu, založeném A. B. Svojsíkem v roce 1914 jako organizaci Junáka. Toto mládežnické hnutí i její výchovné metody, zaměřené na čestnost, spravedlnost, přísnou kázeň a lásku k přírodě vyhovovalo i množství našich mladých lidí, žijících ve stísněných životních podmínkách velkoměst. Připomínaly tak svým útěkem do přírody, neposkvrněné městskou civilizací, dobu evropského romantismu začátku 19. století. Skauting navíc podnítil i vznik českého trampingu, zakládání trampských osad a zrod specifického českého hudebního žánru – trampských umělých písní. Jejich hlavním obsahem se stal obdiv k přírodě, cizokrajným zemím, námořníkům, indiánům, kovbojům, dobrodruhům – všemu tomu, co se především nacházelo v Americe a scházelo nám. Fantazie tvůrců těchto písní – ponejvíce lidí velkoměst, pocházejících ponejvíce ze slabších sociálních vrstev pražských předměstí, byla rozněcována romantickým obdivem k dalekým krajům. Malí lidé malé země toužili po něčem větším, než byla malá česká kotlina. V oblasti literatury vznikly brzy tzv. westerny, v nichž jejich hrdinové nosili kolty proklatě nízko a Indiáni byli představováni jako kladní či záporní hrdinové. Ostatně – německý Karel May (1842 – 1912) byl předchůdcem tohoto druhu literatury. Ale později tyto trampské písně svými texty reagovaly i na poválečné neutěšené sociální poměry, zejména po světové krizi po roce 1929. Hlavním nástrojem hudebního vyjádřování se již tehdy stala kytara – nástroj folku, country & blues a daleko později i rocku se svými elektrickými kytarami. To pro svou snadnou přenosnost a schopnost jedním nástrojem melodicky i akordicky vyjádřit to, k čemu jiné hudební žánry potřebovaly více lidí. Zmiňme jen dvě slavná jména tohoto období: Jaroslava Motla (1900 – 1986), trampského písničkáře s jeho nepřeberným množstvím písní (např. i sentimentální Maminko, mámo, šel bych rád …), či hudebního skladatele Eduarda Ingriše (1905 – 1999, USA), který v roce 1947 emigroval do jižní Ameriky. Byl cestovatelem, přítelem Miroslava Zikmunda a mnoha světoznámých osobností. Stal se u nás v roce 1932 i autorem dodnes známé a zpívané písně Teskně hučí Niagara. Mimochodem – první autor zahraničního aranžmá světoznámé polky Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která se v průběhu 2. světové války v západních armádách stala populární pod názvem Rock Beer Barell – Vyvalte sudy. Teprve později Jaroslav Foglar (1907 – 1999) svými knihami a zejména svým kresleným seriálem „Rychlé šípy“ z roku 1938 vytváří nové, mladé české hrdiny v čele s Mirkem Dušínem, které silně ovlivnily celou tehdejší mladou generaci. Ale to byli již hrdinové nikoli cizí přírody a cizích lidských příběhů, ale mladí hrdinové naši, pocházející z českého města.

Jak hluboce všechny ty politické, sociální a kulturní změny ovlivnily celkovou psychickou atmosféru doby, můžeme pozorovat i na rozdílnosti interpretace hudebních děl. Poslechněme si jen některé interprety, nahrané na gramofonových deskách před 1. světovou válkou a po ní. Pochopíme, co se stalo. Před ní je v interpretaci profesionálů – pěvců umělých i lidových či zlidovělých písní pozorovatelná nadměrná sentimentalita, jako důsledek doznívajícího novoromantismu 19. století a věčné lidské touhy po konsonanci mezilidských vztahů. Ve své interpretaci preferují své emoce, citovou rozevlátost, přílišnou introspekci, zahleděnost do sebe, exaltovanost, často posluchačstvu záměrně vystavovanou na odiv akcenty, mimikou, gesty. A po 1. světové válce? Kruté vystřízlivění a daleko civilnější, uměřenější hudební projev.                      

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++                                                                                                                                                                                 O tom, jak emocionálně silně na národně orientované intelektuály působil vznik 1. československé republiky, svědčí i úvod třetího vydání románu Jana Herbena z roku 1919, jednoho z mužů 28. října 1918, nazvaného Do třetího a čtvrtého pokolení. Byl adresovaný jeho příteli z mládí, Metoději Bezděkovi, učiteli v Čejkovicích. (Jan Herben pocházel z nedalekých slováckých Brumovic): Buď zdráv, milý příteli a soudruhu z mládí! Ty ses vrátil už do Kobylího jako penzista učitelský na odpočinek, já konám své řemeslo politické a literární ještě při dobrém zdraví a do Brumovic se asi nevrátím. Z těch našich dědin vydávali jsme se před čtyřiceti lety na výpravy do světa za svými ideály. Naše horoucí sny byly předstiženy za našeho života. Třeba jsme byli domýšliví, přece jsme nedoufali ani ve snách v to, o čem mluvíme s dechem zatajeným: Náš národ stal se svobodným. Máme Československou republiku. Jejím prvním prezidentem je rodák našeho kraje T. G. Masaryk. Dávám si často otázku: Přispěla k tomu naše generace? Přispěli jsme k tomu něčím i my, první inteligence z našich vesnic? Aspoň k tomu, aby ty naše dědiny dovedly nyní už pochopit, co je povinnost jejich občanská, politická, hospodářská, sociální? Žijí tam, mezi Moravou a Dyjí občané a občanky naší republiky? Byl bych šťasten, kdybych od Tebe slyšel dobrou odpověď, neboť Tys míval vždy oči pronikavé a rozum skeptický ….           

Až se těmto pozdním národním obrozencům z nabyté svobody zatočila hlava! Jako kdyby neviděli (či nechtěli vidět) jaké obtíže tuto republiku čekají. Zahraniční i vnitřní. Z těch zahraničních si jen připomeňme vítězství bolševické revoluce v Rusku, Leninův sen o jejím rozšíření do celé Evropy a světa, v roce 1919 pokusy o napodobení v Německu, kde byla založena Bavorská republika rad, v Maďarsku Maďarská a následně i Prešovská republika rad. I v Hodoníně byl v roce 1920 uskutečněn pokus radikální částí sociální demokracie uchopit po vzoru ruských bolševiků moc ve městě. Ustavili Revoluční národní výbor, obsadili poštu, dráhy, úřady. Všechny továrny prohlásili za majetek státu, do jejich čela postavili závodní rady. Na hodonínské radnici násilím převzali moc a vyvěsili na ní rudý prapor. Ozbrojení dělníci odzbojovali před úřady postavené vojáky. Úřady bylo pak vyhlášeno stanné právo a na potlačení revolty povoláno vojsko z posádek Mikulova a Šumperku. Nastalo zatýkání a propouštění z práce. Ale po potlačení této revolty byla u nás v roce 1921 založena Komunistická strana Československa, která vstoupila do III. Komunistické internacionály, vytvořené v roce 1919 Leninem v Rusku. Odrazem těchto revolt byl pád sociálně demokratické vlády a nastoupení úřednické vlády Černého. President Masaryk se tehdy proto na své rodáky tak rozhněval, že poprvé po válce navštívil své rodné město Hodonín až v roce 1924. S již smířlivou, chápavou a uklidňující poznámkou: Právě že jste zde byli tak utlačováni národně i sociálně, pochopuji tento jistý sociální neklid vašeho města. (Prezident mezi svými, Hodonín, 1924/ 24.) Na paměť těchto dělnických nepokojů doposud stojí sousoší naproti budově bývalého Okresního národního výboru.

Do svého vínku si Československá republika přinesla i ustanovení Versailleské smlouvy z roku 1919 vůči poraženému sousedu – Německu a jeho odpor k ní, Trianonskou smlouvu s Maďarskem z roku 1920 a také saint – germainské smlouvy s Rakouskem, které se pak staly zdrojem nespokojenosti těchto poražených států. Jak ale upozorňuje Ondřej Houska v knize Kolaps a regenerace ve stati, nazvané Uspořádání odsouzené k zániku? Mýty a skutečnosti o kolapsu versailleského mírového systému – kolaps versailleského systému nenastal kvůli domnělým chybám či tvrdosti mírových smluv, ale kvůli německému odhodlání znovu vybojovat prohraný zápas z let 1914 – 1918. V něm našel Hitler příznivou půdu pro svou politickou činnost, vedoucí až ke 2. světové válce.

Byly tu i vnitřní zdroje napětí, dané do kolébky našeho sotva zrozeného republikánského dítěte. Tři miliony sudetských Němců, žijících v našich pohraničních oblastech, nespokojených se začleněním pohraničních Sudet do našeho území, vytrvale rozněcovaných jejich politickou separatistickou skupinou. Zrovna tak i nespokojenost slovenských intelektuálů, jako byl např. Andrej Hlinka a lidé kolem něj s neplněním slibů federalizace, danými Masarykem v roce 1918 v Clevelandské a Pittsburské dohodě – s požadavkem národní autonomie Slovenska. Byl nahrazen teorií čechoslovakismu – koncepcí jednotného československého národa. (Masaryk: Slováci jsou Češi, ačkoli používají svůj dialekt jako spisovný jazyk.) Někteří slováčtí intelektuálové se cítili podvedeni. Výjimečný stav, vyhlášený tam českými úřady v roce 1919 proti maďarské a prešovské Republice rad, ohrožující existenci sotva vzniklé republiky, který trval až do roku 1922, hromadné obsazování míst ve správním slovenském aparátu českými úředníky (slovenské inteligence bylo tehdy jako šafránu) – to všechno mezi nimi stupňovalo napětí vůči pražskému centralismu a posilovalo slovenský nacionalismus, napětí, postupně převažující nad bývalým odporem k maďarizaci Slováků.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Vznik československé republiky, hlásící se k ideálům demokracie, zároveň znamenal příklon k Francii nejen v oblasti kultury a umění, ale především v oblasti vojenství a zahraničně politické orientace. Vliv na to měla především významná politická činnost Milana Rastislava Štefánika na území Francie a jeho známosti ve francouzských nejvyšších politických kruzích. Vždyť se stal i jejím občanem.

Francouzský hrdina 1. světové války, generál Pellé byl jmenován náčelníkem československého hlavního vojenského štábu, pod jehož dohledem se prováděla reorganizace armády. Rovněž tak francouzský kapitál vstupuje do kapitálu českého. Typickým příkladem se staly Škodovy závody v Plzni, jedna z nejdůležitějších zbrojních základen Rakousko – Uherska ve výrobě kanonů a munice. Francouzský zbrojní koncern Schneider – Creusot ji začíná ovládat a využívat k licenční  výrobě letadel. Dochází k aplikaci francouzského vojenského řádu na nově vznikající československou armádu, přidělení francouzských vojenských poradců do nově vznikajících jednotek, včetně vojenské posádky v Hodoníně.

Ale přesto všechno … bez ohledu na tyto nové vnitřní a mezinárodní vztahy 1. republiky se široké vrstvy obyvatelstva chtějí bavit. Co nejrychleji zapomenout na bídu a hrůzy války, tančit a milovat se. Zejména nastupující poválečná mladá generace, vracející se z války, i ta, která se jí pro své mládí vyhnula. A jako vždycky v historii lidstva, právě u těch sociálně nejslabších, po přežitých útrapách války, roste prudce populační křivka. Společenská poptávka po zábavě a populárních hudbách také stoupá. Někteří ze současných autorů, popisujících tuto dobu, jako např. Milan Koukal dokonce ve své Dechovce píše, že „samostatná republika dechovce přála.“ (9)

Pravda, v té poválečné prvorepublikové, rozdychtěné době začali vydávat své skladby Josef Poncar, Karel Vacek, Jaromír Vejvoda a mnoho jiných autorů. Tři králové české dechovky, jak jsou často nadneseně některými českými autory nazýváni, se nesporně do dějin tohoto hudebního žánru zapsali. Svědčí o tom i skutečnost, že některé jejich skladby se hrají dodnes. Ale nebyli sami. Byla to doba, ve které již docházelo k masovému šíření této jejich produkce tiskem, prodejem gramofonových desek, distribuovaných z Prahy do všech prodejních míst v republice – a stále více i pomocí Československého rozhlasu. Tím ale i začínal konec starých opisovačů not s jejich aranžmá, vycházejícím z místních podmínek. Ti, kteří tehdy takové možnosti neměli, jako byl např. jihočeský venkovský skladatel Ladislav Kubeš, se museli spokojit s rozmnožováním svých skladeb ve staré kůlně na primitivních lihových zařízeních. Zasílal je poštou místním kapelníkům a nabízel je k prodeji. (Jako mladý, začínající muzikant jsem na začátku 50. let z těchto jeho i do Ratíškovic zasílaných not s dechovou kapelou ještě hrál.)  

Tvrdí se, že se pro tuto oblast populární hudby uchytil u nás název „lidovka“. Ale je to pravda? Vždyť samotný pojem „lid“, od kterého má být pojem „lidovka“ odvozen, prodělal radikální proměnu. To není ani ten feudální, nediferencovaný, nevolný lid agrární civilizace se svými anonymními a variabilními písněmi, ani ten lid začínajícího průmyslového věku se svou již složitější sociální diferenanciací a pomalou nadvládou dechové hudby. Upozorňuje na to i etnolog Zdeněk Zíbrt (1864 – 1932), když píše: …Vím, že nesmíme zavírat oči před skutečností dnešních změněných poměrů, kdy pojem lid značně se rozšířil a jinak upravil. (Sborník, „Úkoly a cíle národu československého“, 1925, str. 41.) A je to snad ten „pracující lid“ éry socialismu, rozdělující kulturu na pokrokovou a reakční, zrovna tak, jako i inteligenci rozdělil na pracující a nepracující? Nehledě na skutečnost, že ke ztotožnění pojmu lidovka s dechovkou dochází spíše jen v Čechách, než na Moravě. A aby to bylo s pojmem „lid“ ještě složitější, začínají jeho interpertaci ovlivňovat i jiné teorie – dalo by se říci – teorie průmyslového věku.    

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++